V hlavách leckterých rodičů se uhnízdila představa o dětech, které se samy neumí zabavit a jsou věčně znuděné. Občas situaci zachrání tablet, jinak jsou potřeba dospělí se svými nápady a programem. Obzvlášť v létě nás často svrbí mozkové závity, co všechno bychom mohli nebo měli vymyslet, dětem doporučit a pak s nimi uskutečnit, aby nepromarnily ani chviličku – výlet na hrad, do Národního parku, do hlavního města za kulturou, do moderního přírodního dětského parku a spousta dalšího. Málem bych zapomněla na prázdniny u moře, bez kterého by léto snad už ani nebylo létem.
Asi jen díky tomu, že nás život dovedl na vesnici, kde žijeme jako nemotorizovaní se dvěma malými dětmi, jsem si všimla, že dětem vůbec nevadí opakovaně chodit na již známá místa v našem blízkém okolí. Přináší to velikou úlevu – na takovou výpravu vám často stačí jen pití a pár drobností. Vyhnete se tak složitému chystání věcí, nemusíte do noci vymýšlet trasu, jak se na vzdálené místo dostanete, nemusíte řešit otevírací doby památek ani restaurací. Děti i vy si pak ušetříte i dlouhé cestování, které bývá v parném létě mnohdy dost únavné. Nemluvím o cestách zpátky – ty bývají většinou ještě o poznání náročnější.
A tak jsme na některých místech blízko domu byli s dětmi snad už po sté a zažili jsme je v různých denních dobách i v různých ročních obdobích.
Třeba u potoka. Před pár dny kluci s údivem zjistili, že v letošním parném létě úplně vyschnul a najednou zmizel. Vybavila se nám přitom vzpomínka na zimu, kdy tu visela spousta rampouchů, a kluci se je menšími kamínky snažili srazit. Jindy jsme pouštěli lodičky, na jaře tu našli kameny a květiny, kterými okolí potoka ozdobili noví nájemníci blízké chatky. S místem je tak spojená celá řada otázek. Kdo a proč to tu vyzdobil? Proč tu najednou není voda? Kde se vzaly rampouchy? Proč je tady voda studená jako led, když je jinde mnohem teplejší? Co se v potoce potopí a co ne? Kudy potok vlastně teče a odkud se tu vzal?
K potoku chodíme kolem kostela. Ale až po třech letech našeho bydlení tady jsme si všimli, že hned u hřbitovní zdi rostou dva velké morušovníky obsypané sladkými plody. Teprve když se okolí stalo opravdu důvěrně známé, vystoupilo z něj to neznámé.
Na známá místa chodíme se stále novými a novými znalostmi a zkušenostmi, a všímáme si tak na nich vždy celé řady nových věcí. Také jsem zjistila, že tím, že odpadl stres z cestování, zklidnily se i naše vztahy.
Mám-li být upřímná, i po letech mě tu občas přepadnou obavy, co budeme tady za humny dělat. Téměř vždy nás ale překvapí, co nového vymyslíme. Někdy to samozřejmě doprovází i nuda nebo se stane, že se vrátíme domů a zdá se nám, že jsme si tentokrát „nic neodnesli“. Jenže i nuda bývá součástí cest za dobrodružstvím.
Ať už bydlíte v městské džungli nebo ve venkovské krajině – schválně, kolik míst jste tu ještě nestihli objevit?
Julie Dominika Zemanová je šéfredaktorkou skautského časopisu pro předškoláky s názvem Ben Já Mína. Poznává svět se dvěma malými syny. Vystudovala teorii a dějiny filmu, studovala filosofii a environmentální studia.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Souhlasím, při každé cestě se něco najde, i když jí jdete posté. Děti to umí, dospělí zapomínají.