V jedné školní knihovně v Barceloně loni proběhla čistka, při níž bylo vyřazeno kolem 200 knih pro mládež, ve kterých se vyskytují submisivní hrdinky a mužská síla převažuje nad ženskou. Zmizela například Šípková Růženka, Karkulka, Popelka či některé staré báje. Akce byla součástí rozsáhlejšího programu katalánské vlády pro posílení rovnosti pohlaví.
A jelikož volání po genderově vyvážené literatuře pro děti na sociálních sítích nelze přeslechnout, zajímalo by mě, co s tradicí zakletých a spících princezen uděláme my. Je skutečně potřeba je před dětmi zatajit, aby v sobě nepěstovaly zavrženíhodné stereotypy o společenské roli žen a mužů?
Jsem zastánce svobody, umírněný feminista, čtyřnásobný otec a ředitel základní školy. Toto téma mi není ani trochu lhostejné, ba naopak. I s ohledem na své dvě dcery sleduji s velkým napětím vývoj v této oblasti a občas vysílám nesmělé signály ke zmírnění radikalismu. Ptám se: Poškodila snad někoho morálně četba knih Jaroslava Foglara? Čtou je stejně rádi kluci i holky, a přitom dívčích postav je v nich minimum, mnohé z nich navíc praštěné. Odnesl si někdo pokřivenou představu o genderových rolích z četby Pipi Dlouhé punčochy? Pochybuji, a přitom je to extrémně dominantní hrdinka, jež muže ve svém životě prakticky nepotřebuje, vyjma absenčního otce, který ji na dálku zásobuje penězi. Což to obojí nejsou odporné literární konstrukty, které by měla každá slušná škola po vzoru té barcelonské vyřadit z polic? (Ano, to byla hloupá řečnická otázka.)
Určitě je potřeba nabízet dětem literární a filmovou tvorbu, která nestaví ženské postavy do chronicky trpné pozice. Moderní autoři a autorky tomu ostatně vycházejí vstříc a zásobují dětskou literaturu akčními děvčaty, smíšenými dvojicemi a partičkami.
Ale genderová rovnost není primárně otázkou správných a nesprávných knížek. Je to věc epochální proměny, která musí proběhnout na všech úrovních a stát na pevných základech skutečného ženského sebevědomí. Dívkám vyrůstajícím ve zdravých rodinách s funkčním otcem i matkou a se sebepojetím nezdevastovaným sociálními sítěmi nemůže uškodit četba příběhů, ve kterých princezna čeká na prince. Stejně jako ze zdravě myslícího člověka se nestane rasista či antisemita jen tím, že se od srdce zasměje vtipu o Cikánech nebo Židech – to není schizofrenie, ale nadhled.
Stokrát užitečnější než ukrýt před dětmi Popelku (která neprošla, protože „chce být krásná, jen aby se zalíbila princi, a doma neustále vykonává úklidové práce“) je představit malým čtenářům svět a společnost v jejich rozmanitosti, vysvětlit dobový kontext vzniku pohádek a třeba i osobnostní specifika autorů. Dětem obojího pohlaví a z jakéhokoli prostředí nejvíc prospěje, když si některý příběh, ať genderově spravedlivý, nebo stereotypně zavádějící, přečtou ve třídě společně a v moderované diskusi si sdělí své dojmy. A rozumný učitel nebo učitelka jako živý vzor bude mít vždycky větší korekční sílu než literární schéma.
Uznávám, pořád ještě je hodně mužské nadřazenosti ve společnosti, v jazyce i v myšlení. Cesta ven ale nevede metodou dívčí války proti mužskému živlu, vyřazováním zpátečnických autorů a znásilňováním české gramatiky, nýbrž reálným posílením živlu ženského. Je nutné pomáhat dívkám k sebeúctě a chlapcům k úctě k ženám, a ne ztrácet čas a kulturní potenciál cenzurováním knižního fondu.
______________________
Jak to vidíte vy? Vystěhovali byste Karkulku z knihovničky?
Jan Jícha vystudoval češtinu a španělštinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracuje jako ředitel Naší základní školy v Litni, kromě toho je spisovatel, překladatel a písničkář. Se ženou a čtyřmi dětmi žije ve Všeradicích. Publikuje články o dění ve školství a společnosti, je zastáncem přirozeného životního stylu, svobodného vzdělávání a reformy výuky českého jazyka.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Plně souhlasím s panem Jíchou. Chceme-li ve společnosti dělat změny, je potřeba mít i původní podklady aby děti pochopily, co bylo a proč se to změnilo. Likvidace, pálení knih a popírání jejich existence tu už několikrát bylo a rozhodně to není znakem tolerantní, vyspělé a demokratické společnosti..
Já také souhlasím, navíc s těmi klasickými pohádkami to není tak jednoduché. Mnohé mají své verze, v jedné může být Popelka pasivní holka, co chce být jen krásná pro prince a jen doma uklízí, v druhé to může být emancipovaná holka, která si jde za svým cílem (třeba i princem) – ostatně, tak to známe v české filmové variantě Popelky. Takže u klasik jde často jen o interpretaci. Když zůstaneme u Popelky, tak ve většině verzí je to uklízení a zametání považováno za útlak ze strany macechy a když budeme chtít, tak v jejím příchodu na bál, můžeme vždy vidět odvahu osamělé dívky, která jde za svým.