V malé vesničce Dobřany v Orlických horách se vzdělávalo už před Marií Terezií, v 19. století se tam scházeli obrozenci. Pak ale tamní škola začala upadat, a když v ní v 90. letech 20. století zbylo už jen 70 dětí, reálně hrozil zánik. Rodiče se vzepřeli a založili soukromou devítiletku – ale bez školného – do níž dnes chodí přes 180 dětí z širokého okolí a další musejí odmítat.
„Dusíme se… to se nedá,“ napsala jedna z učitelek na Facebook hned první den, kdy začalo být od druhého stupně výš povinné nosit roušky i ve třídách. „Po čtyřech hodinách už nemluvím,“ přidala se jiná. Učitelé tráví od 18. září pracovní dobu povinně v rouškách a někteří si na to těžko zvykají.
Karolína Tanani se svým mužem a dvěma dětmi (pětiletým Tobiasem a tříletou Lilly) bydlí v Ra´anana, asi osmdesátitisícovém městě poblíž Tel Avivu. Karolína pracuje v restauraci, její manžel na české ambasádě jako údržbář, obě děti chodí do školky.
Martina Bittnerová se zajímá o 19. století a snaží se probudit stejný zájem i u školáků. Pořádá besedy (nejen) o Boženě Němcové a napsala popularizační knihy o dalších osobnostech té doby. Jak učit dnešní děti o klasicích a kdy jim dát do ruky Babičku?
Kolik Čechů jste slyšeli říkat, že rádi pracují s notebookem na zahradě, na čerstvém vzduchu? Já hodně. Potřeba být v přírodě je u obyvatel české kotliny velká, tak jak to, že školy se k tomu odhodlávají spíš těžce a zatím okrajově? Jaké jsou organizační či psychické zádrhele bránící tomu, aby se víc učilo venku?
Milena Dubšíková žije s dvěma syny už pět let ve španělské Barceloně. Než přišel koronavirus, všichni tři „chodili“ do stejné školy, vzdálené jen tři minuty od domu – Max do druhé třídy, Ignác do šesté a jejich maminka, profesí scénografka, vedla ve škole výtvarné kroužky pro děti i rodiče.
Když na jaře zavřely školy, pražský učitel druhého stupně Daniel Pražák byl ve výhodě. Napsal diplomovou práci o využití digitálních technologií ve výuce a spoustu nástrojů k tomu vhodných doporučoval učitelské komunitě již před tím. Miluje Facebook, Twitter i Instagram, ale během měsíců nuceného distancování měl čas zkoumat na sobě i negativní dopady komunikace na dálku a života v online světě.
Pět dní. Přesně tak dlouho vydržely naše děti letos ve škole, než se dostaly (poprvé) do karantény. Velká smůla pro čtvrťačku, která ve škole nebyla půl roku, a ještě větší pro prvňačku, která začíná úplně novou životní etapu. A spousta stresu pro rodiče.
Hele, nebuď takovej cíťa, o nic nejde! Schválně, kdy naposledy jste tuto – nebo podobnou – „hlášku“ slyšeli? I když se o emocích a prožívání lidé pomalu učí mluvit, přesto je pro nás někdy citlivost vlastně synonymem ke slabosti. Míra citlivosti je přitom do značné míry vrozená a nedá se příliš ovlivnit dobře míněnými radami.