I v nejvyšších vládních kruzích se teď mluví o tom, že tvrdou učitelskou práci je třeba spravedlivě ocenit. Tak, aby studium učitelství a práce učitele byly cílenou první volbou, a ne až východiskem z nouze. Kéž by se to povedlo. Otázkou je, jak se ti nově přilákaní nadšení učitelé budou ve sborovnách cítit. Vybavila se mi k tomu jedna historka.
Zvonil telefon a ve sluchátku se ozval hlas mladého učitele z jedné sídlištní základky. Trochu s obavami jsem čekal obvyklé výtky, jak jsme zase nějakého žáčka v poradně přechválili a přecenili jeho schopnosti a že to s tím optimismem přeháníme a ať si to jdeme zkusit do třídy.
Ale dostavilo se překvapení. Žádné výtky, ale prosba o podporu. Pan učitel byl třídní v osmičce nebo devítce a někdy v pololetí do jeho třídy připutoval mládenec, který už prošel několika školami na okrese. Vždycky, když už byly jeho průšvihy neúnosné, řešila to rozvedená a vším možným zaneprázdněná matka změnou školy. Umluvila ředitele, a protože to bylo v době, kdy na základky přicházely slabé populační ročníky a školy se o děti přetahovaly, ani jí to nedalo velkou práci.
Mladý učitel si kluka všimnul a nějaký šestý smysl, jímž se vyznačují dobří učitelé, mu napověděl, že by stálo za to ještě to s ním zkusit. A nějak si padli do noty a stal se malý zázrak. Kluk poprvé po létech neměl neomluvené hodiny, neměl žádné větší průšvihy, ani dvojku z chování, dokonce ani třídní důtku.
Zlepšil si trochu i prospěch, ovšem až na jeden předmět. Hrozila mu pětka z matiky. Pan učitel, že s matikářkou hovořil, shodou okolností to byla zároveň výchovná poradkyně, měla by tedy lépe než jiní chápat, o co se tu hraje. Kluk opravdu dělal, co mohl. I v té matice, jenže měl dost mezer v učivu z dřívějška a potřeboval, aby matikářka trochu přimhouřila oči a ocenila hlavně snahu. Jenže ta to tvrdě odmítla. Hrozilo, že pokud propadne, vzdá to a veškerá ta půlroční práce, snaha kluka a úsilí jeho třídního vyjdou nazmar.
Slíbil jsem zavolat řediteli školy. Byl to nakonec bývalý kolega, taky ještě mladý člověk, který u nás po studiu rok nebo dva pracoval jako speciální pedagog. Přímo jsem cítil, jak se u toho telefonu potí rozpaky. Prý, on ten kluk zase takové lumen není, no ale já to přednesu na pedagogické radě a uvidíme.
Pedagogická rada se převážnou většinou shodla, že není možné dělat nějaké výjimky a jestli matikářka míní, že to prostě na čtyřku není, tak není. Jak by k tomu přišli jiní propadlíci, že tady se někomu dělají nějaké extrabuřty?
Tohle jsem se ale dozvěděl až po čase. Poctivě se přiznám, že se mi v neblahé předtuše nechtělo do školy znova volat. Jak to dopadlo, řekla mi maminka toho mladého učitele, s níž jsem jako se sociální pracovnicí probíral zase jinou komplikovanou kauzu. A taky to mi řekla, že syn po několika obdobných zkušenostech ze školství odešel.
Škoda. Velká škoda. Řeklo by se – jedna neústupná učitelka, je to o lidech. Ono to je ale i o systému, ten se reprodukuje právě prostřednictvím lidí. A svorně semknutá „negativní“ sborovna je bohužel pro naše školství zatím typičtější než ten nadšený mladý učitel. A není to generační záležitost.
Vzpomínám si na jiný případ, kdy si jedna paní učitelka, již v penzi, dovolila vybočit z naříkavého chóru nad zkaženou mládeží ostatních kolegů. Oni mluvili o bezmoci a litovali, že nemohou použít rákosku, ona (byla to taková radostná paní) na nářky odpovídala konkrétními kreativními nápady, jak by tu výchovnou situaci řešila. Musel jsem ji obdivovat, byla opravdu dobrá. Jenže stála proti přesile…
Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog. Vystudoval psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici školního psychologa na střední odborné škole v současnosti působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Chápu, co píše pan Holec, ale je si opravdu jistý, že by ta čtyřka opravdu pomohla? Netuším, jak moc tomu chlapci ta matematika nešla, ale vše má své hranice. Na ZŠ se opravdu nic objevného v matematice neprobírá.
Pomohla by mu – protože by se z něj nestal ztracený případ.
Člověk v takové pozici musí především věřit, že si tu známku doopravdy zasloužil. Zjištění, že ji dostal z milosti, by mělo právě opačný efekt.
O toho kluka se možná poprvé v životě někdo zajímal a snažil se mu dát šanci. Možná na tu čtyřku opravdu neměl, ale tady šlo o něco jiného . Znovu se přesvědčil , že snažit se pro něho nemá smysl, a pravděpodobně už se nikdy snažit nebude. Podle mě si paní učitelka za nepedagogický přístup pochvalu nezaslouží.
přečtěte si ten článek ještě jednou . Iva
Byť s titulem inženýra, po -ceti letech od skončení studií mám tu a tam problémy se základkovou matematikou. Vzpomenout si, jak… vymyslet, jak jinak, když tohle už nevím… – Prostě proto, že jsem určité početní úkony celá ta desetiletí nepoužila, a kdybych nehrála určité typy her, nejspíš bych je nepoužila už do smrti.
Co je pro člověka důležitější, který přínos ze základky – ten v penzu učiva, nebo ten pro osobnost, vůli, charakter…?
Taky si myslím, že kvalitní lidé nemají zájem o učitelství nejen kvůli výši platu. Já si osobně nedovedu představit vegetovat mezi takovými těmi „standardními pedagogy“.
Jaká je definice pojmu „kvalitní člověk“? 🙂
„kvalitní člověk“ je člověk 1. jakosti :-))))))
Otázkou zůstává definice člověka 1. jakosti.
A jak vegetuje člověk? To má vegetační období a vegetační klid?
Ve vegetaci vegetoval, sílu přírody objevoval.
Když se dostavil do vegetační klid.
Zašel si do sborovny zařádit.
Odradil mladého kolegu, kola osudu se dala do běhu.
Kariéra standardního pedagoga se zřejmě řídí jeho vegetačním cyklem, ve kterém se střídají dvě období – jedno, kdy je ze žáků skoro na umření, a druhé, kdy z nich pro změnu zezelená a vykvete.
Ani nevíte, jak mi Vaše básnička zlepšila náladu, děkuji. 🙂
Definice je jasna, kvalitni je pouze ucitelobijka Simona. Jen si nedovede predstavit vic veci, nez o kterych pise. Prisla si zase plivnout jedovou slinu, aby si ulevila.
Nechápu, v čem byl problém. Každé dítě může na každém stupni propadnout jen jednou, jinak postupuje s pětkami – propadl tento kvítek poprvé? Pokud má nedostatečnou z maximálně dvou předmětů, dělá opravné zkoušky, jinak opakuje bez přezkoušení. Učitelka, která nechá dítě dělat tyto opravné zkoušky, otravuje prázdniny sobě, protože se na rozdíl od žáka musí v daný čas dostavit. Možná neměl kolega jít přes „jiné autority“, ale měl raději zahrát na notu „přece si nebudete kazit prázdniny“. A koneckonců mohl mu během prázdnin s přípravou na opravky pomoci, když mu na tom tak záleželo. A co se týče těch sboroven – děti přicházejí a odcházejí, kolegové zůstávají a nikdo jiný se vás nezastane, ani vám nepomůže. Tak se není co divit. Učitelé jsou také obětí systému – narvané třídy, narvané plány, dobrý je ten, kdo má správně proškrtanou třídnici, správně zapsané poučení o bezpečnosti a pěkně uklizenou třídu. Důraz se klade také na efektivní větrání a svícení, aby to nebylo moc drahé. Nedělám si legraci – naše zástupkyně kolegyni vytýkala příliš krátké čárky v záznamu o docházce.
Trochu mě vadí neustálé debaty o narvaných třídách. Já nastupovala do školy v roce 1952,byly otevřeny ve školy čtyři první třídy po 44 žácích. Třídnímu bylo 24 let a záhadně to zvládl všechno. Část mé rodiny se věnovala učitelství a nikdy jsem neslyšela tolik ztížností jako nyní.
….Trochu s obavami jsem čekal obvyklé výtky, jak jsme zase nějakého žáčka v poradně přechválili a přecenili jeho schopnosti a že to s tím optimismem přeháníme a ať si to jdeme zkusit do třídy“
A jsou ty výtky oprávněné?Zkusil jste to opravdu, pracovat v kolektivu hodně problémových dětí déle než týden? Dá se to zvládnout? Co byste učitelům doporučil… kdo je oprávněn radit v těchto situacích, jde to nějak teoreticky pojmout?Nemají nejvíce zkušeností právě tito učitelé?Neměla by se ta spolupráce psychologů, potažmo poraden a učitelů trochu zlepšit, vydat se jiným směrem, držet spolu?? Tímto článkem jste jim- učitelům opět moc nepřidal, ty pozitivní energie, aby vydrřeli co nejdéle… Snad ta síla a optimismus mladému kolegovi vydrží co nejdéle. A to myslím upřímně. Tuto práci budou muset dělat do budoucna opravdu silní jedinci… nepůjde ani tak o znalosti, ale o psychickou odolnost…kéž by se to dalo učit na pg fakultách..
Jistě se najdou učitelé spasitelé, ale učiteli, který odmítá spasit dítě, na které rodiče(matka) kašlou, bych nic nevyčítala.
Pokud měl mladý učitel touhu zachraňovat děti, snad si našel jinou cestu, protože jako učitel by se zbláznil, kdyby s každým dítětem prožíval jeho pokažený život.
Tady je vidět, že známkování je hloupost. Pomocí slovního hodnocení se žák dal nejenom pochválit za snahu, ale i motivovat do další práce.
Zaprvé – pokud učitel nechce dát nezaslouženou známku ani v případě, kdy může žáka povzbudit, pak by jeho slovní hodnocení nebylo v tomto směru o nic lepší. Naopak, pokud by se tento jeho postoj měl do promítnout do slov, mohl by celou situaci zhoršit i daleko více, než známka.
Zadruhé – to, že na vysvědčení může být buď to, nebo ono, neznamená, že se známkování a slovní hodnocení navzájem vylučuje. Zpětnou slovní vazbu od učitele můžete dostat i ke známce a naopak.
Slovní hodnocení „Péťa ovládá sčítání přes desítku“ (jsem také Petr, není to útok na Vás) je u deváťáka co? Ale je alespoň pozitivní. Takové „Péťa nezvládá učivo ani 3. třídy“ má stejný význam, ale srazí na kolena i Péťu, co o sobě ví, že nic víc než pomocný dělník nikdy nebude. To pozitivní by mu mohlo pomoci, že se bude snažit být alespoň manuálně šikovný – a možná z něj vyroste kvalitní řemeslník (co nevypočítá, to změří) nebo alespoň ne-pomocný dělník.
Ta výchovná poradkyně by letěla když nedokáže pomoci ,chlapci co se tolik polepšil z každého nemůže být génius a pětku snad dostane pouze ten co neumí sečíst 1+1.(co by tomu řekli jiní že.)
Připomíná mi to příběh mého syna před 20 lety. ADHD a dyslexie a dysgrafie. Sedmou třídu opakoval, podle mě za vyrušování v hodině a vymýšlení kravin. Oficiálně za 5 z češtiny.
S paní učitelkou z češtiny a ze zeměpisu těžký boj. Ve výsledku asi 40 poznámek do žákovské knížky
za školní rok, následná dvojka z chování.
Nakonec se nám podařilo domluvit s ředitelem školy. Sedmý ročník zopakoval. Nová paní učitelka
začala zohledňovat jeho dys. a š to. I v ostatních předmětech jíní učitelé, je pravda , že i on se začal
alespoň trochu snažit. Dochodil bez problémů ZŠ. Vyučil se řemeslu, sehnal si práci v oboru u firmy
jako servisní technik. Po šesti letech praxe začal úspěšně podnikat.
Dnes se velmi mluví všech negativech ADHD, ale vůbec se nemluví o pozitivních stránkách ADHD.
Je to manuální zručnost, obrovská kreativita a výborné komunikační schopnosti, to je pro život
důležité. Teď se ho na známky ve škole nikdo nezeptá, důležitá je dobře odvedená práce.
Dnes se mi to lehko říká, ale že to byly těžké časy, někdy i beznadějné, tak to mi tedy věřte.
Hanka
Ach, ty nebohá češtino! Co ti to tady zase provedli?
Reformátory školství z celého světa si berou do úst, ale vzdělání, které snad jako jediné má význam pro nás všechny – vlastní mateřský jazyk – tu bez skrupulí przní na každém kroku.
Když ona je to svým způsobem pravda – jak k tomu přijdou ostatní děti? A co je to za příklad, kdyby se dozvěděli, že bývalý kolega zavolal řediteli a tu čtyřku dotyčnému „zařídil“?
Pětka na vysvědčení navíc není konec světa, jsou to dva měsíce na doprobrání látky, aby se v repáratu zvládla ta čtyřka. Dá se zařídit doučování atd., navíc když jde jen o jeden předmět, není to ani tak úmorné. Ani do té školy kluk docházet nemusí, zatímco dotyčná matikářka tam musí dřepět průběžně celé prázdniny – představa, že si učitelé propadlíky nějak „užívají“ pokládám za lichou.
Naříkáme nad stavem školství, že má maturitu či titul kde kdo. Stěžujeme si, že „vzdělaný“ člověk má problém si spočítat úroky u půjčky, kdo neumí napsat jednoduchou větu bez tří chyb a komu přijde jako skvělý nápad lít vodu do kyseliny. Přitom se chce, aby žáci dostávali lepší známku jen za snahu…
A tak se třeba jako v tomto případě vyvíjí nátlak na učitelku kolegou i ředitelem školy, aby mu dala čtyřku a dotyčný mohl odejít někam na málo prestižní střední a s dalšími známkami vylepšenými za snahu to doklepal třeba až k té maturitě…
Plně s Vámi souhlasím, jak k tomu přijdou ostatní děti. Pokud mu chtěl učitel pomoc, mohl mu zařídit doučování a nebo mu ho dát sám, protože na základní škole ta matematika opravdu není žádná věda a průměrný vysokoškolsky vzdělaný kantor by měl ji dát s jakoukoliv akrobacií.
Z vlastní zkušenosti s matematikou a fyzikou – on je podstatný rozdíl mezi neuměl a neuměl. Moje matematikářka na ZŠ mi dávala na vysvědčení (a tedy i z písemek) trojky – protože jsem počítal jinak, než ona chtěla (a možná i rozumněla), ale ze stejného důvodu mě posílala na pythagoriády (matematické olympiády) – pravda, přes okresní kolo jsem se nedostal. Podobně i na gymnáziu, kde nejlepší známku z matematiky jsem dostal z maturitní písemky (na jaře roku 1989) – protože nám zadával a opravoval pan učitel, co hledal, jestli je uvedený postup možný, a ne, jestli ho kolegyně učila.
Fyzikářka na gymnáziu byla to samé. Člověk jí musel na tři a lépe ocitovat. Samostatné úvahy vedly v lepším případě k hodnocení 4. Výbornou jsem dostal jen druhý den po 18. narozeninách – ze všemi obávané optiky, protože jsem paprsky ukazoval posunky s takovou vervou (a stál tak nestabilně), že patrně z obav o vlastní bezpečí mě nenechala dokončit zkoušení a poslala sednout.
Jestli byla paní učitelka z článku podobná, chudák kluk (a mladý učitel).
V článku je jedna věta, která mi říká, jak to asi funguje. Co by na to řekli ostatní propadlíci? Takže ono nezáleželo na tom, jestli pomoci jednomu klukovi, ale jestli vůbec pomáhat těm ostatním, kteří propadali. Ono to není dobrá vizitka učitele, když je těch propadlíků víc. Paní učitelka nemůže tvrdit, že tolik dětí nic neumí. Co vlastně dělala a jaké úsilí vyvinula, aby těch propadajících bylo míň. Někdy v tom bývá zakomplexovaný mindrák. U nás taky jedna paní učitelka byla přesvědčená, že nejchytřejší jsou její děti. Ale to už je v povaze každé z učitelů.
Naprosto souhlasím. Nenacházím slov, co se pořád děje. Vždyť učitel má být i psycholog. Osobně jsem ze strany učitelů zažila hodně špatného, nemohla jsem dlouho cítit úctu a respekt. Nakonec synova učitelka, skvělá paní učitelka, mě dokázala, že jsou i výborní pedagogové. Opravdu to je o lidech a spousta učitelů likviduje duše. Spousta…