Marie Gottfriedová: Koronavirus připravil učitele o mocenské nástroje, jako jsou známky nebo povinná docházka. V plné nahotě se ukázalo, jaká je naše role


Pracujme na zklidnění. Všichni to potřebujeme. Pojďme si naproti a spolupracujme. Podporujme se navzájem. Hledejme možnosti, nikoli důvody, proč něco nejde. FOTO: Marie Gottfriedová

Koronavirus přinesl podněty a impulzy, které by neměly zapadnout. Vidím alespoň pět bodů k přemýšlení:

1.

Uplynulé “koronavirové” období nám zřetelně ukázalo naše role ve školních komunitách. Žák je ten, kolem kterého se vše točí, je to osoba, o kterou především jde, škola a učitelé jsou tu pro něho a mají hledat cesty, jak ho v pozitivním slova smyslu zasáhnout (ať už ve škole, nebo na dálku).

Učitel je ten, kdo doprovází. Ten, kdo motivuje, povzbuzuje. Ten, kdo za všech okolností podporuje, jde naproti a nezlomí nad nikým hůl. Zřetelně na tuto roli učitelů ukázala distanční výuka, ztratili jsme řadu „mocenských” nástrojů, jako jsou známky, povinná účast žáků ve výuce a jiné formy odměn a trestů, a v plné nahotě jsme mohli objevit, že naše role je služebná, nikoli mocenská.

2.

Strategické vzdělávací dokumenty jako je rámcový vzdělávací program, školní vzdělávací program nebo tematické plány jsou přesycené balastem. Příliš mnoho energie a času ve školách investujeme do věcí, které nejsou nosné a školu dělají nudnou a nezajímavou – přemíra encyklopedických informací, výčty, učení se zpaměti věcem bez souvislostí a bez souvztažnosti se životem.

Nyní jsme nuceni soustředit se na to podstatné, děláme pořádek, třídíme zrno od plev a balast necháváme stranou. Je to velmi ozdravný proces. Naše školství je dlouhodobě napadeno virem křečovité ztuhlosti, musel se však objevit zcela jiný virus, abychom tuto ztuhlost začali výrazněji vnímat.

3.

Zcela jednoznačně se rovněž ukázalo, jak je třeba posilovat a pěstovat spolupráci škol a rodičů. Rodiče, s jejichž vydatnou pomocí při distanční výuce žáků nyní školy počítaly a žádaly o ni, jsou za běžného chodu školy často odkazováni do role němých přísedících, od nichž se očekává, že se vždy přizpůsobí zvyklostem školy a její postupy budou akceptovat.

Je třeba vytvářet prostor pro větší aktivitu rodičů, vybízet je k vyjádření názoru a poskytování zpětné vazby. Je třeba přizvat je k určitým rozhodovacím procesům ve škole a nechat zaznít jejich hlas. Je třeba větší otevřenosti škol.

4.

Distanční výuka silně odhalila téma sebevzdělávání žáků. Je to jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou by škola měla žáky vybavit – naučit se učit se. Umíme to? Nestrháváme my učitelé pořád příliš pozornost sami na sebe, místo abychom posilovali autonomii žáků a jejich vlastní zodpovědnost? Neprezentujeme a neservírujeme pořád příliš sami sebe (svůj předmět, své akcenty, své úhly pohledu), místo abychom dávali prostor žákům, abychom je vedli k poznání a osvojení jejich vlastního učebního stylu? Nečiníme žáky pořád příliš závislými na nás, místo abychom jim otevírali cestu k sebepoznání a celoživotnímu sebevzdělávání?

5.

Jasně se ukázalo, v čem jsou učitelé a prostředí školy nenahraditelní. Co nedostaneme do on-line vzdělávání, ani kdybychom byli opravdovými mistry v technologiích. Jde o živý partnerský vztah mezi učitelem a žákem, o jejich spolupráci a interakci tváří v tvář, bok po boku, jde o znalost jeden druhého, jde o chemii vztahu, v němž se odehrává vše podstatné, v němž může učitel inspirovat, motivovat, nadchnout, povzbudit, zásadním způsobem ovlivnit.

Učitelé, které si pamatujeme celý život, jsou ti, kteří nás lidsky zasáhli, dokázali v nás něco probudit, rozeznít, jsou to ti, s nimiž jsme měli živý vztah. A ve stejném duchu je nenahraditelná škola, v níž se žáci setkávají, spolupracují, komunikují, v jejichž společnosti poznávají sami sebe – opět prostřednictvím vzájemných vztahů. Toto je důvod, proč potřebujeme školu a učitele. A proto bychom právě na to měli v našich školách upřít pozornost, tomu bychom se měli věnovat.

Marie Gottfriedová vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Od roku 1999 působí v základní škole v Trmicích u Ústí nad Labem, od roku 2005 je její ředitelkou. V roce 2015 dostala ocenění Roma Spirit udělované těm, kteří se aktivně zasazují o zlepšení životních podmínek Romů a Cenu Alice Masarykové za úspěšnou realizaci inkluzivního vzdělávání.

 
DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Milan Keršláger
Milan Keršláger
8. 6. 2020 11:10

Některé učivo je podstatné, ale na dálku se moc nedá. Sebevzdělávání bych nepřeceňoval, bude fungovat jen u motivované části (více gymnáziu, hůře na SOŠ).

Vladimír Kocour
Vladimír Kocour
8. 6. 2020 12:12

Přání je otcem myšlenky. Někde to tak možná je, ale ne všude.
 
Nedávno poukázal Daniel Hůle na Twitteru na nepříjemnou událost, která se stala na jedné ZŠ jedné žákyni. Učitelka zadala na dálku domácí úkol. Žákyně ho vypracovala na papír (psala propiskou, ne krasopisně, ale čitelně), vyfotila to mobilem a poslala soudružce učitelce. Soudružka učitelka odpověděla, že takhle ne, ať to přepíše na klávesnici (jako textový soubor) a pošle e-mailem. Žákyně namítala, že to, co poslala, je čitelné, učitelka ale odpověděla, že úkol je vypracován teprve tehdy, je-li vypracován formou, jakou má být vypracován. Žákyně se bojí, proto nechce uveřejňovat svoje jméno ani název školy.
 
Neboli karanténa otevřela soudružce učitelce prostor pro uplatňování buzerace – a soudružka učitelka tento prostor využila.

Vladimír Kocour
Vladimír Kocour
8. 6. 2020 12:15

A také bych byl opatrný s pojmem „služebná role“. I když to tak nejspíš autorka nemyslela, může to v někom vyvolat dojem, že učitel je něco jako sloužící – a to rozhodně není.

Kveta Louzecka
Kveta Louzecka
8. 6. 2020 12:50

Samozřejmě, že by to měl být žák kolem, kterého se vše točí, protože se vzdělává a učitel je placen za to ,aby ho vzdělal, ale podle mého i v chování, tomu se učitelé tak trochu brání, že to není jejich práce, proto nechápu proč se chování známkuje,když ho nikdo nevyučuje.Samozřejmě, že škola je nenahraditelná a velmi důležitá instituce a žádné samovzdělávání ji nenahradí.

Janafe Valdrová
Janafe Valdrová
8. 6. 2020 13:58

Naprosto souhlasím s paní Gottfriedovou. A jestli nějaká učitelka nutila žákyni napsat rukou čitelně psaný text ještě jednou na počítači, tak není pravda, že „karanténa otevřela soudružce učitelce prostor pro uplatňování buzerace – a soudružka učitelka tento prostor využila“, nýbrž karanténa jen potvrdila její vlastnosti, které by i bez karantény stejně vyšly najevo.

Ondřej Šteffl
Ondřej Šteffl
8. 6. 2020 15:26

Výborný text.
Jen bych doplnil, že škola je také nenahraditelná v setkávání žáků mezi sebou.

Hana Huličová
Hana Huličová
8. 6. 2020 18:51

Z výše uvedeným textem jen souhlasit, nestačím se divit, co vše se děti dnes učí a kolik z toho je ničemu a hlavně z čeho. Každá generace má mnohem více poznatků, které po dětech chceme, ale některé předměty jsou snad ještě z doby kamenné a k dalšímu vzdělávání a vůbec k životu nepotřebné. Myslím, že místo cpaní peněz do celorepublikové maturity, která je ještě více fraškou a bohužel o ničem, která v normálním životě nikoho nezajímá, nebo jste se snad setkali s tím, že někoho zajímali známky. Raději by se měly změnit knížky a to společně s dětmi – tam kde si to děti dokonce udělali sami knížky pro sebe, tak jsou mnohem lepší jak od někoho s titulem. K některým předmětům: Čeština – pravopis a vše potřebné k němu nechat, ostatní ořezat, pravopis děti učíme rychle pak dělají i na druhém stupni chyby, ale to již se učí, takové lahůdky: rozbor věty: věta hlavní, vedlejší: přívlastková, předmětná…., zájmena ukazovací, tázací….., vid dokonavý nedokonaví, je mě skoro 50, ale opravdu za celý život jsem to ani jednou nepoužila, pryč s tím. Literatura není o díle, ale vlastně je to kdo je kdo, kde se narodil, učil, pracoval a pak výčet toho co napsal. No já mám ráda mnoho světových autorů a vůbec nevím, kde se narodili a co dělali, jde snad o dílo. Esej a jiné skvělé prvky, myslíte si, že první autoři, které jsou vzorem pro esej, tak ráno vstali a řekli mám data a dnes napíši esej na téma Libuše, těžko, měl napsat článek o určitém počtu slov a za ně dostal zaplaceno, jen zpětně to někdo rozebral. Zeměpis děti pracují s prahistorickým atlasem, ale se současnými mapami pracovat neumí, učí se slepé mapy Kanady, vyjmenovat státy atd, ale na otázku proč by tam měli jet, odpovědět neumí. V atlase jsou věci přeloženy do češtiny, ale mapy v cizině jsou v angličtině anebo národním jazyce, zkuste najít v atlase: komu patří Krym, najdete největší přehradu na světe. Mění se toky, mění se hranice státu, v tom atlase asi těžko. Učí se druhy a typy půd – no super. Víte jěké je nejmenší město a kolik má obyvatel. Angličtina sváleno, je velké množství učebnic, každá z nich má jinou slovní zásobu a i ve kvalitě se liší, pokud jsou to cizojazyčné učebnice, tak zde není dostatečně vysvětlena gramatika, nejsou zde překlady, žák nemusí umět anglicky, má doplnit tvar probírané látky do textu, takže pokud není blbec napíše to na plný počet bodů, ale celou větu by dohromady nedal, protože doplní tvar. Dějepis – to se nestačím divit do jaké hloubky se dnes jde na základce, nejsou zde hlavní události (minule učitelka napsala celou stránku zápisku a vypovídající hodnota skoro nula – bylo to na téma, boj o svobody, nezávislost, národní cítění, práva žen). Přírodopis 8 třída od Vaněčkové: jsou savci a člověk, co po nich tedy budeme chtít na střední. Učebnice fyziky od Kolářové no hrůza, ještě že učitel je super a vytáhne z pelmelu to, co je podstatné. My na základce počítali, vzorce a zákony byly označené a zde se podle mě zapomnělo pro koho to má být učebnice a koho má zaujmout, obdobně je to s chemii: my se učili názvosloví a tvořit vzorce a pokusy, ty již nejsou (jsou zakázány) a děti se učí různé vlastnosti sloučenin a prvků a bohužel je toho tolik, že i když začínají s chemií s 8 . třídě, tak jsme je od tohoto předmětu totálně odradili. Mohla bych psát a rozebírat dál a to je bohužel jen to co vidím, že jsem jako zadání dítěti tiskla. Jsem totalitní dítě, učebnice pro daný předmět byla jedna, takže učitelé jeli podle stejné učebnice, dnes si mohou vybrat, každá řeší věc v jiném čase a jinak. Mnohdy neodpovídají koncepci, ale to přece na ministerstvu někdo schvaloval, neodpovídají jazykem a hlavně věku. Je to stejné jako, když nejlepší knihu pro děti si nevybírají děti, ale dospělí a děti to pak nechtějí číst. Na jedné třídní hodině v 7. třídě učitelka si stěžovala, že děti nečtou a já na to, myslíte, že budou číst, když jim dáte číst Staré pověsti české – no ne ve vydání z roku 1918 bych to nedala vůbec, přiznám se toto bylo pozdější vydání, již přepracované, ale i tak to byla hrůza a jak mají děti získat vztah čtení, tehdy jsem řekla, že jinde čtou: Pottera, Eragona a jak je to možné, dnes si může knížku vybrat, učitelka uznala argument. Myslím, že nemá smysl dělat jednotnou maturita a přijímačky (ty kvůli některým školám s převisem), když nemáme na čem kvalitně stavět. Když se podíváte na tašku do školy v Číně tak jsou tam tablety a my máme, knihy: neinteraktivní, nemoderní, které mohou zmoknout, nemohou se rychle opravit.

Gustav Neštický
Gustav Neštický
10. 6. 2020 11:55

Moje slova paní Gottfriedová. Učitelé jsou placeni za to, aby žáky naučili něco, co budou ve svém životě potřebovat. Něco co je zajímá a co mají rádi. Žáci nejsou placeni za to aby se z paměti a kvůli dobrým známkám /či trestu/ učili kraviny, které na své 60-ti leté cestě životem nebudou nikdy potřebovat. Jestli se musí něco naučit, je to třeba i logicky vysvětlit v návaznosti na jejích vlastní budoucí vyvolený život, ne na život vnucený státním byrokratem.

Jaroslav Beran
Jaroslav Beran
3. 11. 2020 00:48

Velice pěkně napsaný článek. Bohužel na ministerstvu přes prázdniny nelenili a narychlo doplnili dodatek, že vzdálená vyuka přes internet je taky povinná. Tím se opět uzavřela cesta ke svobodnějšímu způsobu vzdělávání. A „mocenský nástroj“ zde máme pěkně zpět.
Je zvláštní jakým způsobem máme zafixováno, že dítě cca od 7 let musí začít chodit do nějaké budovy a poslouchat tam cizí lidi, kteří vědí co je nejdůležitější, nejsprávnější a hlavně kdy se to má jaké dítě učit. A hlavně pěkně známkovat. Proč do tohoto věku tomu tak není a přece se dítě dokáže samo spoustu dovedností naučit samo? Jediné co k tomu potřebovalo byl čas na hraní, pozorování a napodobování okolí a občas nějakou výpomoc od okolí. Člověk se nejlépe učí tím, když si hraje. A hlavně si hraje v čase, kdy on sám chce. Zkusili jste někdy říct malému klukovi, že si dnes s tím autem hraje na 5 a že jestli si to nezlepší tak asi propadne z hraní si s auty? Co tím chci říct?
Nechtějme přebírat zodpovědnost za to co se děti mají učit a kdy se to mají učit. Ony to vědí samy nejlépe. Jediné co bychom mohli dělat je jim ukazovat náměty, příležitosti, možnosti a ať si jinak samy hledají co je zajímá, co se chtějí naučit, v čem se chtějí zdokonalit a když nás požádají o pomoc, tak jim jí okamžitě dejme. Tomu se říká sebevzdělávání.
Ve světě existuje několik, na jiných principech, postavených škol jako třeba Summerhill, Sudbury. Jedná se o tzv. demokratické školy. V těchto školách si děti samy vybírají co se budou učit, kdy se to budou učit a případně kdo je to bude učit. Navíc mají možnost se podílet na rozhodování prakticky o celém chodu dané školy. Tyto školy zde existují již několik desetiletí. A dočetl jsem se jedno zajímavé srovnání studentů těchto škol a těch běžných státem vynucovaných. U studentů na státních školách v průběhu studia klesá ochota se učit nebo se zajímat o nové věci. Naopak u studentů z demokratických škol ta ochota poznávat nové a učit se více stoupá.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.