Zuzana, Chris a malý Christopher. FOTO: Zuzana Mukumayi Filipová

Matky zde nedostávají nevyžádané rady, říká Češka žijící v Zambii

Zuzana Mukumayi Filipová pochází ze Zlína, ale více než deset let žije v Africe, napřed v Ugandě a nyní v Zambii, kde s manželem vychovává rok a půl starého syna. „Znám stereotypy o Afričanech. Že jsou líní a chtějí jen pobírat sociální dávky v Evropě,“ říká. „Většina Afričanů, které jsem poznala, chtějí hlavně pracovat a zabezpečit své rodiny. Třeba Zambijci jsou obrovští patrioti. My se určitě nikam nechystáme, žije se nám tu moc dobře.“ Oba pracují v několika různých oborech a Zuzana momentálně věnuje nejvíc energie svému projektu Pestré vztahy, který spojuje ženy s partnery „z daleka“.

Vystudovala jsem sociální antropologii a environmentální studia a v rámci školy odjela na Erasmus do Švédska. Tam jsem se zamilovala do spolužáka z Itálie a následovala ho do Ugandy, kde jsme oba pracovali pro jednu neziskovou organizaci. Vztah se nám rozpadl, já chtěla změnu a v roce 2014 jsem se přesunula do Zambie, kde jsem pracovala v uprchlickém táboře. Seznámila jsem se tu se svým manželem a od roku 2017 jsem – tedy kromě porodu v Česku –  odtud v podstatě nevytáhla paty. Žijeme ve druhém největším městě Kitwe.

Kočárek v Zambii moc neužijete.
Kočárek v Zambii moc neužijete. FOTO: Zuzana Mukumayi Filipová

Zambie je přátelská, tolerantní, multikulturní země prakticky evropského střihu. Zambijci jsou nesmírně pyšní na to, že tu nikdy nebyla žádná válka, a už od získání nezávislosti na Velké Británii v roce 1964 si opečovávají svou demokracii, zrovna teď v srpnu se chystáme na volby. Úřední jazyk je angličtina, takže se tu Evropan snadno domluví, to je také fajn, a i proto tu nejspíš žije početná mezinárodní komunita.

Můj muž dřív pracoval jako manažer bezpečnosti práce v měděných dolech, nyní má svoji firmu a podniká ve všech možných odvětvích. Mimo to má také taneční skupinu, se kterou se věnuje nacvičování choreografie na svatby – tady si totiž na každou svatbu musíte sehnat partu kamarádů, kteří vám tam zatančí pečlivě naplánovaný a nazkoušený tanec. Já jsem doma se synem, zčásti se věnuju novinařině, zčásti pracuji pro jednu neziskovku a taky rozjíždím svůj koučovací projekt Pestré vztahy. Může se zdát, že jsme s manželem hyperaktivní, ale v Africe má málokdo klasické zaměstnání na plný úvazek, takže je to trochu z nouze ctnost.

Lékařská pomoc není vždy nablízku, ale nevyžádané rady taky ne

Život v Africe má samozřejmě spoustu nevýhod, které si asi každý umí představit – nelze se spolehnout na pravidelné dodávky elektřiny a pitnou vodu v kohoutku a spousta lidí má odlišné pojetí času než v Evropě, takže něco zařídit trvá mnohem déle. Žijí tu jedovatí hadi a radši si ani nepředstavuji, co by se mohlo stát, kdyby nás nějaký uštkl. Taky nevím, jak by se řešilo, kdyby měl náš syn nebo my nějaký úraz v noci. Jsou tu celkem slušné nemocnice, ale nedá se spolehnout na to, že by u nás byla do 15 minut sanitka a za další půlhodinu by nás viděl lékař. Nyní, když mám dítě, tak mě mrzí, že nemáme takové možnosti jako v Evropě. Nejsou tu kavárny s dětskými koutky, rodinných center s cvičením a plaváním je pomálu. Taky to tady není na procházky s kočárkem, protože vedlejší cesty jsou samý výmol a díra a po hlavních silnicích s dítětem prostě jít nechcete.

Čtěte také  Škola v Nigérii očima české maminky: Je výborná a děti se tam těší. Veřejné školy ale vypadají jinak

Na druhou stranu musím říct, že jako máma se v Zambii cítím mnohem lépe než v Česku, kde se syn narodil a kde jsme strávili první tři měsíce. V Česku mi lidé neustále udíleli nevyžádané dobré rady, co se synem mám a nemám dělat. V Zambii se k rodičovství přistupuje mnohem víc v pohodě, což mi vyhovuje – i když seznam očkování je delší než v Česku, například vakcína proti rotavirům a pneumokokům je povinná. Nejede se podle tabulek, nehledá se receptura na dokonalou výchovu. Nebudu samozřejmě batoleti dávat přesolené jídlo, ale když bude mít někde trochu soli nebo pálivého koření, určitě ho to nezabije a v pohodě vyroste, stejně jako vyrostly jiné africké nebo indické děti. Stejně tak věřím, že když ho na chvilku někde posadím dřív, než to zvládne sám, tak mu tím nenapravitelně nezničím páteř. Jsem sebevědomější a mnohem méně ve stresu, než bych asi byla jako máma prvního dítěte v Česku. A navíc – což je taky bezva – je v Zambii běžné mít placenou pomocnici v domácnosti, která například vaří, uklízí a občas se stará i o děti. Obdivuju české mámy, které všechno tohle zvládají samy, a k tomu navíc třeba z domu pracují!

Město, nebo venkov? V Zambii to není jedno

Zambijské ženy z města, které mají nějakou smlouvu u zaměstnavatele, se obvykle do práce vracejí nejdéle v půl roce věku dítěte, mnohé i dřív. Stát jim neplatí nic a zaměstnavatel právě pouze ten půlrok. Na venkově ženy pracují na poli nebo doma, tam je to jednodušší, prostě hodí dítě na záda do nosítka a jdou s ním. Pokud se nicméně žena vrací do práce, pak jí dítě hlídá babička, tety, prostě rozvětvená rodina, nebo zmíněná hospodyně. Ty mají ale často svoje děti, takže se může stát, že když jim nemá kdo hlídat, tak paní prostě nedorazí. 

Ve městech najdete opravdu skvělé školy evropského střihu, ovšem za ty se počínaje druhým stupněm už platí na místní poměry nemalé částky. 

Školky tu jsou, hlavně tedy ve městech, přidružené ke školám. Vedle našeho domu je škola, u které je „baby class” pro děti už od dvou let, kdy normálně nosí uniformu a říká se, že chodí „do školy”. Ještě s tím nemám osobní zkušenosti, ale myslím, že tyto třídy nejsou tak hravé a veselé jako česká školka, že jsou na děti kladené větší požadavky ohledně chování a soustředění. Do školy se tu začíná chodit v pěti letech do přípravky a v šesti letech pak do klasické základky. Máme tu systém přejatý z Británie, takže se nosí uniformy a převládající jazyk výuky je angličtina. První stupeň základní školy je do sedmé třídy, do devítky je druhý stupeň, střední školy jsou čtyřleté. 

Rozdíly mezi školami jsou tu obrovské. Na venkově nemají děti ani dost lavic, sedí ve třídách na zemi, mnohdy se učí opravdu jen naprosté základy a kvalita výuky je často bídná. Navíc jakmile děti naberou trochu síly, musejí pomáhat rodině na poli nebo v domácnosti. Pokud rodiče na vesnicích nemají peníze na sešity, tužky a uniformy, potomka do školy nepošlou. Ve městech naopak najdete opravdu skvělé školy evropského střihu, ovšem za ty se počínaje druhým stupněm už platí na místní poměry nemalé částky. 

This slideshow requires JavaScript.

České školy mívají na pozemku hřiště, mnohé zambijské školy naproti tomu mají políčka a zahrady se záhony, kde žáci ledacos vypěstují, a pak se výpěstky buď rovnou snědí ve škole, nebo se prodají na trhu a za získané peníze školy kupují například pomůcky. Školní jídelny tu nemáme, děti si nosí odmalička svačinu v krabičce a větší jídlo jedí až doma. I to je problém v chudších oblastech, protože mámy doma uvaří oběd pro rodinu, ale na svačinu už potraviny nezbývají, tak dítě raději zůstane doma, než by mělo hlad až do pozdního odpoledne, kdy tady (rovněž po britském vzoru) vyučování končí. 

Místo kytky plná nádrž jako vyznání lásky

Po mých dvou dlouhodobých vztazích s cizinci jsem zjistila, že je nutné být kvůli odlišnému rodinnému a kulturnímu zázemí velmi tolerantní a nebrat si věci osobně. Jako Evropanka například ráda chodím na túry do přírody, ale můj muž to prostě odmítá (podobně to nemají rádi ani lidé z jižní Evropy). Není to proto, že by mě nemiloval, ale jako malý kluk chodil daleko pěšky do školy a i teď je celé dny na nohou. Pro Evropany je chůze krajinou radost, pro mnohé Afričany nutnost, a tak to ve volném čase prostě dělat nechtějí a já to musím přijmout.

Výlet na viktoriiny vodopády.
Výlet na viktoriiny vodopády. FOTO: Zuzana Mukumayi Filipová

Další věc, na kterou bychom měli myslet, a to samozřejmě nejen ve vztahu s cizincem, je, že si často vytváříme v hlavě očekávání a pak jsme smutní a zklamaní, když se nepotkají s realitou. Nedávno jsem například mluvila s Češkou provdanou za Filipínce. Tamní muži jsou vychováváni k tomu, aby měli ženy ve velké úctě, což se projevuje například tak, že pravidelně nosí domů květiny. Ale Afričan, pokud to s vámi myslí vážně, se bude především starat o materiální zabezpečení rodiny. Má prostě jiný jazyk lásky. Místo toho, aby kupoval kytku, raději natankuje, umyje auto a přinese domů chleba, máslo nebo koupí třeba čokoládu. To je jeho vyznání, ale kdybych čekala květiny, budu zklamaná.

Samozřejmě, Afrika se skládá z 52 států, žije tu přes 1,2 miliardy obyvatel, takže není možné zevšeobecňovat. Velký rozdíl je také mezi křesťanskými a muslimskými kulturami. Můj muž je silně věřící katolík, takže jeho kořeny jsou poměrně hodně evropské. Ženy žijící v tradičních muslimských společnostech to mohou mít mnohem těžší, pravidla tam bývají striktní, a když chtějí něco plánovat, často slyší – dá-li Bůh. To může být dost náročné. Já mám svým způsobem štěstí, protože jsme malá rodina, která si dělá věci po svém. Rodiče mého muže už bohužel nežijí a jeho sourozenci žijí daleko. Vím z doslechu, že některé zambijské tchýně například po evropských snachách vyžadují, aby se naučily vařit a servírovat tradiční jídla. To se mě netýká a některé kamarádky mi to závidí.

Kdo vyhubil dinosaury? Bůh, nebo zásah meteoritu? 

Svůj projekt Pestré vztahy jsem rozjela v lednu, kdy jsem nabídla svůj první čtyřtýdenní on-line kurz a facebookovou skupinu, kde je prostor pro konzultace, dotazy a sdílení. Prakticky okamžitě se připojilo téměř 60 žen žijících po celém světě. Nejsem vystudovaná psycholožka, nabízím pouze svou letitou zkušenost, ale zdá se, že to ženy oceňují. Pro mnohé z nich je úlevou už jen vidět, že to, co řeší Češka s Peruáncem, řeší i Češka s Keňanem.

Čtěte také  Z Marušky se v Tanzanii stala “mama Maria”. Ve školách vládne tuhá disciplína a je tam i sto dětí ve třídě, říká

A co se v našem sdílení nejčastěji ukazuje? Ženy, které se svou exotickou láskou žijí v Česku, se mnohdy potýkají s tím, že se jejich muž nedomluví, a proto je veškeré zařizování kolem bytu, auta a obecně rodiny na nich. Ženy jsou z toho unavené, muži si připadají málo „chlapsky“ a otočené role dlouhodobě nedělají dobrotu. Dalším problémem je i vztah s rodinou v domovině. České ženy těžko snášejí to, když muž přijde z práce a namísto toho, aby trávil čas s partnerkou, hned žhaví počítač nebo mobil a povídá si s bratranci a tetami. K tomu se váže i to, že mnozí muži z Afriky a Asie, pokud žijí na Západě, jsou vnímáni jako boháči, kteří musejí finančně podporovat celou širokou rodinu. Vůbec není jednoduché o tomto mluvit, protože muži jsou pod obrovským tlakem, často jim někdo volá a žádá peníze a nechce si nechat vysvětlit, že život v Evropě a slušné zajištění dětí také něco stojí a není možné splnit všechno všem.

Pokud žijí v zemi, odkud pochází muž, je to v něčem jednodušší. Víc se řeší například nedorozumění vyplývající z toho, že v komunikaci ani jeden z partnerů nepoužívá mateřský jazyk a někdy stejným slovem vyjadřuje každý něco jiného. Řeší se, že Afričané neumějí šetřit na horší časy, a často zaznívá smutek – kterému já sama rozumím – že děti vyrůstají daleko od prarodičů. Mnohé spory se dají vyřešit s pomocí respektující komunikace, něco prostě ne. U nás se například nikdy nedomluvíme na tom, zda byl Ježíš Kristus skutečně Boží syn ukřižovaný za naše hříchy, případně zda dinosaury vyhubil pád meteoritu, nebo Boží zásah. Jsem sama zvědavá, co bude, až náš malý bude brát víc rozum. Zatím jsme se shodli, že si vyslechne, čemu věří táta a čemu máma, a pak si vybere. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

8 Komentáře
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Jindřich Hradecký
Jindřich Hradecký
1 měsíc před

Typické. Nadává na naše prostředí, ale porodit přijela sem. Protože tak jako každá jí podobná sice ráda velebí exotické “leháro” ale ve chvíli, kdy by šlo do tuhého, hodi ratolest na krk našemu zdravotnictví, tj. daním placeným těm, kteří si prostě “leháro” život nepřipustí. Holt, když se v nějakých zemích pracuje jen když se zrovna chce a když se chtít přestane tak se na to hodí bobek a jde se, není možné vytvořit takovou ekonomickou hodnotu jako v zemích, kde se do práce chodí v přesně stanovený čas a musí se odpracovat určitý čas. Pak je totiž možné aby více… Číst vice »

Honza Fiala
Honza Fiala
1 měsíc před

Tak by tam už mohla i zůstat a i ten svůj míšený výkvět mohla rodit někde v chatrči…

Honza Šafařík
Honza Šafařík
1 měsíc před

CENZURA NAPLNÝ OBRÁTKY, kdo s článkem nesouhlasí á komentáře smazány.Smažou i tento.

Honza Šafařík
Honza Šafařík
1 měsíc před

Paní nechť si užije to horko a mračna much. Jenom ať se už nevrací na Moravu

Katarina Maruskinova
Katarina Maruskinova
1 měsíc před

Děti jako Christopher mají neuvěřitelnou výhodu v tom, že budou poznat tak rozdílné světy – český i zambijský. Ono žádná země není ideální a je dobré mít srovnání. Děti, které vyrostou ve dvou kulturách jsou budoucnosti Česka.

A tady zapšklým pánům – jste mimořádně trapní s tím, že se Zuzana nemá vracet na Moravu – to není vaše věc, kde jiní Češi žijí, pracují nebo platí daně. Je evidentní, že jste v životě toho tolik nezažili, když máte tak jednoznačné názory na to, co je jiné. Naštěstí takovýchto lidí je čím dál méně. Doporučuji více číst a cestovat.