Na základní škole SMART v Roudnici nad Labem vyučují prvňáčky matematiku, čtení nebo angličtinu jen o pár let starší spolužáci. Uspořádat takové setkání není organizačně náročné a ze samotné hodiny je cítit nadšení a chuť do práce. Výsledkem tamního programu Buddies je pak nejen jiný pohled na probíranou látku, ale taky budování komunity a bezpečného přátelského prostředí ve škole.
Co s dětmi, jejichž chování ve školách se vymyká normám? Jsou sprosté, útočné, lžou… Jednou z institucí, na něž je možné se obrátit, jsou i střediska výchovné péče. Je jich napříč celou republikou celkem 37, a jak říká Tereza Polesná z jedné z nich ve Slaném, rodič i školy o nich málo vědí.
Vykřikují, urážejí a fyzicky napadají spolužáky i učitele, pro sprosté slovo nebo ránu nejdou daleko. Problémových dětí v českých školách není málo a podle učitelů jich spíš přibývá. A jak ukázala další epizoda televizního seriálu Ochránce, nikdo si s nimi příliš neví rady.
V Japonsku jsou muži celý den v práci a děti ve škole, rodiny spolu tak netráví tolik času. „Mně s českou a manželovi s africkou výchovou, kde na prvním místě je rodina a až pak všechno ostatní, to přijde nepochopitelné,” říká Blanka Kobayashi, která žije v Japonsku už 21 let.
Žáci ze tříd, kde se více hovoří a diskutuje, mají lepší výsledky. Vyplývá to z více než desetiletého výzkumu komunikace, který vede na Masarykově univerzitě Klára Šeďová. To, že někdo v hodině hodně mluví, hraje dokonce větší roli, než když dává pozor a plní pokyny učitele.
V hlavním vysílacím čase po deset nedělních večerů běží seriál ze školního prostředí. Je to znamení, že na žebříčku společensky atraktivních témat se vzdělávání posouvá nahoru? „Rozhodně. Za posledních deset let se situace radikálně změnila,“ říká Tomáš Feřtek, autor námětu a jeden ze scenáristů seriálu Ochránce.
Fyzikářka Jana Červená se vždy snažila hledat cesty, jak udělat svůj předmět pro děti atraktivní. Jenže když pak na jednom semináři Elixíru do škol zjistila, jak by mohla fyziku předávat, chtělo se jí „skočit z mostu.” Nyní svou vášeň předává nejen dětem, ale i dalším učitelům.
Je jim třináct nebo patnáct let a světu moc nevěří. A lidi nemají důvěru v ně. Obvykle pocházejí z problematického rodinného prostředí a šance, že budou mít lepší život než jejich rodiče, není moc velká. Řeč je o dětech ve výchovných ústavech. „Když jsem mezi ně přišel poprvé, byl jsem hodně direktivní, protože jsem se bál, že se mi to rozjede.
Dříve si lidé vyprávěli a příběhy byly hlavním zdrojem zábavy, poučení a inspirace. Dnes místo toho máme YouTube, Netflix a Wikipedii. Někteří učitelé se ale této konkurence nebojí a učí se základy vypravěčského řemesla. Vědí, že příběh má sílu a moc přitáhnout pozornost roztěkaných a informacemi přesycených žáků a udělat jejich hodiny efektivnější i lidštější.