Ve Spojených Státech v souvislosti s bezpečím dětí musí rodič až do třetí třídy doprovodit dítě na zastávku školního autobusu. FOTO: Shutterstock

Give me my pastelky! aneb Jak se žije českým rodičům s jejich americkými dětmi po návratu do Česka

Ve Spojených státech byly po dlouhá léta spokojené. Tedy až do doby, kdy děti začaly chodit do školy. Jindra Bouřilová a Alena Dvořáková se proto vrátily zpět do Česka. Jejich děti se narodily a vyrůstaly tam. Teď si zvykají na český život a českou školu. Užívají si, že smějí do školy chodit samostatně bez doprovodu rodičů, na druhou stranu je překvapuje, že tady učitelé na žáky někdy křičí.

„Amerika je úžasná v dostupnosti všeho materiálního. S manželem jsme si užívali svobodu, cestování, návrat domů jsme neřešili. Když ale přišly děti a nemoci, začali jsme si všímat jiných věcí,“ říká Jindra, která se z amerického Chicaga vrátila loni v létě po 26 letech. Když se totiž ke zkušenostem ze školství přidaly ještě nevyhovující podmínky v sociálním, penzijním i zdravotním sektoru stejně jako potřeba být stárnoucím rodičům v Česku více nablízku, už si pro sebe i celou rodinu kupovala letenky zpět do vlasti. Největším trnem v oku jí ale byly následky, které by mohly na vývoji a životě jejich dětí zanechat zkušenosti z amerického školského systému. I když i ten je vlastně mixem výhod a nevýhod.

Klára a Nela Bouřilovy
Klára a Nela Bouřilovy.
FOTO: Jindra Bouřilová

Individuální přístup a přestávka dvě minuty

Manžel Jindry Bouřilové je Slovák a děti hlídal polský babysitter, takže dcery měly při nástupu do americké školy trochu problém s angličtinou. „Ve škole jim okamžitě dali třikrát týdně speciální hodiny angličtiny a rozdíl mezi jimi a ostatními spolužáky rychle zmizel. S dětmi se ve Státech jedná více jako s individualitami,“ říká Jindra. Individuální podpora se táhla celým prvním stupněm, kde učitelé na základě výsledků dětem vždy výuku přizpůsobovali. V praxi to znamenalo, že když někomu šla matematika, hned je zapojili do vědeckých projektů. Pokud byl někdo celkově napřed, přeřadili ho do vyšší třídy.

„Na druhou stranu nám nevyhovovalo, že děti nebyly vedeny k samostatnosti a nepodporovaly se sociální vazby, tedy aby si děti mohly najít kamarády,“ vysvětluje Jindra a pokračuje: „Ve třídě se spolužáky strávily pouze rok a potom je učitelé proházeli. Když dcera přišla ve třídě o svou kamarádku, měsíc plakala. Byla jsem z toho nešťastná.” Švitořit nemohly děti ani při obědě, kam chodily v řadě za sebou, aby nerušily ostatní třídy. „Bavit se nemohly vlastně ani o přestávkách, protože buď mezi hodinami nebyly vůbec, nebo pouze velmi krátké. První pauza na jídlo byla až v poledne. Moje dcera žrout mi plakala, že má hlad. Začala jsem tehdy bojovat za to, ať děti můžou mít alespoň svačinu, protože nebyl čas si sníst ani jablko nebo právě prohodit slovo s kamarádkou.“

Náročnost pobytu ve škole se objevila už v předškolním nultém ročníku, kdy dětem končil program ve tři hodiny odpoledne. „Pro pětileté dítě to bylo velmi náročné. Stejně jako požadavky na jejich znalosti. Ještě před začátkem školy už uměly číst a napočítat do sta,“ vzpomíná Jindra, která dnes s rodinou bydlí v Lysé nad Labem. Že dětem pobyt ve škole bere hodně energie cítila i Alena Dvořáková. „Dcera chodila domů o půl čtvrté úplně vyčerpaná, s bolestmi hlavy. Celý den nepila, protože neměla čas si ani odskočit. Na přesuny z jedné třídy do druhé měly děti dvě minuty,“ sdílí své zkušenosti. Do Česka se s manželem a čtyřmi dětmi z amerického Westmondu vrátila v roce 2017 po 17 letech.

Stoupající patriotismus na úkor faktických znalostí mi začal vadit. Těžce jsem nesla, když jsem viděla, že tomu dcera začíná věřit.

Na druhém stupni základní školy už rodině přestal vyhovovat i obsah výuky. V sedmé třídě žáci v hodinách literatury probírali jeden trimestr, jestli mají váleční veteráni po návratu domů dostatečnou podporu, četli knihy a psali referáty o posttraumatickém syndromu. „Stoupající patriotismus na úkor faktických znalostí mi začal vadit. Těžce jsem nesla, když jsem viděla, že tomu dcera začíná věřit. Když v osmé třídě skončila druhý stupeň základní školy, rozhodli jsme se pro návrat, aby mohla začít střední školu v Česku,“ popisuje Alena poslední moment, kdy se rozhodla pro návrat do severočeských Loun.

Na autobus pod dozorem

Jindra se snažila i přes oceán udržet kontakt s domovinou a dát tak dětem možnost oba světy porovnávat. Už od první třídy obě dcery každý rok odlétaly do Česka, kde strávily celý červen v české škole. Nejvíce překvapené byly děti z toho, že spolužáci v Česku jezdí do školy sami, bez rodičů. Ve Spojených státech totiž v souvislosti s bezpečím dětí musí rodič až do třetí třídy doprovodit dítě na zastávku školního autobusu.

Čtěte také  Učitelé na dálku kontrolují žákům obrazovky, běžně se tu pracuje stylem „převrácené třídy“, popisuje Češka distanční výuku v USA

„My jsme to měli dva bloky a holky jsem vždycky pouštěla samotné. Všimla si toho ale sousedka a varovala mě, že se můžu dostat do problémů, jestli to někdo uvidí a nahlásí na sociálku. Do dvanácti let, v některých státech dokonce až do čtrnácti, nesmějí děti ani zůstat samy bez dohledu dospělého. Když jsem šla nakoupit do obchodu přes ulici, muselo to být naše tajemství. Ve škole se to nesměli dovědět,” vzpomíná si Jindra a přiznává, že právě tím z jejího pohledu americká společnost udržuje děti v nesamostatnosti.

Co je to dělenec a dělitel?

S přechodem z USA do Česka pomohla dětem sobotní Česká škola T. G. Masaryka v Chicagu. Podle tamní učitelky Ireny Čajkové je případů rodin jako té Jindry a Aleny čím dál více. „Jedním z důležitých aspektů vedle sociálního a zdravotního systému je právě vzdělání dětí, a to především vysokoškolské, které je v USA nehorázně drahé. Z tohoto důvodu asi v posledních letech vzrůstal i zájem o naši školu. Praktičtí rodiče si umí velmi dobře spočítat, kolik tisíc dolarů ušetří, pokud jejich dítě vystuduje univerzitu v České republice zdarma. Tedy pokud bude umět dobře česky,“ říká Irena Čajková. Stále častěji ale rodiny odcházejí i s mladšími dětmi, protože jim nevyhovuje vzdělávací systém už od začátku.

Třináctiletou Kláru udivilo, že tady učitelé na děti křičí.  FOTO: Jindra Bouřilová

Dcery paní Jindry jsou v Česku dnes už jeden rok, a i když se do školy zařadily bez problému, přechod z jedné kultury do druhé se neobešel bez překvapení. „Třináctiletou Kláru udivilo, že tady učitelé na děti křičí. To ve Státech neexistuje. Tam učitelé na děti mluví s láskou, všechno se vyřizuje v klidu. Mají k dětem větší respekt. Zároveň ale Klára dodala, že se nediví, protože děti jsou v Česku na učitele mnohem drzejší. Tady je ve třídě třeba čtyři až pět rebelů, což bylo na americké základce nepředstavitelné. Tam když se děti strkají, učitelé volají rodičům s napomenutím. Pokud se to opakuje, dítě dostane třeba na tři dny zákaz jít do školy. Rodiče ho ale nemůžou nechat doma samotné, a je z toho tak problém pro ně. Musejí tak oproti Česku lépe spolupracovat se školou i s dětmi,“ popisuje Jindra.         

Oblasti, ve kterých mají obě dcery co dohánět, jsou gramatika a slovní zásoba. „Nedávno jsem mladší jedenáctiletou Nelu slyšela křičet ‚Give me my pastelky!‘ Snaží se mluvit česky, pak se zapomene, ale aspoň jedno slovíčko je tam české,“ usmívá se Jindra. „V dějepise, zeměpise a biologii obě narážejí na slova, která nikdy neslyšely. Nela se mě nedávno ptala, co je rašelina. Starší Klárka zase dostala špatnou známku z písemky z matiky, protože nerozuměla zadání. Neznala, co je to dělenec, činitel, dělitel. Musí se také obecně více učit a biflovat. Znalosti a důraz na soběstačnost jsou tady oproti Státům větší. Obě jsou ale nadšené z přestávek po každé hodině a že ve škole oproti Americe končí relativně brzy,“ dodává.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se voda vylije

Děti Aleny nastoupily do druhé, páté a osmé třídy jen s minimální znalostí češtiny. Nejmladší dcera ještě do školy nechodí. „Věřím, že jak se k situaci postaví rodiče, berou ji i děti. My jsme je – dá se říct – hodili do vody, ale ony se navzájem podržely.“ Pro toho nejmladšího jedenáctiletého školáka to nebylo až tak těžké. V matematice byl napřed. Učitelka jim hodně četla a zpívala, češtinu pochytil celkem rychle. „Teď už člověk nepozná, že není Čech. Tedy – než dojde na české pohádky. Vyrostl na amerických. O vodníkovi věděl jen to, že je zelený,“ říká Alena.

Děti Aleny Dvořákové. FOTO: Alena Dvořáková

Prostřední – dnes čtrnáctiletá – dcera se rychle integrovala přes kamarády a tancování. „Nejhůř na tom byla nejstarší sedmnáctiletá dcera. V češtině probírali větné členy a rozbory. Naučila se to, aniž by větě rozuměla. To samé v přírodovědě. Odříkala nazpaměť vše o medvědovi hnědém, kde žije, co žere, ale neměla vůbec tušení, o čem mluví. U slohovek dostávala témata dopředu, doma to vypracovala v angličtině a pak jsme to spolu překládaly,“ říká Alena.

Diktáty učitelka speciálně pro ni předepisovala a vynechala jen místo na doplnění měkkého a tvrdého i/y. Důvodem bylo, že by při psaní osmačka udělala hromadu dalších chyb. „Zápisky si psala foneticky a pak jsme to doma luštily a přepisovaly. Často jsem neměla vůbec ponětí, o jaké slovo jde,“ popisuje Alena, jak se děti krok po kroku učily psané češtině. A i tady se ukázalo, že děti se učí rychle, protože po více než roce dcera zvládla přijímačky na střední školu na výbornou. „Paradoxně nejvíc chyb dělala v ‚bodech zadarmo‘ jako například v příslovích. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se voda vylije, že jo,“ směje se Alena a dodává, že dnes by se ani jedno ze tří školou povinných dětí nechtělo do Států vrátit zpátky.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Iva Struzkova
Iva Struzkova
1 měsíc před

Diky za zajimave tema.