I mě se to zdá absurdní.Řekla bych,že základní pochybení je už v nastavení těch přijímacích testů.Proč se nepoužívají třeba scio testy pro zjišťování studijních předpokladů?Stávající testy spíše zjisťují,kolik detailních informací je dítě schopno vstřebat,případně,kolik je rodič do toho vstřebávání ochoten investovat.Určitě je to docela dobrý byznis.

Proč ten údiv, kolik se toho dítě naučí za krátkou dobu na přípravce? Učit nadané, zaujaté děti, tedy v podstatě homogenní skupinu, totiž není nic složitého ve srovnání s běžnou třídou, kde je úrovňových skupin několik, nyní navíc řada dětí „inkludovaných“. Co třeba třída, kde má 9 dětí IVP +3 cizinci,+2 autisté? /vlastní zkušenost/

Dobrý den, nemohu soudit ,jak probíhají přijímací zkoušky na jiných gymnáziích , ale můj syn neabsolvoval žádné doučování nebo přípravu a na školu se normálně dostal. A nebylo to ani o štěstí, ani o penězích. Já jsem rozhodně netrvala na tom aby šel na gymnázium, sám si řekl, že to zkusí. Vždy se učil dobře a i na gymnáziu má prospěch výborný. Přechod gymnázium jsme ani nijak negativně nezaznamenali.

Bohužel takto to hrotí pouze rodiče – udělali si sami pro sebe, ale bohužel i pro svoje děti, z přijímaček dostihy. Dcera se hlásila na gymnázium v páté třídě, protože základní škola nebyla schopná řešit šikanu, byť výuka tam byla na velmi dobré úrovni. Brali jsme to tak, že změna je nutná a buď vyjde gympl, nebo požádáme o přestup do jiné školy. Tři týdny před přijímačkami si řešila doma úlohy z brožury koupené v antikvariátu, t.j. 3 x cca 25 Kč. Na gymnázium jí přijali – nikdy nezapomenu první SRPŠ před nástupem dětí do školy, kde si maminky navzájem sdělovaly skóre z přijímaček a mezi sebou se domlouvaly, kdo s kým bude sedět a kde, protože pochopitelně top „skórařky“ nebudou sedět s dětma „pod čarou“ nebo s dětma „z odvolaček“, a už vůbec ne v zadních lavicích. Seděla jsem vedle vítězné maminky. Náhodou a naposledy. Do dnes si pamatuji útrpné pohledy některých rodičů, kteří nechápali, o co vlastně jde. Bohužel škola nejenže přijala tuto rodičovskou soutěž, ale byla za ní ráda. Výuka probíhala v duchu „sedíš – mlčíš – nemluvíš“, vidím, že žádné dotazy, kdo se ptá, je blbec a je třeba ho zesměšnit. Dobří pedagogové postupně odcházeli a my nevěděli proč. Po dvou letech dcera třídu přestoupila a stejně jako postupně téměř čtvrtina bývalých spolužáků odmaturovala na jiném gymnáziu. Všichni, kdo tuto školu opustili, studují na tradičních vysokých školách u nás, či v zahraničí. „Skórařky“ z valné většiny odmaturovaly „tak nějak“ a usadily se na vysokých školách typu „práva z Plzně“ nebo „jazykovka a uvidíme, co bude dál“, protože opět po pár letech ze sebe vydaly našprtaná data a správně vyplnily standardizované testy. Je smutné, že státní školy jsou vázané na rozpočtové prostředky a na to, že stát jim určuje podobu přijímacích zkoušek a že si nemohou svoje žáky vybírat podle toho, zda děti mají či nemají předpoklady. Je tragické, že kvalitní učitelé odcházejí do soukromých škol, které postupem času upadají do modu „my platíme – vy mlčte“ a v dnešní době je v Praze jen pár gymnázií, kde bych svoje dítě ráda viděla studovat. Za pár měsíců se objeví tradiční mediální téma „chaotické maturity, chyby, nejednoznačná zadání či řešení příkladů, čekání na den, kdy dorazí vytištěná vysvědčení z CERMATU“, kterému jsem nikdy nevěnovala pozornost, dokud jsem doma neměla maturanta. Sleduji dostihový sport zkoušek nanečisto v přímém přenosu, neboť neteř, která v osmé třídě neuměla ještě dělit a psala na svém blogu „vyditelně “ a „gdyž“ tráví již po třetí (pátá, sedmá a nyní devátá třída) několik měsíců nejméně čtyřikrát týdně hodiny dojížděním na přípravné zkoušky, aby o víkendu vždy zjistila, že je opět neudělala ani na 30%. Její urputnost stát se „gymplákem“ mi připomíná slova Vendulky z Básníků „Až budu jednou na ministerstvu, A JÁ BUDU, tak pamatuj, že tam máš známou.“ Současně však každý víkend visí na vývěsní tabuli pořadatele zkoušek stejná jména úspěšných řešitelů, kteří již několikátý víkend měří svoje síly s dalšími uchazeči. Proč někdo posílá svoje dítě opakovaně na takové zkoušky, když prokazatelně patří mezi 30% nejúspěšnějších řešitelů a naopak,proč tam někdo posílá svoje dítě, které není schopno dosáhnout ani 30% úspěšnosti? Něco je špatně a trvá to již příliš dlouho. A můžeme za to my, dospělí. Páťáci si mají hrát a ne šprtat.

Dobrý den, naše dcera i syn absolvovali 8lete gymnázium, bylo to jejich rozhodnutí se hlásit. Dcera přisla s tím, že tam chce kamarádka ze šachu a ona by chtela s ní. Ptali jsme se jak je to náročné na výuku, švagrové, která tam měla už dvě dcery a taky koklegyně z práce. Nakonec jsme svolili. Syn byl na základce asi o něco jestě lepší než dcera, tak to za 2 roky taky zkusil. Oba se připravovali jen z nějakých brožurek doma, sami bez nás a našeho nějakého úsilí. Do žádného placeného doučování nechodili. Kdyby to nevyšlo, tak by šli třeba az na 4leté. Ne všechno je bčhem gymnázia bavilo, hlavně prý to bylo dlouho v jedné škole a skutečně je učení prý začalo bavit až na vysoké, kde se hlavně začali věnovat každý svému vybranému oboru. Dcera má dnes dva obory Mgr, které studovala soucasně a syn ještě pokračuje v doktorském studiu. My máme jen středoškolské vzdělání, oni to vlastní pílí, ne našimi ambicemi dotáhli kousek dál a snad se jim to v životě bude hodit.