Kingsley, Blanka a David pod Fudži. FOTO: Blanka Kobayashi

Děti v Japonsku po sobě uklízejí školu samy, v dospělosti pak nevyhodí ani papírek

V Japonsku jsou muži celý den v práci a děti ve škole, rodiny spolu tak netráví tolik času. „Mně s českou a manželovi s africkou výchovou, kde na prvním místě je rodina a až pak všechno ostatní, to přijde nepochopitelné,” říká Blanka Kobayashi, která žije v Japonsku už 21 let. 

Momentálně bydlíme asi 40 minut autem od centra Tokia, ve městě Matsudo zhruba s půl milionem obyvatel. Jsme taková atypická rodina – já, děvče z Moravy, můj muž Kingsley původem z Nigérie a náš dvanáctiletý syn David. Oba s manželem podnikáme, máme několik firem v Japonsku i Nigérii. Můj muž je generální ředitel, já mám na starosti marketing a PR. 

Rodina pod sakurami. FOTO: Blanka Kobayashi

Abych to vzala od začátku: místní ženy sice studují a jsou vzdělané, nicméně celý systém je nastaven tak, že muž dostává značné daňové úlevy, pokud je jeho manželka doma. Pokud přece jen Japonka pracuje, může přihlásit dítě do státních jeslí nebo školky, ale musí přinést potvrzení od zaměstnavatele. Já v Davidových třech letech oficiálně nikde zaměstnaná nebyla, takže jsme pro syna vybrali soukromou školku, kam chodil denně od půl desáté do půl třetí, aby si pohrál, socializoval se a já zároveň zvládla aspoň nějakou práci. Zde se také naučil japonsky. 

Se školkou jsme byli moc spokojení; sice byla katolická, ale žádný katechismus se tam nekonal. Měli vlastní bazén, kde se v létě koupali, dokonce i svůj lesík, kam si chodili hrát. Učitelé se dětem hodně věnovali, nacvičovali s nimi divadlo, učili je na nástroje, takže jsme pravidelně navštěvovali koncerty pro rodiče, prostě nádhera. Školka nás vyšla v přepočtu asi na pět tisíc korun měsíčně, což je na Japonsko skoro zadarmo, protože tady se jinak jakýkoliv nadstandard drsně platí. Je tedy pravda, že v ceně nebyly zahrnuté obědy ani svačiny, ty jsme dávali s sebou do krabičky.

Samy pěšky do školy a přestávky po obědě s hadrem a koštětem

Školka končí velkou slavnostní „promocí“, stejně tak je obrovská sláva i nástup dítěte do první třídy v šesti letech. Moji rodiče dokonce přiletěli z Česka, aby se těch významných dnů v životě svého vnuka mohli zúčastnit. Základní škola trvá šest let, po ní následuje Junior High School (ta je ještě povinná) a High School.

U buddhistického chrámu Kuon-ji.
U buddhistického chrámu Kuon-ji. FOTO: Blanka Kobayashi

Máme tu samozřejmě všelijaké soukromé školy, tam se často ale školné pohybuje v desítkách tisíc dolarů ročně. My jsme se rozhodli dát našeho syna do běžné státní školy, jakých je tu většina.

Jedním z rozdílů oproti Česku je rozdělení školního roku na trimestry, přičemž první trimestr trvá od dubna do 20. července, další od září do Vánoc a další od druhého týdne v lednu do zhruba 20. března. Máme tu, myslím, asi 17 státních svátků, potom 18 dnů na Vánoce a nějaké kratší volno mezi trimestry, přibližně 40 dní letních prázdnin, jejichž termíny se regionálně trochu liší.

Přijde mi moc fajn, že Japonci podporují děti v samostatnosti. Projevuje se to například tak, že už od první třídy chodí děti do školy samy a pěšky. Škol je tu hodně, takže to nemají nikdy daleko, navíc každá má několik doporučených pěších tras a na nich meeting pointy, kde se děti v určenou hodinu setkávají a dál pokračují společně. Já Davida na místo setkání většinou doprovázím, protože od nás z domu se mi cesta moc nelíbí.

Školy v Japonsku jsou opravdu velmi účelně a kvalitně zařízené, navíc mívají i velké hřiště a bazén v areálu. 

Další skvělá věc je podle mě to, že místní žáci jsou odmalička vedení k pořádku, a to tou nejlogičtější cestou: školy nezaměstnávají uklízečky, úklid je tu čistě na dětech. Každý den po obědě, který tedy mimochodem také servíruje služba z řad žáků, mají dvacet minut na vylítání se na hřišti a pak dvacet minut úklidu. Jsou rozdělení do skupin a každá z nich dělá něco – někdo vytírá třídu, další uklízí šatnu nebo chodbu, šesťáci umývají i toalety. Svou sborovnu uklízejí učitelé a pracovnu ředitel. Tato praxe vede mimo jiné i k tomu, že Japonci po sobě nikdy nikde nenechávají nepořádek. Mají i takové ustálené rčení, které zní „Svůj nepořádek si vyhoď u sebe doma“. Ať jdou kamkoliv, i na školní výlet nebo piknik, mají u sebe vždy pytlík na odpadky a pěkně si je odnesou. A jelikož všichni zažili službu a uklízeli, všichni si také váží uklízeček, pokud je třeba u sebe v kancelářích mají.

Davidův první den ve škole.
Davidův první den ve škole. FOTO: Blanka Kobayashi

Abych ještě dořekla, co se mi v Japonsku ve školách líbí, tak je to jejich skvělá vybavenost. Občas jako dobrovolnice organizuji v různých školách ukázku vaření českých jídel nebo přednášky o Česku, našich tradicích nebo dětských hrách, takže vidím, že všude mají pěkné kuchyně, laboratoře, tělocvičny… Školy tu jsou opravdu velmi účelně a kvalitně zařízené, navíc mívají i velké hřiště a bazén v areálu. 

Tři abecedy a šest let dějin a zeměpisu Japonska

Co ale samotné učení? No, když českým kamarádkám vyprávím, jak to u Davida chodí, nestačí se divit. Například tomu, kolik času děti ve škole tráví. Příchod je v 8:15. Už prvňáci mají nejkratší den do 14 hodin, druháci běžně končí ve tři a náš syn v šesté třídě končí výuku denně ve čtyři s výjimkou čtvrtka, kdy má jen do tří. Školy nabízejí i zájmové aktivity, různé sportovní nebo umělecké kluby, ty se ale odehrávají buď ráno, nebo dokonce o víkendech. O tom ještě budu mluvit dál.

Japonci mají tři abecedy, dvě poměrně jednoduché a třetí, zvanou kandži, která je mnohem složitější. V první třídě se děti učí katakanu a hiraganu celou a z kandži asi 80 znaků, potom přidávají stovky každý další rok. Znaky musíte neustále opakovat, protože jinak je zapomenete. Vzhledem k tomu, kolik práce mají děti s japonštinou, už nezbývá moc času a energie na to, aby se učily cizí jazyky, takže anglicky tu lidé mluví obecně hodně bídně, zčásti i kvůli výslovnosti, která je úplně odlišná. My doma mluvíme převážně anglicky, a když se David začal jazyk učit ve škole, zjistil, že mluví lépe než učitelka. Když na ni mluví, tak ho prý žádá, aby používal jednodušší slova a věty. Když mají ve škole rodilé mluvčí, tak je na oběd posazují k synovi, aby si s nimi měl kdo povídat. 

Kingsley, Blanka a David pod Fudži.
Kingsley, Blanka a David pod Fudži. FOTO: Blanka Kobayashi

Naopak musím hodně vyzdvihnout místní výuku matematiky, která je na vysoké úrovni. Já jsem v Davidově věku určitě nepočítala tak složité příklady. Navíc i metody, jakými se učí třeba násobení, dělení nebo rovnice, jsou odlišné od toho, jak jsem se učila já. Myslím si, že na slušné úrovni je i výuka vědy. Na to, jak drilovací tu školství obecně je, dělají celkem dost různých experimentů. Vzpomínám si, jak už v první třídě David přinesl semínko květiny, kterou měl vypěstovat a popsat její růst. V rámci něčeho, čemu bychom říkali v Česku asi občanská výchova, se místní žáci učí i vaření, a musím říct, že leckdy jsou i ti nejmenší opravdu schopní připravit nějaký pokrm. Základní škola se je zkrátka snaží připravit na základy života, aspoň v rámci možností. 

Naopak v zeměpise a dějepise se ještě v šesté třídě vůbec nebavili o ničem jiném než o Japonsku. Možná vědí, jaké jsou světadíly, ale jinak dopodrobna probírají všech 47 prefektur a všechny dynastie a vládce. Upřímně zvědavá jsem na to, jak tady pojímají výuku druhé světové války, kde Japonsko bylo na straně agresorů a posléze i poražených, ale to si ještě počkáme. 

Denně do devíti večer ve škole? Japonským rodičům to nevadí

Už jsem to nakousla, tak to dořeknu: výuka je tady neskutečný dril, a navíc zabírá opravdu hodně času. Když jsou děti maličké, tak to ještě jde, ale nejdéle v páté třídě základní školy většinou přituhne. V šesté třídě totiž dělají nepovinné přijímačky na Junior High School. Systém ale funguje tak, že vás škola připraví tak ze třetiny, a zbytek musíte dohnat na soukromém – a samozřejmě placeném – doučování. Já se tohoto nesmyslu nějak extra účastnit odmítám, takže jsme synovi zaplatili až před dvěma měsíci několik hodin doučování týdně jeden na jednoho, aby měl i nějaký prostor pro sebe, pro relaxaci… I tak to pro něj znamená v úterý a ve čtvrtek končit až v půl sedmé, a navíc tím má zabitá i sobotní odpoledne. Ovšem děti, které chodí na skupinové doučování, tam sedí denně klidně do devíti do večera, ale přitom si tam neudělají ani úkoly. To mi přijde šílené.

Davidova škola
Davidova škola FOTO: Blanka Kobayashi

Obecně musím říct, že v japonské společnosti se dělá všechno možné pro to, aby děti trávily co nejméně času doma, ačkoliv jejich matky většinou buď nepracují vůbec, nebo na zkrácený úvazek. Kromě doučování škola třeba dětem organizuje i víkendy. Pokud tam jsou přihlášené na nějaký sport, není výjimkou, že musejí přijít i v sobotu a v neděli na trénink nebo zápas. O prázdninách po nás chtěli, aby David chodil na plavání do školního bazénu. Místní rodiče s tím souhlasí, protože tak to prostě je. Vztahy v japonských rodinách jsou dost chladné, emoce se neprojevují a rodiny spolu prakticky netráví žádný čas (muži často v práci zůstávají až do pozdního večera). Mně s českou a manželovi s africkou výchovou, kde na prvním místě je rodina a až pak všechno ostatní, to přijde nepochopitelné a smutné. Tak jsem ve škole řekla, že David do školního bazénu chodit nebude, že chodíme plavat spolu a že prázdniny jsou náš společný čas. Klidně Davida třeba na týden vezmu místo výuky do zahraničí, což taky nechápou. Jsem tedy ve škole trochu za postrach, ale nikdy jsme od nikoho nic nechtěli, sama jsem tři roky dobrovolně učila ve škole angličtinu a zapojujeme se i do dění ve městě a kraji, takže mě tolerují. 

Co vidím u syna, tak ve školách se učí vědět, ale neučí se žít. Je jim vtloukáno do hlavy, aby se přizpůsobili, nepoužívali hlavu a dělali, co se jim řekne. David umí být Japonec, odlišuje se jen vzhledem, takže nemá problém. My s manželem ale nestojíme o to, aby nám z něj vychovali robota. Vlastně přemýšlíme o tom, že se přesuneme do Nigérie, kde máme hezký dům a jen kousek od něj britskou mezinárodní školu, která je levnější než srovnatelné školy v Japonsku a je respektovaná i na mezinárodních univerzitách. Japonci napřed šedesát let dřou a až v důchodu začnou žít. Takhle my to ale mít nechceme, takže uvidíme, kde za rok nebo za dva skončíme.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Mat Net
Mat Net
1 měsíc před

Narazila jsem na EDUzín náhodou a první článek, který jsem četla:Děti v Japonsku po sobě uklízejí školu samy se mi moc líbil. Už ten název mě zaujal. Když nic jiného, toto by rozhodně žádným dětem v každém věku neuškodilo. Za podrobný, srozumitelný a čtivý článek moc děkuji.