Bára Vobořilová a Honza Polák: "S učiteli i žáky jsme se shodli, že ve škole - po covidu zvláště – často chybí příležitosti trénovat schopnost spolupracovat, dohodnout se, umět prosadit svůj názor a přesto brát ohled na ostatní." FOTO: Skautský institut
Uplynulý školní rok byl náročný. Zatěžkávací zkouškou si prošli rodiče, žáci i třídní kolektivy. Učitelé během online výuky hodně dávali, ale málo dostávali, a mnozí z nich se vrátili do škol extrémně vyčerpaní.
Spolu se Skautským institutem (SI) a další třicítkou dobrovolníků jsme měli potřebu na situaci nějak zareagovat. Vymysleli jsme program SI Zpátky ve škole a stovce učitelů a jejich žákům jsme dali příležitost znovu nastartovat covidem oslabené vztahy a dosytit to, co v onlinu chybělo.
Vytáhli jsme třídy ven a věnovali jim plnou pozornost. Dali jsme jim příležitost se vyřádit a být spolu. Opravdu spolu. Ve hře, v tvoření, v řešení různých situací. Třída fungovala jako jeden tým včetně učitele – i ten měl šanci běhat, soutěžit, vybít energii i společně s dětmi tvořit a vymýšlet. Dalo mu to zároveň šanci děti vnímat jinak než z pozice učitele. Často pak někteří říkali „tohle jsem si o Tadeášovi neuvědomoval, musím se tomu víc věnovat“.
Občerstvující a nadějeplné to bylo i pro nás lektory. Připomněli jsme si, že žádné metody nefungují plošně a že je třeba vždy reagovat na potřeby těch, se kterými pracujeme. Zatímco v jedné škole stačil minimální impulz a děti nadšeně naskočily na vlnu spolupráce, jinde se k tomu, aby se dívaly společným směrem, potřebovaly propracovat přes hodně vyhrocené soutěžení a trumfování. Když jsme ale jejich potřebu přijali, najednou pro ně téma spolupráce v rámci týmu bylo důležité a pochopitelné. Jinde zase kooperativní třídě došly v půlce programu „týmové baterky“ a bylo třeba dát dětem příležitost, aby se vyřádily a vyblbly samy. Někde si potřebovaly víc povídat, jinde se spíš vyběhat.
Vždy se ve třídě našel někdo, kdo nečekaně zazářil. O tiché Elišce, stojící zjevně na okraji třídního kolektivu, najednou spolužáci zjistili, že umí krásně malovat, několik z nich to v závěrečném kolečku ocenilo a na Elišce bylo vidět, jak roztála. Program postavený na zážitcích a pohybu dal příležitost rozkvést i těm, kteří ve školních lavicích spíše vadnou nebo na sebe naopak nevhodně strhávají pozornost. Nesportovní Martin, který nejspíš běžně schytává kritiku za svoji hlučnost, najednou získal ocenění od učitelky i spolužáků za to, jak dokázal pojmenovávat chyby a koordinovat sportovce ve třídě. „Povídal jsem si hodně s lidmi, se kterými se normálně nebavím,” zaznělo během workshopů několikrát.
Čtěte také Cítím větší oboustranné pochopení. Víc rozumím dětem a rodiče líp znají mě, bilancuje covidový školní rok učitelka
Potěšilo nás, že i když jsou děti evidentně srostlé s mobilem a moc rádi fotí i natáčejí, stejně tak rádi sednou k papíru a tužce, fixám nebo vodovkám. Když začal jeden z kluků krásnou abstrakcí pokrývat veliký kus společného papíru, jiný namaloval plot, aby mu vytyčil hranici a dostalo se i na ostatní. Holky jim k tomu přidaly emo postavičky, které si přes ten plot povídaly. V dalším kolektivu začala skupinka dětí hrát piškvorky a naučila to ostatní, jinde si celá třída obkreslila nohy a podepsala se. Našli se i tací, kteří kreslili zážitky z lockdownu, a když jsme si k nim sedli, rozpovídali se o tom, jak to měli doma těžké.
S učiteli i žáky jsme se shodli, že ve škole – po covidu zvláště – často chybí příležitosti trénovat schopnost spolupracovat, dohodnout se, umět prosadit svůj názor, a přesto brát ohled na ostatní. Společně jsme to zažili, když se měla třída domluvit na cíli – času, na který budou v aktivitě mířit. Ambiciózní se museli domluvit s opatrnými. Navzájem se motivovat i si ustoupit. S žáky i učiteli jsme pak obdivovali, čeho jsou společně schopni. Dávat jim příležitost zažívat tuto sounáležitost se nám pro zdravě fungující společnost zdá hodně důležité.
Nejsilnější zážitek z celého spontánně vzniklého programu je uvědomění, že každý žák má v sobě poklad. My mu jen musíme dát prostor (a podporu, je-li potřeba) ho objevit a ukázat. Platí to koneckonců pro nás všechny – dávejme si sami sobě i sobě navzájem prostor vytahovat poklady na světlo. A opečovávejme vztahy, které nám v době zavřených škol, hospod a okresů najednou tak znatelně chyběly.
Bára Vobořilová poskytuje podporu a zázemí týmům inspirativních lidí, kteří se snaží o proměnu školství. Slabost pro vzdělávání získala na zážitkových vzdělávacích akcích a motivaci k podpoře změn jí dodávají i její tři děti.
Honza Polák má 15 let lektorské praxe se zkušenostním učením dospělých i dětí, nejraději na plachetnicích. Aktuálně pracuje jako Ambasador pro školy ve Skautském institutu a jako lektor týmové spolupráce a leadershipu.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
