Zuzana Miletić žije už 15 let v turistickém ráji, na dohled od překrásného města Dubrovník. Pracuje jako manažerka v hotelu, její muž je lodním záchranářem. Vychovávají tu patnáctiletého syna a desetiletou dceru. „Moc jsem si od místních škol neslibovala,“ říká. „Byla jsem pak ale zaskočená, když jsem viděla, co všechno se tady děti učí a jak přísní tu na ně jsou.“

Když se řekne Češka žijící v Chorvatsku, mnozí si hned představí klasickou letní lásku z pláže. Já jsem nicméně svého manžela potkala v Americe, kde jsme oba pracovali na výletních lodích. Já – absolventka hotelové školy, on – zdravotnický záchranář. Rozhodnutí přestěhovat se do Chorvatska nebylo vůbec snadné, chtěla jsem žít dlouhodobě v Česku, manžel měl ale v Dubrovníku dvě děti z předchozího manželství, takže jsem nakonec kývla a už osmnáct let bydlíme v dubrovnickém okrese. Máme dvě děti – patnáctiletého Lukáše, který končí osmou třídu, a desetiletou Nikolku, žákyni třetí třídy. Obě děti se narodily v Česku, mají i české občanství, česky mluví i čtou a já jsem za to moc ráda.

Jak se nám v Chorvatsku žije? S kvalifikací a zkušenostmi, jaké oba máme, bychom asi měli v Česku určitě víc peněz a zajímavější kariéry. Tady si zase užíváme moře, čerstvého ovoce a zeleniny a také mezilidských vztahů. Možná je to i tím, že tu je stále velmi přítomná a silná katolická víra, ale Chorvaté jsou laskaví, navzájem si pomáhají, rádi společně tráví čas. Taky musím říct, že celá země dělá obrovské pokroky, nejen v dostupnosti škol a lékařské péče, ale i v tom, jak čím dál víc lidem umožňuje sladit rodinný a pracovní život.

Školka až do večera, někde třeba i v sobotu

Placená rodičovská dovolená trvá v Chorvatsku rok. Často se ale stává (a sama jsem toho příkladem), že když začíná letní sezona a žena má třeba půlroční dítě, vrací se do práce a s péčí o miminko pomáhá rodina. Já tady rodinu nemám, takže si manžel bral směny tak, abychom se zvládli vystřídat, případně nám pomáhala jeho maminka. Co si nevyděláte od června do září, to prostě nemáte, takže to jinak udělat nešlo. V roce dítě můžete dát do jesliček, ale pouze, pokud splňujete podmínku bydliště ve spádové oblasti a oba rodiče pracují.

Od tří let pak následuje školka, ta už je pro všechny a sídlí většinou ve stejné budově jako jesle. Protože se země potýká s nedostatkem pracovníků pro turismus, začala některá předškolní zařízení v posledních letech nabízet i odpolední program, kdy dítě přivedete na oběd a vyzvednete si ho v osm večer, a někde dokonce fungují i v sobotu. To mi přijde opravdu jako velká pomoc pro mladé rodiče. Školky vyjdou zhruba na dva tisíce korun za dítě a měsíc, v čemž jsou už zahrnuty dvě svačinky a oběd. Pro představu – průměrná mzda je v Chorvatsku podobná jako v Česku, ovšem jsou tu velké regionální rozdíly – kolem Záhřebu, Rijeky, Splitu a Dubrovníku je to mnohem lepší než někde u maďarských hranic. Myslím, že program je velmi podobný jako v Česku, hodně si hrají a prostě si bezstarostně užívají. Pouze v předškolním ročníku se už učí trochu číst, psát a počítat. Také se trénuje takzvaná „služba“, kdy dítě myje tabuli a poklízí třídu.

Zatímco v Česku chodí „o rok později“ děti narozené od září do prosince, tady je hranicí březen. Kdokoliv se narodí od 1. dubna dál, jde automaticky do školy až v sedmi letech; pro děti lednové, únorové a březnové mohou rodiče zvolit odklad. Nemusejí k tomu mít žádné vyjádření lékaře ani psychologa, stačí podat žádost. My jsme pro syna o odklad nežádali, pro dceru ano – je velmi drobná, měla trochu zdravotní problémy, a navíc už jsem věděla jednu věc: že vstupem do první třídy dětem v Chorvatsku končí dětství.

Školy se řídí i testují ze Záhřebu, učení je hodně

Školy tu jsou opravdu velmi těžké, náročné, všechno je řízeno centrálně shora a od začátku se jede na výkon. Základní škola trvá osm let, potom je čtyřletá nebo pětiletá střední škola a potom vysoká. Základní školy mají celoplošně určený vzdělávací program, používají se všude stejné učebnice, které se navíc každé čtyři roky tisknou nové (neptejte se mě, proč je to potřeba). Donedávna si je rodiče museli kupovat za svoje, teď na ně některé bohatší župy přispívají, protože jedna sada učebnic a pracovních sešitů vyšla klidně na sto eur, tedy kolem 2600 korun. Co ale platíme dál, jsou testy z chorvatštiny, matematiky a přírodních věd. To je taky taková místní specialita, že se tu klidně každý měsíc píšou z hlavních  předmětů testy, které se centrálně vytvářejí a tisknou v Záhřebu a posílají se do škol. 

Čtěte také  Školní rok prvňačky Leonor: lockdown nám umožnil učit se zároveň v Česku i v Portugalsku

Učitelům se tu říká profesoři, všichni musejí mít vysokou školu, a když s nimi mluvím, tak jim s trochou nadsázky říkám, že základní škola je v Chorvatsku všechno, jen ne základní. Chorvatština, angličtina, matematika, biologie, zeměpis… všechno je náročné, učení je opravdu hodně a známkování je detailní a přísné. Například mají od první třídy seznam knih, které všichni musejí přečíst, a pak z nich píšou testy, a není výjimkou, že někdo ze čtenářského deníku dostane trojku. Tento rok se Nikola ve třetí třídě učila na test čtrnáct stránek A4, třeba definice energie a podobné, takže ani na prvním stupni je moc nešetří. Lukáš je dnes v osmé třídě schopný sednout a našprtat se těch stránek třeba čtyřicet. Když srovnám, co vidím v českých učebnicích, tak se zdaleka u všeho nejde tolik do detailu, a v matematice je v Chorvatsku o dost napřed.

Myslím si, že učební metody tu jsou poměrně klasické, učitelé přednášejí a děti si zapisují. Na druhou stranu teď covid hodně urychlil digitalizaci. Pro dceru to bylo náročné – máma v práci, táta na moři, neuměla počítač pomalu ani zapnout. Ale nakonec se to taky naučila… a vím, že ve třetí třídě měla za úkol například dohledat na internetu, proč mají stromy listy, a udělat prezentaci. Syn na druhém stupni už musel mít prezentace opravdu obsáhlé. Například ze zeměpisu měl za úkol navrhnout týdenní výlet do tří zemí, a to do nejmenšího detailu i s kalkulacemi za jízdenky na MHD či ubytování a informacemi o navštívených památkách. Práci musel doplnit kompletním seznamem použitých zdrojů, strávil nad tím měsíc a ani nedostal výbornou, což už mi přišlo přehnané. Do ostatních předmětů na tom byl s úkoly podobně.

Jistou náplastí na posedlost výkonem může být místním žákům to, že mají mnohem víc prázdnin. Vánoční trvají tři týdny až měsíc, velikonoční kolem dvou týdnů, no a v létě se končí v půlce června a do školy se žáci vracejí druhý týden v září. Jinak to ani nejde, protože je horko.

Chcete na vysokou? Musíte válet už od první třídy

Co se týče školních budov a jejich vybavení, hodně záleží na regionu. Jsou bohatší župy, kde je v budovách klimatizace, třídy jsou vybavené dataprojektory a bezdrátovým internetem, a jsou místa, kde padají omítky i střechy. Obecně si ale myslím, že jsou školy v Česku hezčí a veselejší. Školní jídelny v Chorvatsku běžné nejsou, a až v posledních letech tu otevírají odpolední družinu aspoň pro ty nejmenší. Jinak jdou děti prostě domů, v mikrovlnce si ohřejí jídlo a je to. Většina rodin má ale někde poblíž babičku nebo tetičku, která na děti dohlédne, případně si navzájem pomáhají sousedé.

Vzhledem k tomu, jak je škola náročná, volí většina rodičů na druhém stupni pro děti doučování – už jen proto, že vzdělání generace dnešních čtyřicátníků bylo hodně poznamenané válkou na Balkáně v devadesátých letech minulého století, takže někteří dětem nedokážou s látkou pomoct. Na střední školy se nedělají přijímačky, děti jsou přijímány podle prospěchu. Pokud chcete ale dát potomka na gymnázium nebo na námořní akademii, což jsou prestižní školy, musí mít skvělý prospěch po celou školní docházku. Jiné školy ale nejsou tak kvalitní, takže se všichni rodiče snaží, aby jejich dítě přijato bylo. Střední školy jsou zakončené státní maturitou, které mají lehčí a těžší úroveň. Ti, kteří chtějí pokračovat na vysokou, se ještě musejí připravit na přijímací zkoušky. Tam se také projevuje problém se středními školami, protože některé jsou tak prakticky zaměřené, že se z nich na vysokou prakticky není možné dostat.

Katolická víra je všudypřítomná, nese s sebou respekt k autoritě

I když se může zdát, že chorvatské školy jsou poměrně drsná a nehostinná místa, jedno se jim nedá upřít. Hodně se tu pracuje na integraci dětí s různým postižením. Ano, jsou tu speciální školy, ale ty jsou určeny jen těžce postiženým dětem. ADHD, poruchy učení, ale třeba i Downův syndrom jsou diagnózy, se kterými se ve školách běžně potkáte. Děti s Downovým syndromem nebo jiným mentálním postižením mají upravené osnovy a jiné učebnice, ale pracuje se na tom, aby se v rámci svých možností rozvíjely. Jejich zdraví spolužáci jsou zase vedeni k tomu, aby pomáhali – se soucitem a laskavostí, ale zároveň s respektem.

Jak už jsem říkala, hodně silně je tu cítit katolická víra. Děti mají odmalička ve škole náboženství, chodí i na věrouku do kostela a počítá se automaticky s tím, že budou křtěné a chodit na mše. Učí se o příbězích z Bible, o životě svatých, ale nejvíc o tom, jak je třeba odpouštět, dobře se chovat a být laskavý. Možná i tento důraz na náboženství a hodnoty způsobuje, že jsou děti hodně zvyklé si navzájem pomáhat a respektovat autority.

I kroužky tu samozřejmě máme, ale i v nich se projevuje podobný přístup jako ve škole a v kostele: všechno se bere vážně. Neexistuje jen tak bez omluvy nepřijít třeba na trénink, to by mi hned trenér poslal smsku, kde jsme a proč jsme se neomluvili. Zezačátku mi to vadilo a říkala jsem si, proč mě někdo potřebuje organizovat i ve volném čase, ale na druhou stranu – syn hraje odmala fotbal a teď v patnácti už trénuje dvě hodiny denně, jezdí na zápasy, byli už na turnaji v Nizozemsku i v Barceloně, takže se ten přístup vyplácí. Stejně tak je náročná a kvalitní i hudební škola, kam chodí už osm let na kytaru. Dcera zase hraje tenis a tancuje, a za kroužky pro ně oba zaplatím tři tisíce korun měsíčně, takže levné to určitě není.

Musím říct, že když jsem se stěhovala do Chorvatska, měla jsem ohledně tamních škol dost předsudky. Myslela jsem si, že tam dětem budou stačit nějaké „kupecké počty“ a základy cizích jazyků, moc jsem zkrátka nečekala. Pak jsem ale byla dost překvapená tím, kolik se toho děti učí, a kolik toho dospělí vědí. Mají opravdu široký přehled v přírodních i společenských vědách. Jelikož v Chorvatsku není mimo cestovní ruch a na něj navázané služby nějaká široká nabídka práce, stává se, že lidé s vysokoškolským titulem sedí za kasou v Lidlu nebo prodávají zmrzlinu. Věřím, že i to se do budoucna zlepší, stejně jako se zlepšují školy nebo nemocnice.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let