Irena Čajková pochází z Nymburka a už patnáct let učí španělštinu na Chicagské univerzitě, která patří k nejlépe hodnoceným v USA. Původně do Spojených států odjela na turistické vízum a pracovala tam načerno v české hospodě. Chtěla se vrátit, ale teď už má americký pas. „Svým studentům na univerzitě říkám, že jsem v Americe začínala jako nelegál, myslím, že jim to prospívá,“ směje se.

Odešla jsem do Spojených států v roce 1992, takže celkem krátce po revoluci. Můj plán byl jet tam na rok a vrátit se. Vlastně kdyby to bylo na mně, tak bych tam jako holka z Nymburka s malým sebevědomím ani nejela. Navíc anglicky jsem neuměla o moc víc než my name is, how are you a no problem. Chodila jsem ale s klukem, který sice taky angličtinu moc neovládal, zato měl takové to nastavení, že to “přece dáme”. Jeho strýc emigroval do USA někdy v druhé půlce osmdesátek a po Sametu se vrátil. Synovce, který vystudoval hotelovku, pobízel: „Hele, jeď tam na zkušenou, domluvím ti práci v české hospodě”. A tak jsme jeli.

Tenkrát se dala turistická víza celkem jednoduše získat i prodlužovat, to už dávno nejde. Takže jsme ve Státech nakonec strávili dva roky jako turisté, povolení k práci jsme samozřejmě neměli. V té české restauraci v Chicagu, na kterou nás strýc mého kluka navnadil, jsme pracovali načerno. Svým studentům na univerzitě občas říkám, že jsem v Americe začínala jako nelegál. U některých, zejména u těch s hispánskými kořeny, si tím okamžitě získám sympatie, jiným zase poopravím obrázek o nelegálních migrantech jako o kriminálnících nebo lúzrech. Myslím, že jim to prospívá.

Asi bys měla něco vystudovat, řekl mi můj muž

Učím na The University of Chicago, což je jedna z nejprestižnějších amerických univerzit, v žebříčcích se umísťuje v první trojce. Ne že bych o to nějak usilovala, prostě mě tam dovedl život. Nikam se necpu, ale asi mám štěstí.

S českým přítelem jsme se nakonec v USA rozešli a já jsem začala chodit s Američanem. S Kevinem jsme Státy procestovali, což byl nakonec účel celé té výpravy, a pak jsem odjela domů. Můj budoucí muž si ale pro mě do Česka přijel, já jsem se za něj vdala a vrátila se s ním za oceán.

Měla jsem v Česku ukončenou jen střední školu, ekonomku. Po návratu do Chicaga, to bylo v roce 1995, mi můj americký manžel povídá: “Jestli tu nechceš dělat celý život servírku, asi bys měla něco vystudovat.” To znělo rozumně, i když já jsem z toho měla strach, moje angličtina se mi na nějaké studium zdála nedostatečná, on mě ale uklidňoval, že tam budou horší studenti, a někteří dokonce i s horší angličtinou, a měl pravdu.

Studium na míru

V USA existuje skvělá věc s názvem community college. Je to dvouletá vysoká škola – něco jako naše nástavba – a je daleko levnější než univerzity. Na College of DuPage na západním předměstí Chicaga jsem chodila dva roky a při tom pracovala, i v létě, pořád jako servírka nebo barmanka. Doma jsem školu brala spíš lážo plážo, ale v Americe ze mě stal nerd, šprt, asi z té nejistoty, jak to v angličtině zvládnu. Pořád jsem se učila, až jsem to dotáhla na samé jedničky. Díky tomu jsem pak dostala stipendium na DePaul University, stále v Chicagu, kde jsem dokončila čtyřleté bakalářské studium. Magistr pak trvá další dva roky, takže vysokoškolské studium je v USA o něco delší než u nás. Stipendium mi celé školné nepokrylo, končila jsem s dluhem osmnáct tisíc dolarů.

Vysokoškolské studium v USA na všech typech škol funguje na bázi kreditních hodin. K takovému a takovému diplomu musí člověk nasbírat tolik a tolik kreditních hodin. A pak je předepsáno, kolik hodin z každé oblasti, podle zaměření. Potřebuju mít dvacet kreditních hodin z přírodních věd? Můžu si vybrat astronomii… Dává to celkem velkou možnost si studium “ušít na míru” a hlavně zjistit, co člověka baví. První dva roky je tak studium dost široce rozkročené a teprve během něj se studenti rozhodují, jak se budou dál specializovat. Kreditní systém mě bavil, byl flexibilní, dával určitou svobodu volby. Když mě nezajímala literatura 16. století, mohla jsem si vybrat 20. století, například. Někdy jsem si vybírala i podle učitelů. Jednu z profesorek jsem tak milovala, že mi bylo úplně jedno, co učí, u ní mě bavilo všechno.

Dobré školy a špatné školy

Přístup učitelů ke studentům byl taky úplně jiný, než jsem zažila za tři semestry, které jsem absolvovala v Praze na peďáku, než jsme odjeli. Chovali se k nám partnersky a měli zájem na tom, abychom uspěli. Nikdo z nich neměl potřebu si na nás něco dokazovat. Ale úroveň vzdělávání je na různých školách velmi různá. Na Chicagskou univerzitu, kde učím teď, přicházejí studenti z velmi dobrých škol a většinou z ekonomicky dobře zajištěných rodin, studium tu stojí sto tisíc dolarů ročně. Jsou velmi motivovaní a cílevědomí, tady se tomu říká career driven, orientovaní na kariéru. Mnoho z nich má svou budoucí profesi jasnou už od začátku.

Pak jsou jiné univerzity, státní, nebo i soukromé, které dobrou pověst nemají a vezmou prakticky každého. A jejich úroveň je nízká. Diplom z mnoha vysokých škol nemá velkou váhu. Neříkám, že absolventi pak pracují v supermarketu, ale mnoho z nich skončí na rutinních administrativních pozicích. A nedávno jsem potkala svou bývalou studentku v policejní uniformě. Zastavili mě, protože jsem při jízdě telefonovala, a když se policistka přiblížila, vyhrkla: „Vy jste moje učitelka španělštiny!“ (Nechala mě jít…)

Cucurrucucú…

Bakaláře jsem ukončila v roce 2000, bylo mi třicet. Specializace jazyky, němčina a španělština. Na němčinu jsem se ostatně hlásila hned po maturitě i v Česku, ale nevzali mě, tenkrát. Proč jsem si vybrala španělštinu, úplně nevím, i když to rozhodně bylo správně, protože se teď v latinskoamerické kultuře cítím jako doma. Možná proto, že si táta neustále pouštěl Kučerovce a jejich hity jako Cucurrucucú? Byla to exotika…

Na magisterské studium španělštiny jsem se pak přihlásila na The University of Chicago, kde teď sama učím. Je tam sice vysoké školné, jak jsem již říkala, ale to platí hlavně pro bakaláře. Magisterské studium v humanitních oborech naopak skoro nic nestojí. Škola si to vynahrazuje tím, že student pro ni pracuje, učí nižší ročníky. Pragmaticky chápe, že od lidí, kteří vystudují latinskoamerickou literaturu, nelze vybírat stejné školné jako od budoucích právníků nebo lékařů, kteří budou mít na rozdíl od nich horentní platy.

Nastoupila jsem tam i do doktorandského programu, což se u studentů, které přijmou, jaksi automaticky předpokládá, ale pak jsem usoudila, že PhD dělat nechci a že chci učit. Po dvou letech mi zde vytvořili pozici a na Chicagské univerzitě učím dodnes, už je to patnáct let. Dřív to byla pozice lektorská, nyní už mám titul profesor se zaměřením na výuku, nikoli na vědeckou, publikační činnost. U nás jazykářů je to rozdělené.

Málo zpráv zvenčí

Do mých hodin v bakalářském programu chodí studenti nejrůznějšího zaměření, nejen ti, co se zajímají o jazyky, ale i budoucí byznysmeni, právníci. Španělštinu si volí jako cizí jazyk. Někteří mí studenti se mi svěřili s tím, že v mé hodině nebo na mé doporučení viděli poprvé zahraniční film. Snažím se jejich zájem o cizinu probudit. I na tak prestižní univerzitě jako je ta naše je povinný jen rok cizího jazyka. Jeden rok! Kurzy jsou to tedy intenzivní, takže po roce se studenti i domluví, ale i tak je to velmi málo. Na mezinárodních studiích mají dva roky, to je strop.

Když mě pak někdo ze studentů po nějaké době kontaktuje s tím, že získal grant a pojede do Argentiny, a jestli bych si s ním nemohla o tom popovídat a dát mu nějaké informace a tipy – tak mě to moc těší. Ještě mi při tom někdy vyprávějí, jak si to museli vybojovat proti vůli rodičů.

Pak učím ještě doktorandy pasivní znalost odborné španělštiny, aby si uměli přečíst vědecký článek v originále.

Na svých afroamerických studentech vidím, že to etnické rozdělení společnosti, proti kterému se teď protestuje, opravdu existuje. Jsou méně sebejistí, více ostražití, učitele vnímají spíš jako potenciálního nepřítele než partnera. Než vznikne důvěra, chvíli to trvá.

Chicago je velké české město

Chicago je město s největší českou komunitou z celých Spojených států. Na začátku minulého století bylo Chicago třetí největší „české“ město, po Praze a Vídni tu žilo nejvíc Čechů a potomků Čechů, asi sto tisíc. Ještě v devadesátých letech byla přítomnost krajanské komunity velmi citelná, bylo tu i hodně českých restaurací, které mezitím zmizely. I ta česká hospoda, kde jsme pracovali, už zanikla. Je to méně než třicet let, ale za tu dobu se to strašně změnilo.

Krajanská komunita je tvořená několika různorodými vrstvami podle toho, kdy ty rodiny z Čech odešly, zda ještě za Rakouska-Uherska, nebo později, před válkou nebo po ní a po šedesátém osmém. Nejvíce lidí, které jsem potkávala, uteklo v sedmdesátých a osmdesátých letech, za normalizace. Měla jsem vždy dojem (a nejen já), že se na nás, cestovatele z devadesátek, dívají poněkud svrchu. Oni byli ti „političtí“, my jsme pro ně jen ekonomičtí migranti. V komunitě se zkrátka hraje na to, kdo přišel kdy a proč.

Já jsem tu Čechy ani moc nevyhledávala, přijela jsem přece objevit Ameriku. Ale asi před deseti lety za mnou přišla na večírku na konzulátu paní z Českého národního hřbitova, aktivní v česko-americké komunitě, a řekla mi: „V TGM – české sobotní škole – hledají na půl roku učitelku, nevzala byste to?“ Školu jsem nikdy předtím neviděla, ale nabídku jsem přijala, a tím se hodně změnilo. Začala jsem také spolupracovat s Pražským výborem sesterských měst a najednou jsem k české kultuře a spolkům v Chicagu získala jiný vztah. Což vyvrcholí letos na podzim, kdy začnu na univerzitě učit kromě španělštiny i češtinu.

Učit jsem chtěla vždy, a učím

Učit jsem chtěla vždycky. Od dětství. Ráda jsem si na školu hrála se svými plyšáky, škola mě jako dítě bavila, už v srpnu jsem se těšila zpátky do lavic, dobře jsem se učila… Takže dělám, co mě baví, i když někde, kde bych to nečekala. Profesorka na prestižní americké univerzitě – to zní honosně. Realita ale není až tak růžová. Plat není kdovíjak vysoký, jako překladatelka u soudu bych si asi vydělala víc, ale má to velký benefit – čtyři měsíce v roce mám relativní volno a mohu cestovat, nebo být v Čechách. To je velký luxus, v porovnání s tím, že běžný Američan má dovolenou dva týdny v roce.

Na univerzitě si nás začali víc vážit asi před pěti lety, když jsme založili odbory. V posledních čtyřech letech se mi zvýšil plat o třicet procent, takže jsem mohla opustit různé přivýdělky.

Státy jsou země velkých extrémů, to vám řekne každý. Jsou tu velmi špatné školy, a zároveň výborné školy. Jsou tu lidé bez zájmů a možností, a lidé s mraky možností a velkým rozhledem. To je Amerika. Pro každé zobecnění najdete nějaké argumenty. Co si myslím, že Američany charakterizuje obecně, a proč je mám ráda, je určitá dobrosrdečnost a ochota pomáhat, smysl pro komunitu. Což je vlastně u tak individualistické země taky paradox.

Druhým důvodem, proč se mi tu líbí, je, že si užívám vždy to, co je. Takže i Ameriku. Za to vděčím svým rodičům. U nás doma se nikdy nehledělo na to, co nemáme a nemůžeme, ale na to, co máme a můžeme. Profesí jsou tedy oba mí rodiče od toho, co dělám, dost vzdálení, i když vzdělání pro ně bylo vždy důležité. Táta byl strojvedoucí (Nymburk je železniční uzel). Asi si tím taky realizoval nějakou svou potřebu volnosti. Máma dělala celý život v železničních dílnách. Studovat nemohla.

Krajanské komunitě a sobotní škole pro děti českých emigrantů se bude věnovat další část vyprávění…

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let