Řádění tornáda na Hodonínsku mělo pro mě smutný osobní osten: jednou z obětí je oblíbená učitelka zeměpisu Marie Miklánková z hodonínského gymnázia, kde jsem v letech 1995–2001 studovala. A trochu nadneseně se dá říct, že mi změnila život.

Byla temperamentní, energická, všude jí bylo plno, měla obrovský smysl pro humor a snad každému, kdo se s ní setkal, hned musela udělat rysku do duše. 

Pro mě osobně je dodnes příkladem ideálního učitele. Rozšiřovala nám obzory, učila nás přemýšlet, tvořit, improvizovat, nadchla nás nejen pro zeměpis, ale vůbec pro poznávání světa. Dokázala nás přivést k tématu, přimět k tomu, abychom se nad věcmi zamysleli. Nikdy nás nenutila biflovat. Písemka, to většinou znamenalo vyřešit nějaký problém. Povídala nám o tom, jak se žije na Sahaře nebo v Kyrgyzstánu, vždycky kladla důraz na propojení s reálným životem a podávala vše tak, abychom si to uměli představit. Nikdy to nebyl jen nudný výklad a i studenti, které zeměpis tolik nezajímal, popisují, jak si dodnes pamatují různé zajímavosti, které nám k jednotlivým tématům sdělovala.

Do třídy vcházela vždycky s úsměvem a říkala své typické: „přiskočím k oknu a intenzivně vyvětrám, abychom si okysličili mozečky“. Občas to prokládala také rozcvičkou, typicky třeba před písemkou. Těch jsme se nikdy nebáli, však je většinou uvedla slovy: „čeká nás báječná písemka“. V mnoha věcech předběhla dobu. Její pedagogický přístup měl prvky projektové výuky, která se do českých škol dostala až mnohem později. Třeba když v matematice – to mám tedy jen z doslechu, protože na tu jsem ji bohužel neměla – dala žákům spočítat, kolik by je stála výroba domácí obložené bagety. V zeměpise nás zase naučila, že z mapy se dá vyčíst nebo logicky dovodit všechno. 

Učitelka, která ovlivnila celý život

Během gymnázia jsem uvažovala o vysokoškolském studiu chemie, bavila mě i matematika, pomýšlela jsem třeba na studium farmacie. Paní učitelka Miklánková mi ale zeměpis představila jako komplexní vědu založenou na všeobecném rozhledu a logice a já jsem jí propadla. Naše třída byla spíš humanitně zaměřená, i tak jsme byli nakonec dva, co jsme šli studovat geografii. Několik ostatních se kvůli paní učitelce rozhodlo ze zeměpisu maturovat. Dodnes jsem přesvědčená, že jsem si svůj obor díky paní učitelce vybrala dobře, i když jsem se časem posunula víc směrem k sociální geografii a regionálnímu rozvoji. V této oblasti jsem donedávna pracovala. 

Paní učitelka Miklánková ukázala, že můžete svého profesora milovat, i když vám dá čtyřku nebo pětku. Byla neuvěřitelně lidská.

Jsem přesvědčená, že paní učitelka Miklánková pozitivně ovlivnila i obrovské množství studentů, kteří se o zeměpis nezajímali. Ukázala, že můžete svého profesora milovat, i když vám dá čtyřku nebo pětku. Byla neuvěřitelně lidská. I když člověk zrovna neuměl, dala mu obrovský prostor se vyjádřit a zkusit, co dokáže. Nikdy nikoho neponižovala, neshazovala, nevyčítala mu, že něco neumí, spíš se snažila podpořit, a když zkoušený nevěděl, společně s ní se tomu zasmál. Dneska už se atmosféra ve školách snad mění, ale tehdy s tímto přístupem vyčnívala. 

Já jsem to štěstí neměla, ale ti, kdo ji měli jako třídní, jí dodnes říkají třídní-matka. Byla to taková ta matka-kvočna, pro kterou jsou studenti jako vlastní rodina. Byla neuvěřitelně vtipná. Sama už bych si na všechny její vtípky nevzpomněla, byly jich tisíce, ale v komentářích na internetu mě teď pobavila něčí vzpomínka na hlášky jako „když nemáš pravítko, použij spolužaččin padlý vlas“ nebo doporučení před maturitou: „listuj si atlasem, ono se na tebe něco nalepí“.

Po maturitě jsem šla studovat do Prahy, na Moravu jsem se vracela sporadicky a s paní učitelkou Miklánkovou jsem se už nesetkala. O její smrti v troskách zahradního domku na kraji Hodonína jsem se dozvěděla ze sociálních sítí a hned jsem si pomyslela, že – odhlédneme-li od tragické stránky věci – by byla určitě sama nadšená, že měla možnost něco takového zažít. Kdyby řádění živlu přežila, druhý den už by na tabuli malovala tornádo, vykládala by, jak vzniká a v matematice by se studenty počítala rychlost víru. 

Odpočívejte v pokoji, milá paní učitelko, nikdy na Vás nezapomenu. 

Marie Havránková (za svobodna Wernerová) maturovala v roce 2001 na hodonínském gymnáziu. Vystudovala regionální geografii na Univerzitě Karlově v Praze a donedávna pracovala v oboru. Dnes působí jako projektová manažerka ve firmě, která se zabývá výrobou a prodejem zdravotnických přístrojů. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let