David s Petrou a jejich děti, Saša (4 roky) a Zara (15 měsíců) jsou rodina, která už několik let žije různě po světě, z toho většinu času v jihovýchodní Asii. David má pestrý profesní životopis, mimo jiné pracoval i v uprchlických táborech na Blízkém východě. V posledních letech se i s partnerkou Petrou živí tím, že vytvářejí a prodávají svá umělecká díla. Rodina tráví hodně času na cestách, svoje zážitky očima staršího syna sdílí na facebookovém profilu Saša jede. 

Manželka je Češka, já jsem Slovák, ale povahou a stylem života jsme světoběžníci. Naše děti už jsou ovšem praví Asiati, a to zejména čtyřletý Saša. Největší část svého života strávil zatím v Hongkongu, kde jsme nicméně od února nebyli. Už loni v prosinci totiž propukla v Číně panika, podstatná část lidí začala na veřejných místech nosit roušky, probíhalo měření teplot intenzivněji než obvykle a mezi lidmi se mluvilo o „wuhanské chřipce“. Když vláda zrušila oslavy lunárního Nového roku, věděli jsme, že to bude průšvih. 7. února jsme odletěli do Malajsie – původně jen na delší dovolenou, až se to v Číně přežene. Ještě jsme se nevrátili, a předpokládáme, že minimálně do konce ledna se taky nevrátíme. Žijeme tu sice víceméně z úspor, ale cítíme se velmi bezpečně. 

Malajsii se s využitím mobilních aplikací a jednoduchých opatření, jako jsou roušky a dezinfekce, podařilo covid na svém území prakticky vymýtit. Občas se nějaký cluster objeví – importovaný ze zahraničí – ale přes aplikace se snadno vytrasuje, kde se dotyčný pohyboval. Všichni, s nimiž se setkal, jdou pak do karantény, jsou testováni a je zase po problému. Takhle snadné to je. Jedním z důvodů, proč se toto daří, je i to, že lidé tu jsou od malička vedení ke slušnosti a spolupráci. Na jednu stranu je to nevýhoda, protože nějaké přílišné osobní invence se tu moc nedočkáte, na druhou stranu v krizových situacích, jako máme teď, tento přístup skvěle funguje. 

Ve školce jsou děti celý den, učí se i číst a psát 

V Malajsii jsme jako rodina na turistické vízum. To má obvykle platnost tři měsíce, ale malajská vláda teď rozhodla, že si nás „covidové uprchlíky“ na svém území bez penalizace ponechá i dál, takže momentálně víme, že do 20. ledna tu můžeme být, za což jsme velmi vděční. Kromě toho, že nemusíme nikam odjíždět, poskytla nám Malajsie navíc ještě možnost umístit našeho čtyřletého Sašu do vynikající soukromé školky, kterou nám navíc částečně hradí stát, my doplácíme v přepočtu zhruba 3000 korun. Ani tedy nevím, kolik stojí, je v tom ale vše – stravování a učební pomůcky. Sídlí v krásné vilce uprostřed zahrady v klidné části města v ostrovní provincii Penang a atmosféra je tu velmi klidná, zdvořilá a soustředěná. 

Je tu kolem 35 dětí, kterým se věnuje osm učitelek. Mimochodem učitelka mateřské školy tu v přepočtu bere zhruba 20 000 korun čistého, ale třeba za bydlení nedá ani dvacet procent platu, takže se jí ve výsledku žije lépe a snadněji než v České republice… 

Co je asi pro Evropany neobvyklé, je to, že už ve čtyřech letech se tu děti učí mandarínskou čínštinu, malajštinu a angličtinu, a to nejen mluvenou, ale i psanou. Sašovi to problém nedělá, chodil už do školky v Kanadě, kde se naučil anglicky, i v Hongkongu, kde si přidal čínštinu. Malajština je pro něj nová, ale učí se ji rychle, nasává ten svůj (s češtinou už čtvrtý) jazyk jako houba. Jsou tu děti ve věku čtyři až šest let a je vidět vliv britského systému, kdy se děti učí psát a číst klidně už před pátými narozeninami. Navíc Malajsie je poměrně hodně otevřená cizincům, takže v tom babylonu se jazyky samozřejmě učí snadněji. 

Děti si samy uklízejí, pěstují zeleninu, pomáhají s vařením, myjí nádobí

U nás ve školce se děti opravdu nenudí. Spoustu běžných činností, na něž máme v Evropě pomocný personál, vykonávají tady děti samotné. Pěstují si ovoce a zeleninu, aby dokázaly ocenit, že mají na talíři jídlo. Chystají si svačiny a pomáhají i s vařením oběda – mají tupé nože a škrabky bez špiček, ale zelenina se tím krájí v pohodě, sám jsem si to vyzkoušel. Stejně tak děti během dne uklízejí. Nafasují košťata, hadry, vodu, a vyčistí vnitřní prostory i dvorek. 

Běžně jsou na programu jednoduché vědecké experimenty nebo zkoumání zvířat a rostlin. Nedávno nás překvapili pitvou hlavonožců. Času je na všechno dost, některé děti ve školce tráví skutečně celé dny, klidně až pozdě do večera. V Evropě by se to asi mnoha lidem nelíbilo, tady je to prostě realita. 

Vzdělávací plán vytvořila ředitelka naší školky. Není to ani montessori, ani žádný jiný vyhraněný styl. „Hodně jsem toho přečetla o všech možných vzdělávacích proudech, a pak jsem si z nich vytvořila náš vlastní mix,“ říkala mi nedávno, a tak to asi nejspíš bude. Děti se tu hodně naučí a spoustu věcí si reálně vyzkoušejí – kromě už zmíněného vaření a uklízení třeba zkoušely i tkát.

Smyslem všech těchto aktivit, jakkoliv to možná zní zvláštně, není jen větší soběstačnost jednotlivých dětí, ale především pochopení hodnot, na nichž stojí společnost. Například se tu absolutně nejede na soutěž. Když je někdo rychle hotový, převyšuje ostatní, tak namísto „medaile“ dostane na starost někoho, komu to tak dobře nejde. Když jako rodiče řešíme něco s učitelkami, ze stylu komunikace je jasné, že jim sice záleží na každém jednom dítěti, ale nejvyšší hodnotou je to, co je nejlepší pro všechny. Ohleduplnost a spolupráce je cítit na každém kroku Odlišný je vůbec i přístup učitelů k dětem a obráceně. Tady v jihovýchodní Asii neexistuje, že by učitel na dítě křičel, to je nepřípustné stejně jako fyzický trest. Neodsekává se tu, nehádá. Výchovnou metodou číslo jedna je jemný soustředěný nátlak, který vede ke změně chování. Když se někdo chová špatně, lidé mu kladou překážky. 

Ohleduplnost a zájmy celku jsou nadřazeny jednotlivci

Všichni tu jsou odmala vychováváni v ohleduplnosti a v tom, že se musejí podřídit zájmům celku. Někdy je to trochu komické, jak tu nikdo nevyčnívá z řady. Například je vidět, že lidé mají velký problém s tím, že má náš Saša dlouhé vlasy, protože Malajci všichni nosí prakticky stejný krátký sestřih. Také tu nepotkáte lidi s tetováním nebo výraznými šperky. Na druhou stranu tu není třeba vyžadovat nošení roušek nějakým nařízením, lidé na ně prostě přešli sami a úplně samozřejmě, z čisté ohleduplnosti, stejně jako dodržují odstupy, pokud to jen trochu jde. Ze stejné ohleduplnosti pak všichni používají mobilní aplikace, které místní společnost chrání před rozšířením choroby covid-19. 

Nechci říkat, že v Evropě je to špatné a v jihovýchodní Asii skvělé, ale teď momentálně bych nechtěl být jinde než tady. Když nad tím přemýšlím, tak právě školka – to, co malému Sašovi dává – je jedním z hlavních důvodů proč jsme nepřemýšleli nad odjezdem. Jsme tu sice neplánovaně a donuceni okolnostmi epidemie, ale jak se říká – všechno zlé je pro něco dobré!

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let