Rodiny mají k dispozici širokou škálu škol, z nichž si mohou vybrat podle libosti. Jsou tu například mnohé státní waldorfské nebo Montessori školy. FOTO: Shutterstock

Bez rukavic, bez deštníku, a taky beze strachu. Jak se vzdělávají děti v Nizozemsku?

Kde podle mezinárodních výzkumů žijí nejšťastnější děti na světě? V upršeném a chladném Nizozemsku. Svou dceru a syna tam vychovává i Češka Marie Postma, která se na univerzitě v Tilburgu věnuje výzkumu umělé inteligence a kognitivní vědy. „Myslím, že za spokojeností místních dětí stojí dva faktory: nic se tu neprožívá nějak fatálně a každý dostává druhé šance,“ říká.

Jako studentka jsem se pohybovala a žila po celé Evropě, ale nakonec jsem zakotvila na jihu Holandska, nedaleko belgických hranic, kde učím na univerzitě. Akademické prostředí mi tu moc vyhovuje – je na vysoké úrovni, a přitom neformální, v podstatě jako celé Holandsko. Jsem ráda, že právě tady můžu s manželem vychovávat svou sedmnáctiletou dceru a šestiletého syna.

Ještě ho tu nechte, ať zažije úspěch

Vzdělávání dětí tady oficiálně začíná den po jejich čtvrtých narozeninách, kdy směřují rovnou do školy. Školky a jesle zde také jsou, ale jsou velmi drahé. Těm nejchudším na ně přispěje stát a ti nejbohatší si je mohou dovolit platit sami, ale pro střední třídu se jedná o obrovský výdaj, takže do těch čtyř let dítěte to rodiče často „pytlíkují“, jak se dá. Je tu proto běžné, že ženy dlouhou část života pracují jen na zkrácený úvazek. Úderem čtvrtého roku tedy dítě nastupuje do školy – klidně třeba v lednu nebo v dubnu. Školy jsou na to zařízené, takže v září naberou například dvacet dětí do třídy, ale ke konci roku jich tam mají už klidně o šest víc. První a druhá třída jsou spojené a chodí do nich děti ve věku zhruba 4–7 let. Věkově smíšený kolektiv je velkou výhodou hlavně pro ty nejmenší, kteří se přirozeně učí od starších. Děti si v této třídě zvykají na kolektiv a režim dne a potomci přistěhovalců s odlišným mateřským jazykem se tu naučí pořádně holandsky.

V Holandsku se obecně věří, že je velmi důležité, aby dítě ve škole zažilo úspěch.
V Holandsku se obecně věří, že je velmi důležité, aby dítě ve škole zažilo úspěch. FOTO: Marie Postma

Opravdu hodně času tráví venku, mají možnost si pohrát, ale zároveň se už učí číst, psát, počítat. Některé děti vystřelí jako rakety a už v těch čtyřech letech čtou, jiným to trvá déle. Nikdo je do ničeho netlačí, často pracují ve skupinkách a soustředí se na to, v čem se potřebují zlepšit. Do třetí třídy mohou odejít po roce a půl nebo také po dvou a půl letech – záleží na jejich vyspělosti. V Holandsku se obecně věří, že je velmi důležité, aby dítě ve škole zažilo úspěch.

Když učitelům připadá, že dítě ještě v šesti letech není sociálně nebo emočně zralé na „opravdovou“ školu, řeknou rodičům, aby ho ještě rok nechali v té smíšené třídě, protože jinak by se s ním neúspěch mohl táhnout a pokazit mu chuť do učení. Tento „odklad školní docházky“, jak se říká v Česku, se týká častěji kluků. Nepředstavuje ale žádné stigma. I v tom se ukazuje uvolněný přístup Nizozemců ke vzdělání a životu obecně.

Školu si můžete vybrat podle toho, co vám je blízké

Třetí třídou začíná už „opravdová“ základní škola, která trvá do osmé. Tady už se děti víc učí, víc musejí vydržet sedět a opravdu soustředěně pracovat. Rodiny tu mají k dispozici širokou škálu škol, z nichž si mohou vybrat podle libosti. Jsou tu například mnohé státní waldorfské nebo Montessori školy. Samozřejmě ve velkých městech ve čtvrtích se sociální problematikou to některé školy mají velmi náročné, ale u nás v centru města ‘s-Hertogenbosch, které leží 25 kilometrů od Tillburgu a má 144 tisíc obyvatel, jsou základky vesměs výborné.

My jsme zvolili pro naše děti školu, která má ke vzdělávání poměrně klasický přístup, nicméně se soustředí na hodnotový a emoční rozvoj žáků. Je tu kladen velký důraz na správné chování, kvalitní vztahy, laskavost. Dalším bonusem školy je to, že každý týden jeden den tráví celý venku, a to i když jsou tři stupně a hustě prší. Naše škola má klasické předměty i učebnice, ale domů si je děti nenosí. To mi vlastně ze začátku, než jsem si zvykla, dost vadilo – vůbec jsem nevěděla, co se dcera učí. Chodila jsem za učiteli a vyptávala se, zda se nemám zapojit, s něčím jí pomáhat, aby se zlepšovala – a oni mi s úsměvem říkali: „Vy nedělejte vůbec nic. My uděláme, co je třeba, a zbytek už musí sama.“

Učitel si tu nezjednává poslušnost křikem. Buď má přirozenou autoritu, nebo v systému dlouho nepřežije.

Obědy si děti nosí z domu a jsou výhradně studené. Něco jako družinu tu máme, ale neposkytuje ji škola a vyjde dost draho, takže většinou se rodiče snaží děti vyzvednout – buď se střídají a berou k sobě víc dětí, nebo pomohou chůvy či babičky.

Myslím, že obecně se tu tolik neřeší kázeň a hluk, děti jsou tu méně umravňované než v Česku a přístup k nim je velmi respektující. Učitel si tu nezjednává poslušnost křikem. Buď má přirozenou autoritu, nebo v systému dlouho nepřežije. Naopak je velmi podporována samostatnost, děti běžně už v osmi devíti letech jezdí ve skupinkách na tréninky – opět i v případě, že hustě prší.

Z učiliště na univerzitu? Žádný problém, stačí zabrat

Každý rok se tu píší standardizované testy z matematiky, holandštiny a analytického myšlení. Jejich výsledky pak společně s doporučením učitelů hrají zásadní roli v tom, kam se dítě může přihlásit na střední školu. Tam se odchází ve 12 nebo 13 letech a možnosti jsou v zásadě následující: klasické gymnázium na šest let, kde se vyučuje kromě angličtiny a dalšího cizího jazyka také stará řečtina a latina, Atheneum bez latiny a řečtiny, pětileté HAVO (všeobecné vzdělání nižšího stupně) nebo učiliště na čtyři roky.

Naprosto zásadní je to, že systém je prostupný oběma směry. Když se dítěti na gymnáziu nedaří, může si zopakovat ročník, což tu není vůbec výjimečné, nebo odchází třeba na HAVO. Na druhou stranu se může stát, že když jde někdo na učiliště a vzdělání se mu zalíbí a chce na sobě pracovat, tak si dodělá ještě další dva roky, získá certifikát jako z gymnázia a klidně jde na univerzitu. Já sama mám několik studentů, kteří začínali na učilišti a pak se vypracovali až na magisterské studium. Toto je velmi holandský přístup: nad nikým se neláme hůl, každý dostane další šanci, ale zároveň, pokud nenaplňujete standardy, nikdo nemá problém vám to dát najevo a posunout vás o úroveň níž. Je pak na každém studentovi, jak se s tím vypořádá. Je také nutné říct, že nizozemská společnost je obecně velmi rovnostářská. Dobrý instalatér, elektrikář nebo kuchař si tu vydělá slušné peníze a jeho společenský kredit je stejný jako u profesorky na univerzitě, takže jít na učiliště opravdu není žádná ostuda.

Nizozemské děti se odmalička těší velké autonomii a respektu.
Nizozemské děti se odmalička těší velké autonomii a respektu. FOTO: Marie Postma

Když sleduji znalosti své dcery, připadá mi, že se ve škole dost naučí, rozhodně k její úrovni nemám žádné výhrady. Už odmala jsou tu také vedeni ke schopnosti prezentace a správného vyjadřování. Velkou výhodou Nizozemců je jejich vesměs bezchybná angličtina, která je zčásti dána blízkostí germánských jazyků a zčásti absencí dabingu v televizi, což platí i pro dětské pořady.

Sportem ke štěstí a psychické pohodě

A jak je to s těmi nejšťastnějšími dětmi na světě? V podstatě bych řekla, že nizozemské děti se odmalička těší velké autonomii a respektu. Dospělí je berou hodně vážně, na jejich názoru záleží, mohou mluvit do všeho, co se jich týká. Vztahy ve společnosti jsou neformální, většinou si tu všichni tykáme, učitelům se říká křestním jménem (třeba „paní Marion“). Mezi dětmi a dospělými nestojí žádná bariéra, tudíž ani není problém se třeba svěřit s nějakým problémem. Školy jsou velmi otevřené, rodiče mohou kdykoliv přijít a mluvit s učiteli, bere se to jako normální věc.

Obrovský důraz se tu klade na sport a pohyb. Osobně bych uvítala, kdyby vedli děti víc ke čtení, ale ta fyzická zdatnost má taky něco do sebe. Dvakrát nebo třikrát týdně se prostě na kole jede sportovat, v jakémkoli počasí, a v sobotu jsou zápasy. Vzpomínám si na první trénink v pozemním hokeji své tehdy pětileté dcery, kdy se po pěti minutách hustě rozpršelo. „To to dnes asi zkrátíte, ne?“ volala jsem na trenérku, stojící bez deštníku uprostřed stadionu, který se měnil v bahenní lázně, v nichž pobíhaly holčičky v culíčcích. „Ne, to bychom nemohli pořádně trénovat nikdy,“ odvětila. Holandsko je prostě takové spartánské. Dovážení dětí autem kamkoli není samozřejmostí, nenosí se deštníky, často ani rukavice a šály – a možná právě proto skoro od svých dětí neznám nějaké rýmy nebo nachlazení.

Myslím si, že puberťák, který se třikrát čtyřikrát týdně fyzicky vybije a kterému rodiče nestojí neustále za zády, snad ani nemá důvod se bouřit a být nešťastný. Na děti tu není ve škole ani doma vyvíjen velký tlak, protože mají vždy možnost se zlepšovat a vypracovat. Samozřejmě jsem omezená svou zkušeností vysokoškolsky vzdělané matky žijící ve městě střední velikosti, ale v podstatě si myslím, že děti tu vážně mají velkou šanci prožít zdravé, klidné, spokojené dětství.

Šestiletá Leonor si díky pandemii vyzkoušela, jaké to je navštěvovat dvě školy, které jsou od sebe vzdálené 3000…

Zveřejnil(a) EDUzín dne Pátek 16. dubna 2021

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments