Vnitřní motivaci nenajdete za den, ani za měsíc, to ví každý učitel. FOTO: Archív Luďka Šnircha.
Jsem třídní maturitní třídy dvaceti sedmi chlapců a učitel matematiky a IT. Za posledních šest školních měsíců, od uzavření školy v březnu po současnost, je moje bilance, kdy jsem je fyzicky viděl či učil, tato: 30. červen (předání vysvědčení) – třicet minut, 1. září – (zahájení školního roku) – jedna hodina, a v září pak celkem čtyři hodiny matematiky. Kromě těchto řídkých setkání komunikace i výuka probíhá distančně. Studenti mají ode mě materiály v elektronické podobě, výukové i k procvičení. Od 20. března jedeme prakticky podle rozvrhu online, s tím, že maturanti mají plný rozsah hodin, ti ostatní o něco zkrácený. Výuku nahráváme a záznam si pak každý může ještě individuálně přehrát.
Zhruba třetina mých studentů v daném systému prospívá lépe než v tom klasickém. Odpovědně pracují s časem (mají ho mnohem více, než když jezdili do školy) i se studijními materiály a záznamy hodin. Opírají se o svou vnitřní motivaci a učitele potřebují jen jako průvodce.
U další třetiny se nezměnilo nic k lepšímu, ale ani k horšímu. Poslední třetina v této situaci těžko nachází sílu něco dělat. Externí motivace (nátlak školy), na kterou jedinou slyší, byla vypnuta. Písemka se dá snadno opsat, ale to je tak vše, vzděláváním se to nazvat nedá. Oni to vědí a zřejmě z toho taky nejsou nadšení, vzhledem k blížící se maturitě. Ale neumí to změnit.
Zajímavě se tato doba a změna formy výuky projevila u maturit, mimochodem. Bylo mnohem více vyznamenaných a více napoprvé neúspěšných. Odkud přibyli jedničkáři a dvojkaři? Lepší známku získali studenti, kterým jinak zaběhané školní pořádky moc nesedí, takže studiu nedávají 100 %. Jsou šikovní, ale aby zabrali, potřebují vidět, že to má smysl. Ti teď ocenili, že si svou práci mohou organizovat více po svém. A šli nahoru. Oproti nim si naopak trochu pohoršili někteří jedničkáři, kteří jedou hlavně na známky a nemají problém se cokoli nadrtit nazpaměť. No a ti, kteří dřív fungovali jen pod hrozbou pětky, ti jsou teď často ztracení. Neuměli se pořádně učit ani předtím, a teď jim to nejde už vůbec…
Netýká se to jen mé třídy, podobnou situaci vidím i v jiných třídách, kde učím. Je to obecný a palčivý problém českého školství. Systémově pracuje více s vnější motivací, a to prostřednictvím známek, testování a srovnávání. Nepěstuje motivaci vnitřní, kdy mi učení dává smysl, a proto se učím. Distanční výuka ubrala možnosti kontroly a přenesla odpovědnost na studenty – a část z nich není na takovou situaci vůbec připravená. Vnitřní motivaci nenajdete ze dne na den, ani z týdne na týden. Dokonce ani z měsíce na měsíc, to ví každý učitel.
Vnitřní motivaci má přitom každé předškolní dítě. Vidím to na své vnučce. Žádný pád ji neodradí od toho, aby se opět s radostí nepostavila na nohy. Pak ale přijde škola, všechny ty nesmyslné jedničky a hvězdičky, dítě se začne fixovat na známky a jeho radost z učení samotného, nezávisle na odměně, prudce klesá.
Zároveň jsem si ale jistý, že není nikdy pozdě. Sám jsem se na základní škole trápil a v pubertě se motivace hledá těžko, člověk má starosti sám se sebou, se svým tělem. Svou cestu jsem si našel až v sedmnácti. Konečně jsem přišel na to, jakou vysokou školu chci studovat. Opravdu jsem to chtěl, takže jsem měl motivaci se doučit, co bylo třeba. Je skvělé, když v tom studentům umí někdo pomoci. Já jsem třeba díky jedné paní učitelce objevil na střední krásu literatury a filmu.
Nejsem vystudovaný učitel. Dvacet let jsem pracoval v jiném sektoru a přijímal jsem lidi do zaměstnání. Člověka s vnitřní motivací poznáte hned. Umí se zamyslet nad problémem. Škoda, že právě těmto lidem škola bere často vítr z plachet. To se teď ukázalo.
Luděk Šnirch učí matematiku a informatiku na střední odborné škole na Bruntálsku.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Váš článek mne zaujal z hlediska nikoliv odborníka (neučím), ale trochu jsem se nad ním zamyslel z hlediska studenta, pravda, již trochu obstarožního (SPŠ strojní jsem sudoval v letech 1981-1986) a samozřejmě tehdy nebyla žádná distanční výuka. Váš popis situace je jistě realistický a nemám důvod s ním polemizovat. Je jen otázkou, JAK (mám obavu, že to nikdo neví) vylepšit výuku tak, aby vyhovovala všem třem Vámi uvedeným skupinám studentů. Myslím, že tyhle tři skupiny budou v dnešní době (k naší době se ještě vrátím) vždy, a vyhovět s výukou všem různým typům studentů mi přijde asi nemožné. Vždy asi budou sttudenti dobří, kteří se nechají více vést a kteří se učivo nadrtí (alespoň předměty, které nadrtit lze), pak studenti s více samostatným myšlením a i schopností samostatnější práce, a pak ta skupina „prolézačů“ (pardon). Možná by to vyřešily různé „typy“ škol, zaměřené na různý styl výuky, než že by bylo možné zvládat různé typy studentů v jedné třídě. Což je také jen má laická úvaha, nejsem pedagog. Ještě si dovolím malý návrat do svých studentských let. Tedy středoškolských, VŠ je poněkud odlišná záležitost. V podstatě Vámi uváděné první dvě skupiny odpovídají víceméně mně a mým spolužákům ve třídě. I bez distanční výuky se dalo vypozorovat, že některým lépe vyhovuje samostatnější práce doma (například různá konstrukční cvičení s kreslením výkresů apod., a někomu více vstřebávání výkladu přímo v hodinách prezenční výuky. Jediné, co musím konstatovat, že třetí skupinu jsme víceméně asi vůbec ve třídě (a nejspíše ani v jiných třídách) neměli. Což bylo v tehdejší době dáno, samozřejmě, již způsobem přijímání na střední školy – tedy výběrovým, kdy šanci k přijetí měli žáci se studijním průměrem do cca 2,0. Takže tu „třetí“ skupinu tvořil v naší třídě jeden, maximálně dva studenti, kteří „prolézali“ s trojkama až čtyřkama, a to spíše z důvodů, že usoudili, že jim to k dokončení studia prostě stačí. A úspěšnost u maturity? Co vím, jeden student si zopakoval 4.ročník, jinak odmaturovali všichni. Dnes je doba, samozřejmě, jiná i když mentalita studentů bude asi stále stejná či podobná. A vymyslet (a zrealizovat) nějakou smysluplnou, funkční reorganizaci výukového systému tak, aby byl přínosem pro všechny studenty, je úkol téměř na Nobelovu cenu. Na druhé straně si nemyslím, že stávající způsob výuky je zase až tak špatný. Že produkuje studenty výtečné, dobré a horší je celkem přirozené a i to má asi nějaký smysl – vždyť lidé nejsou roboti, aby byli všichni stejní.
Děkuji za Váš příspěvek, jsem o 6 let starší jako Vy, takže se na to můžu podívat z pohledu dneška i z pohledu Vámi uvedené minulosti.
Jak řešit motivaci dnes? Na každého to funguje jinak – někdo jede na vnitřní motivaci, někdo na externí, někdo má metodu minimax (minimum úsilí, maximum zisku). Učitel snadno pozná, jak koho motivovat a může (či spíše měl by) se o to pokoušet. Je to dlouhý proces, distančně se ty možnosti umenšují. Takže individuálním přístupem k studentovi. Jiná cesta podle mě není.
V minulosti studovala na střední škole z hlediska populace zhruba třikrát méně studentů než dnes (na vysoké 5x méně než dnes), stát držel uměle velice nízkou vzdělanost. Studovala velmi úzká skupina. Což bylo špatně. Dneska studuje střední školu násobně více, logicky se objevuje problém s motivaci. Ale na druhou stranu tehdy i dnes najdeme u dospělých takové, to pracují aktivně a takoví, co ne. Takže to není věci studentů, ale obecně motivace a ten problém byl stejný před 50 roky jako dnes.
Dnešní školství podle mého názoru stále málo pracuje s vnitřní motivaci, tedy se schopnosti místo drcení se znalosti hledat způsoby, jak poznatky aplikovat v praxi, jak poznatky propojovat mezipředmětově, jak spíše rozvíjet dovednosti než krátkodobé znalosti (což testuje státní maturita).
Měla by to změnit Strategie 2030, snad se to povede.
Není to náhodou vina školství?Není, je to vina líných studentů.
Toto rozdělení platilo dávno před zavedením distanční výuky. Část studentů již přišla do školy se zájmem o předmět a prohlubovala jej, část neměla zájem, ale učila se pro známky, zbytek o předmět neměl zájem a ničím se nenechal motivovat a přesvědčit. Ostatně to rozdělení platí obecně ve společnosti.
Přiznejme si už konečně, že jsou studenti, kteří vždy dají přednost hře před věděním. Pokud taková osoba navíc nemá motivaci, není jí pomoci. Jak může motivovat škola? Učím teenagery a myslím, že téměř nijak. Maturita se zjednodušuje, VŠ přijmou každého, firmy už také nezajímá jak umíte, ale jaký máte papír. A nejvíc peněz stejně vydělávají nevzdělanci. Při vší úctě – sportovci a youtubeři nikoho nenadchnou pro vzdělání. Ale kopat do učitelů je určitě příjemnější, než sebrat dítěti mobil a nutit ho do učení.