redakce EDUzínu Letos to máme těžký a smutný, naše škola je zavřená už potřetí. Holky byly doma od března, pak o prázdninách celé léto a v září, těsně před nástupem do školy, přišla o víkendu zpráva, že jedna paní učitelka je pozitivní. Celý učitelský sbor, který s ní byl na přípravném týdnu, šel na čtrnáct dní do karantény a škola se nemohla otevřít.
Silvia Sauvé se přestěhovala do Spojených států před dvaceti lety. Žije ve státě Washington ve městě Tacoma, které bylo na jaře epicentrem nákazy koronavirem v USA. V březnu se zavřely školy a přes pár pokusů je znovu otevřít se tak zatím nestalo. A tak se Silviiny děti – čtvrťačka Naomi, středoškolák Filip i vysokoškolačka Anastasia – stále učí na dálku.
Je pondělí, první den nového turnusového režimu „polovina ve škole, polovina doma”. Dnes tu máme šesťáky a osmáky, sedmá a devátá třída přijde příští týden. Pokud tedy školu nezavřou úplně. S touhle možností jsme asi už tak nějak smíření… (Pozn.
David s Petrou a jejich děti, Saša (4 roky) a Zara (15 měsíců) jsou rodina, která už několik let žije různě po světě, z toho většinu času v jihovýchodní Asii. David má pestrý profesní životopis, mimo jiné pracoval i v uprchlických táborech na Blízkém východě.
Když mi bylo šestnáct, vedl jsem pionýrský oddíl a hledal, jak se v práci s dětmi zdokonalit. Do ruky se mi dostala kniha Jana Čápa Psychologie pro učitele. Autor zmiňoval Makarenka, tak jsem si opatřil jeho nejslavnější knihu Pedagogická poema.
Karolína Tanani se svým mužem a dvěma dětmi (pětiletým Tobiasem a tříletou Lilly) bydlí v Ra´anana, asi osmdesátitisícovém městě poblíž Tel Avivu. Karolína pracuje v restauraci, její manžel na české ambasádě jako údržbář, obě děti chodí do školky.
Je to zvláštní doba, viďte. U nás ve škole jsem v kanceláři zůstal sám – paní zástupkyně i obě sekretářky jsou nemocné nebo v karanténě. Práce tím neubylo, ale mě paradoxně nabíjí to, jak jsou najednou v náročných chvílích vedle mě lidé, kteří dodávají klid, nabízejí pomoc, povzbudí.
Milena Dubšíková žije s dvěma syny už pět let ve španělské Barceloně. Než přišel koronavirus, všichni tři „chodili“ do stejné školy, vzdálené jen tři minuty od domu – Max do druhé třídy, Ignác do šesté a jejich maminka, profesí scénografka, vedla ve škole výtvarné kroužky pro děti i rodiče.
Jsou dnešní školy, ať stojí v Itálii nebo v Česku, vlastně už mrtvé, i když se teď snažíme v nich ochránit život (pomocí dezinfekce)? A jaký má tato covidová krize kreativní potenciál? Alessandro D´Avenia učí řečtinu a literaturu na gymnáziu v italském Miláně.