Během let, kdy jsem učil na základní škole, jednou přistoupila do páté třídy holčička. Měla velmi dlouhé vlasy a byla poněkud zakřiknutá. Když jsem na hodině matematiky zadal početní úlohu, všiml jsem si, že nepočítá, jen zírá do papíru. Opatrně jsem se jí zeptal, jak jí tenhle výpočet učili ve škole, kde byla před tím. Začala mi to vysvětlovat. Brzy mi došlo, že úloze vůbec nerozumí, ale nechce to přiznat.
Když si všimla, že mi to začíná být jasné, propukla v pláč. A tohle se pak dělo opakovaně. Vždy, když jsem se jí na něco zeptal, předstírala, že zná odpověď, a když se dostala do úzkých, začala plakat. Choval jsem se k ní velmi jemně, ale nepomáhalo to. Vypadala opravdu vyděšeně.
Důvod jsem zjistil o něco později, když jsem mluvil s maminkou. V první třídě měla holčička učitele, řekla mi maminka, který jí jednou přede všemi, když něco počítala u tabule, řekl: “Jestli ti to i zítra půjde takhle pomalu, ustřihnu ti vlasy”. Od té doby hodiny matematiky prožívala ve stavu maximálního ohrožení, v režimu „alarm“. V takovém režimu dítě nemyslí, má zapnutého autopilota, jako kdyby šlo o život.
Věděl jsem, že v tomhle stavu mysli se matematiku nikdy nenaučí. Pokoušel jsem se jí z toho dostat na individuálním doučování. Zpočátku to mělo pořád stejný průběh. I když jsem ji ujišťoval, že se ničeho nemusí bát, že jí nehrozí žádné nebezpečí, panika se jí neustále vracela, nemohla si pomoct.
Asociace mezi nebezpečím a matematikou byla příliš silná. Promluvil jsem s ní o tom, jak to vidím, a požádal jsem ji, ať se snaží, co to jde, uvědomit si, že je v bezpečí a že jí nikdo neublíží, i když udělá chybu. Snažila se dělat, co jsem jí řekl. Nějaký čas trvalo, než byla schopná se ve svých emocích neztratit a než se vědomí bezpečí přeneslo z mysli i do jejího těla. Po nějaké době ale začala přece jen být uvolněnější i v situaci, kdy nevěděla, jak má něco spočítat. Dokázala paniku nahradit sledováním svých pocitů. I když při tom stále ještě plakala, dokázala mě poslouchat a časem i přemýšlet o početní úloze.
Došlo jí, co jsem jí neustále opakoval: že není její chyba, když něčemu nerozumí, že je mým úkolem najít způsob, jak jí to vysvětlit. Že ji při tom neodsuzuju.
Učil jsem ji matematiku až do osmé třídy. Nakonec počty zvládala v celkem uvolněném stavu, takže se dá říct, že v tomhle případě se mi podařilo do určité míry napravit, co ji tak poškodilo.
U mnoha jiných dětí se ale nikdy nedozvíme, co způsobilo jejich bloky. Vidíme je zablokované a myslíme si, že takové prostě jsou. Nedokážeme si představit, že před tím, než se něco stalo, byly otevřené a rády se učily novým věcem.
Němec Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře o ´intuitivní pedagogice´ a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a sedm let působil jako učitel na soukromé základní škole.
Přečtěte si také velmi populární rozhovor s Dieterem Schwartzem.
Německý učitel převzal třídu, která jeho předchůdkyni přivedla na psychiatrii. A uspěl.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Mojí dceři učitelka v první třídě před celou třídou řekla,že půjde do zvláštní školy když to nezvládá.Přestala ve škole číst i počítat ,ikdyž doma to zvládla. Dala jsem jí tedy do zvláštní školy,kde ji hned přeřadili do vyššího ročníku a byla nejlepší ve třídě.
JINAK NENÍ PRAVDA CO TVRDÍ VYLOUČENÉ SKUPINY, že se děti ve zvláštní škole nemohou nic naučit.
To asi mohou, ale je škoda tam dávat děti, které tam nepatří. Děkujeme za zajímavý příspěvek: dcera pak vychodila zvláštní školu? Kam pak šla dál?
Pro tu holčičku s dlouhými vlasy existuje jedno – poněkud brutální – řešení. Prostě jí ty vlasy ostříhat nakrátko. Hned teď, jen tak. Protože už nebude mít dlouhé vlasy, nebude jí nikdo moci ty vlasy ustřihnout, takže se už nebude mít čeho bát. S dlouhými vlasy zmizí i strach z jejich ztráty. Nebude mít strach, nebude mít problémy.
Aha, zajímavé. 🙂
Samozřejmě, vhodné by bylo, nejprve té dívence vysvětlit, jaký toto celé má smysl, a udělat to teprve s jejím souhlasem. A hlavně jí vysvětlit, že v životě je vždycky něco za něco. Neboli, jestliže chce získat život bez strachu, musí se vzdát dlouhých vlasů. Sedmileté dítě už je dost velké, aby to pochopilo.
Ale proč by se měla zbavovat vlasů kvůli matematice? Není na žádné indiánské stezce, v tomto případě, nezlobte se. Vaše úvaha je sice hlubokomyslná, ale jako reakce na ten článek poněkud strašidelná, podle mě. Ale díky za názor:-)
Já na to mám jinou odpověď. Pánové se zamýšlejí co poradit dětem, které se v takové situaci ocitnou. Ale vůbec se nepozastaví nad výroky učitelů. Což je myslím kámen úrazu a svědčí o tom, jak k výuce přistupují ,, někteří kantoři, kteří nehledají pro děti vhodnou cestu dosáhnout dobrého výsledku a volí cestu zastrašování. K takové věci by se kantor neměl snižovat, svědčí to něco o jeho schopnosti empatie a způsobu výuky.
Samozřejmě, učitel by neměl během vyučování říkat dětem hlouposti nebo věci, které nejsou pravda. Také by neměl říkat věci typu, že tomu či onomu dítěti provede to či ono – když to myslí „jen tak žertem“, protože dítě to nemusí pochopit. V seriálu „My všichni školou povinní“ (1984) hraje Daniela Kolářová učitelku. Ale takovou trochu lepší učitelku, která učí ve vyrovnávací třídě. Během 2 minut řekne dětem nejprve, že jim ustřihne uši, a jednomu chlapečkovi také, že by mu musela utrhnout hlavu. Dětem to v tom filmu nevadí, naopak , jsou spokojené. Jenomže pozor! Takhle tenkrát ty učitelky opravdu mluvily s dětmi! A považovalo se to za normální.
Možná právě tento film chtěl poukázat na problematiku, kterou teď řeší tak zvaná inkluze. Je tam mnoho zajímavých podnětů k zamyšlení. Papírový birokratismus, starosti rodičů, kteří zjišťují, že jejích dítě se nějak odlišuje u jedné učitelky a u druhé už není problém. Vztah žáků ke svému třídnímu učiteli, který vážně onemocněl. Jeho schopnost předat mladému učiteli to krásné, své zkušenosti o vztahu učitele k žákům. Tento seriál hodně vypovídá i pro současnou dobu.
Jak již bylo řečeno níže, ale musím se přidat. Délka nebo vůbec existence vlasů nesouvisí s matematickými schopnostmi. Pokud je dítě pomalé, protože prostě potřebuje víc času na rozmyšlení, a vůbec u tabule (podle mě stresující situace, všichni na vás koukají, a tak dále), není žádný důvod, aby mu někdo vyhrožoval ostříháním vlasů (nebo jakýmkoliv jiným ohrožením osobní celistvosti). A zase na druhou stranu, takový psychický blok z jedné jediné poznámky míněné z legrace se dá i řešit. Nemáme tu dost informací, takže nevíme, ale jestliže ten učitel v první třídě zjistil, že svou nevinně míněnou hláškou něco pokazil, možná se měl pokusit to napravit.