Prázdniny jsou ideální čas, kdy můžete vyzkoušet způsob, jak své děti vychovávaly předzemědělské společnosti lovců a sběračů. Jak to tito lidé dělali? Partu různě starých dětí nechali bez dozoru a dali jí dost času na to, aby vymyslela, co bude zkoumat a zkoušet. Děti se takto učily všechno potřebné. V našich podmínkách se tyhle postupy využívají spíš výjimečně, jen v několika nově vznikajících takzvaných svobodných školách, ale docela běžně tuhle technologii zvládají některé „prázdninové“ babičky.
Možná si na to také vzpomenete. Je začátek prázdnin, před vámi je skoro neomezený čas a vy nevíte, co vlastně ten příští týden dva, možná měsíc, budete dělat. Spolu se sestřenicí a dvěma mladšími bratranci jste u babičky někde na venkově. Nejspíš je tu dvorek, možná králíci a slepice, skoro určitě špalek, sekerka, rybíz a rozvrzané kolo. Na dohled je les, rybník a trochu zpustlý sad. Babička ráno uvaří snídani a pak vás ještě zavolá k obědu a večeři. Jinak si vás moc nevšímá, má dost své práce okolo domácnosti. Vy okukujete, jaká děcka přijela na prázdniny do ostatních domů v ulici, a přemýšlíte, co vlastně máte celé ty dny dělat.
Pro ty, kteří to nezažili, to asi nevypadá moc lákavě. Nuda z toho popisu přímo sálá, ale ve skutečnosti jsou to ideální podmínky nejen pro prázdniny, na které se léta vzpomíná, ale taky ideální vzdělávací situace, jak ji popsal profesor Peter Gray, psycholog a profesor několika amerických univerzit, který se několik desetiletí zabývá principy takzvaného svobodného vzdávání. Tedy takového vzdělávání, které si děti řídí samy a dospělí jim do toho moc nemluví.
Gray si uvědomil, jak zásadní rozdíl je ve způsobu vzdělávání u společenství založených na zemědělské výrobě a u těch, které se živily, nebo někde dodnes živí, lovem a sběračstvím. Zatímco zemědělci děti už tak v pěti šesti letech zapřáhnou do práce na poli a považují je především za pracovní sílu, předzemědělské společnosti na to šly jinak.
Mládež zhruba do patnácti let nechaly existovat pohromadě, víceméně bez jakéhokoli programu a viditelného dohledu dospělých. Přesto se takové děti dokázaly během dospívaní nejen naučit všechno, co k praktickému životu ve svém společenství potřebovaly, ale osvojily si i všechny komunikační a morální normy. Zatímco zemědělské a pak i na průmyslu založené společnosti stavěly na přísném dohledu, nucení k práci a tvrdé náboženské či ideologické výchově, lovecko-sběračské komunity měly za to, že děti se věci potřebné k životu snáz naučí samy.
Logická námitka může znít, že život a používané technologie lovců a sběračů byly mnohem jednodušší, proto to mohlo fungovat, ale Peter Gray tomu oponuje. Podle něj jsme se dostali do fáze, kdy už není nutné využívat dětskou práci a můžeme tedy začít znova používat způsob vzdělávání, který lidská společnost využívala možná statisíce let.
Gray formuloval několik zásadních podmínek. Ideální je, kdy je dětská skupina hodně věkově různorodá, protože děti se vlastně nejvíc naučí od sebe navzájem. A různě staré děti se toho od sebe mohou naučit víc. Dospělí to většinou komplikují, protože mají pocit, že všechno vědí lépe, často kvůli tomu nenechají děti objevovat věci po svém a tím je otráví. Takže je lepší, když se o to, co děti dělají, moc nestarají. Ale hodí se dospělý dostupný na zavolání v případě nějaké nehody nebo příliš vyhroceného sporu.
Důležitý pro tento způsob vzdělávání je právě dostatek času. Nejlepší je čas neomezený, bezhraniční v řádu dnů a týdnů, kdy na začátku netušíte, co vás čeká a možná se den dva i dost nudíte. V dětské partě je pak důležité, aby se nikdo nebál říkat věci nahlas před ostatními a mohl tak spolurozhodovat o tom co, kdy a kde se bude dělat. Gray tomu říká hlas v demokratickém rozhodovacím procesu. No a konečně poznamenává, že je důležitý přístup k dobově obvyklým technologiím, což v jeho pojetí zahrnuje prakticky cokoli od kamenné sekerky po tablet. Gray je přesvědčen, a dnes už mnoho desítek let dlouhá praxe svobodných škol to dokazuje, že tímto způsobem si lze osvojit i normy a technologie moderní společnosti.
Byť to může pro současné rodiče vypadat jako nesmyslná liberální novota, ve skutečnosti tenhle způsob vzdělávání užíváme na „prázdninách u babičky“ už skoro jedno století a leccos z toho používají i běžné veřejné školy. Například míchají děti z různých ročníků a nechávají jim velkou volnost ve výběru toho, co budou ve škole dělat. Také kladou důraz na vnitřní demokracii ve škole, protože prostě mají za to, že schopnosti diskutovat a spolurozhodovat se nelze naučit jen teoreticky. Nejspíš se to děje, třeba v malém, i ve vaší škole. Takže je dobré poskytnout vlastním dětem nějaký náskok. Pokud máte tu možnost, neváhejte. Dva týdny na dvorku s děcky z okolí a bez dohledu rodičů jsou dokonalá vzdělávací lekce.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Souhlasím s tím, že se má dětem nechat volnost a neridit jim jejich volný čas. S čím nesouhlasím je to praktikovat i ve školách. Nejsem pro dril, kdy se musí sedět v lavicích a šprtat každoy poucku nazpaměť. Všechno má svá pravidla a míru únosnosti. Jít si např vychutnat kávu do kavárny je dnes nemožné, protože tam jsou maminky se svými dítky a protože mají svobodnou výchovu tak obtěžuji všechny okolo a běda jak se ozvete!
Dodržujte, prosím, pravidla diskuse uvedená nad komentáři….
souhlasím s vámi
Protiřečíte si. Ono totiž pokud si dítě nemůže zvolit, co se chce učit, tak je to vždy jen o sedění v lavici a drilování pouček, mnohdy bez pochopení proč to tak je.
drilování pouček je znakem neschopnosti kantora, každá poučka má svou podstatu a kantor má učit podstatu a ne poučky.
jak se má dítě rozhodnout co se má učit, když ani neví jaké obory vůbec existují a které pětileté dítě něco ví o diferenciálních rovnicích, nebo o pragramatice? tedy chcete aby se dítě rozhodovalo o něčem o čem nic neví, to je jako u českých voličů, také politice nerozumí a přesto se k tomu vyjadřují. A podle toho to i vypadá.
Dítě a student potřebuje řád a potřebuje kantora , který vysvětluje podstatu jevů a vysvětluje postupy. to si dítě samo nevymyslí, dokonce ani student si to nedokáže vymyslet. Protože mu chybí vědomosti.
Určitě to má hodně co do sebe, děti, které jsou ponechány samy sobě, se naučí zabavit se samy. Samozřejmě „ponechat samy sobě“ neznamená nechat zvlčit.
Jenom nesouhlasím s tím, že předci tak nechávali děti do cca 15ti let. Myslím, že je vychovávali a učili dřív a také je dřív zapojovali do „dospělé činnosti“, vždyť v patnácti už je člověk v těchto společnostech dospělý, tzn. už musí umět ulovit pro rodinu, nikoli teprve se učit znát stopy.
Dospělí nikoho nic „učit“ nemuseli, protože se to ty děti naučily os starších dětí. A ano, ty starší děti se příležitostně vydali s některým z rodičů pomáhat – ale ne najal organizovaně, „teď se budeš učit“…
a co tímto NEŘÁDEM, (opak řádu) to dítě naučíte? Nyní se mi nechce pracovat nemám na to náladu. a to si dítě odnese do práce. Skvělá výchova
Takhle přesně jsme to měli v dětství, sestřenice a brácha a pak vesnická partička, dopoledne jsme se sešli a vymysleli co budeme dělat, kam půjdeme. Nikdo si nás moc kromě podávání stravy moc nevšímal, občas jsme ale museli něco pomoct. Pěkný článek, škoda, že mizí vesnické babičky a dnešní děti to nezažijí (většina). A hlavně v módě je vzdělávat, vzdělávat….. kroužky, workshopy, „vše“ pro dítě ….
Podobnou venkovskou partu jsme zpočátku měli i my. Ale rozhodně v ní nepanovala demokratická diskuse. O tom, co se bude dělat, rozhodovali ti nejstarší, mladší se buď museli přizpůsobit, nebo si najít vlastní zábavu. Kromě toho starším vždycky vadilo, že s sebou musí „tahat mateřskou školku“ – většinou měli na starost mladší sourozence a ti občas vyzradili rodičům a příbuzným, co neměli. Takže jsme se nakonec rozdělili do skupin věkově vyrovnaných, v nichž jsme se víc shodli.
Souhlasím s Vámi.
já to měl taky tak, mě a široko daleko z mých kamarádů a spolužáků si prostě nikdo moc nevšímal, nedělat průsery a nemít špatný známky a byl pokoj… prolezli jsme snad úplně všechno, ve třetí třídě už jsme jeli na kole bůvhví kam, dneska rodiče pomalu pustí takové dítě ven max před barák… a chodili jsme na ryby a já byl vždycky hrdý, když jsme měli v neděli pstruhy, které jsem já nachytal.. 🙂
možná tím nevytrénujete kariérní sportovní nebo profesní mašinu, ale možná to je cesta vychovat celkem kvalitního samostatně uvažujícího a konajícího člověka…
Souhlasím s Vámi. Přímo mi mluvíte s duše. Díky
Výše popsaný scénář počítá s tím, že prarodiče bydlí na klasické vesnici. Bohužel, dnešní prarodiče, byť i na té vesnici bydlí, tak jejich zahrady jsou většinou bezúdržbové, které moc podnětů pro rozvoj dětské fantazie a dobrodružství nenabízí. Je to škoda, protože já jsem takové (nejen) prázdniny prožívala, protože jsem na té vesnici žila. Dnes se toto místo, i kvůli blízkosti Prahy, proměnilo na prostor, kde bych žít nemohla.
Takhle tráví dětství moje děti, venku , dvůr, zahrada ( spíš bez údržby než bezúdržbová – podle toho vypadá, čili spousta schovek a domečků), v přírodě – lesy, skály. Díky tomu, že žijeme na vsi a hospodaříme. Jsme tedy ti zemědělci 🙂 ale zatím jsme je na poli nezapřáhli, jen se starají o drobnou havěť – slepice apod. Mohou dostat od příbuzných kdejaké sofistikované hračky – nejvíc času stejně stráví s klacky, kameny, ulitami, peříčky…prostě kdejaká přírodnina nade vše. zabaví se úplně kdekoliv. Takové to hrací centrum s různými prolézačkami jsme navštívili jednou, když vstup dostali jako dárek. Stačilo. Jak mě (vydržela jsem v tom ohlušujícím kraválu 2 hodiny, s největším sebezapření)tak i jim. Když jsem jim po čase nabídla, zda nechtějí jít znovu(s někým jiným 😀 ), odpověď zněla: Ani ne, mě se to tam moc nelíbí. V druhém pololetí jsme u staršího syna řešili přestup na jinou školu. Z té kam nastoupil do první třídy byl vysloveně nešťastný. A to je to vesnická malotřídka, bylo jich 11 ve třídě! A přesto jen dril, sedět, poslouchat, když někdo moc zlobí – puntík, místo tělocviku psali trestná cvičení, když byla morálka ve třídě hodně špatná apod. Naštěstí se v blízkém městě otevřela nová soukromá škola s diametrálně odlišným způsobem vzdělávání a místo otázek : Kolikrát ještě musím jít do školy, kolik dní ještě? zní Kdy už budu moct jít do té nové školy? 🙂 Takže to volné tvůrčí dětství je báječné, ale následně dost narazí, když nemá možnost v samostatné a tvůrčí práci pokračovat i ve škole.
To, co píšete, je moc zajímavé, s dovolením Vám pošlu email. s pozdravem Lucie Fialová, editorka rodicevitani.cz
typuji si odhadovat že „bezúdržbová zahrada“ dnes znamená hlavně trávník, menší skalka a nějaký stromek či tůje, hlavně rovné aby se všude dostala sekačka, žádné záhonky jako mívaly babičky. V mé rodné vísce se tohle hrozně rozmohlo – velké zahrady ale šíleně smutně prázdné – jako kluk si pamatuji jak to v létě všude kvetlo a bylo osázeno, dnes je to hodně skličující pohled. Ti nejstarší vymřeli, zahrádky se zrušily a i na vsi se často kupují v obchodě základní věci jako je mrkev, kopr, paprika. A tam kde kvetly opečovávané macešky, karafiáty, afrikány je dnes v lepším případě rovná plocha trávníku…
Prázdniny???Po snídani se opustil domov,když byl hlad ,,pokud příroda nic neposkytla(kukuřice , ryba, opečené na ohni,třešně,špendlíky,moruše a kdoví co všechno ještě) ,tak krátká zastávka doma ,nebo u někoho z kamarádů,krajíc chleba byl všude,sádlo ,okurek paprika,rajče,prostě co zahrádka dala ,vše do ruky a rychle ven.Domů se chodilo až nebylo vidět.Nikdo se neptal kde si byl,co si dělal.Karty,fotbal ,koupačka ,lumpačiny.Mladší odkoukali vše od starších,jak rozdělat oheň,jak opéct kukuřici nebo rybu,jak se správně šlukuje cigareta,jak pomačkat holku.To byla ta správná škola života.To by ses doma nenaučil.Povinnosti pochopitelně taky byly,králíkům trávu,kopřivy pro prase,uvařit brambory ,v sobotu,vyházet hnůj(králíci,slepice,prase)zamést dvůr a ještě jiné povinnosti.Prostě od rána do večera fofr.
Hlavně všeho s mírou, nechat mládež růst stylem „dříví v lese“ – tedy na divoko se často vymstí rodičům zvlášť ve stáří. Co vidíme u generace která měla volnost, často velmi volnou morálku či ani neví co to je. A k těm sběračům – obvykle si pod tím většina lidí představí sbírání hub, malin atd, jenže hodně „svobodomyslných“ národů díky tomuto systému dospělo k tomu že nejvhodnější sbírání jest sbírání majetku sousedů. Tito svobodní horalé nebe obyvatelé plání měli velmi svérázná pravidla a okolí obvykle s chutí terorizovali. A tím se dostáváme zpět k dětem – často se stane že se chytnou partičky s autoritativním vůdcem a pak parta získá větší vliv na jejich život a formování názorů než rodiče – a než ti si toho všimnou tak už je pozdě – a rozhodně to nebývají Dušínovské party… Navíc tímto hrozí odcizení a následky se projeví za mnoho let kdy se pak stejně netečně chovají k rodičům. V citlivém období dospívání by rodiče měli být naopak mnohem pozornější protože v té době se dá dost negativních věcí podchytit zavčas – ne nadarmo se říká že strom se dá tvarovat jako proutek, pak už je pozdě. A nejde jen o partu ale i o to že děti jsou citlivé na propagandu v TV a berou zvlášť ty menší co se říká ve Zprávách na ČT či Nově jako fakt, ikdyž jde často o hodně zavádějící informace. Takže ve finále se rodiče často nestačí divit, zvlášť ti co dětem radši dali PC, tablet, TV aby se zabavili ale dál už se s nimi moc nebavili a nejvíc je zajímal školní prospěch…
Souhlasím. Cítím to odjakživa stejně. Problém je, že současný způsob života moc nenahrává stálým, věkově smíšeným skupinám. Dříve bylo doma běžně mezi pěti a deseti dětmi a ještě spolu žily pohromadě či v těsné blízkosti širší rodiny. Teď máme jedináčky a paneláky. Sama teď mám třetí dítě ve vyšším věku a s velkým odstupem od sourozenců, všichni kamarádi mají děti odrostlé. Vidím to dennodenně, jak jsou vrstevníci potřeba..
Nedávno jsem jela vlakem a přistoupila babička s dědečkem a čtyřmi vnoučaty.Daly jsme se s babičkou do řeči a vyšlo najevo že jsou i dětmi na chalupě a právě jedou na výlet.Sama vnoučata nemám,tak jsem poznamenala že to musí být záživné,mít tam čtyři vnoučata.“ani ne,vezmou si tablety nebo mobily a každý si někam zaleze,jen přijdou na jídlo“,bylo mi řečeno.Vyprávěla mi jak ji to štve,ale moc se s tím nedá dělat.Děda je občas nutí jít s ním do lesa,kde se snaží ukazovat jim přírodu,poznávat stromy,ptáky.Nezajímá je to,jsou znudění a otrávení,hlava k zemi a prstíček na mobilu.Na tomto výletě jim nakázali mobily nechat doma a dívat se po okolí,děda jim vyprávěl co je k vidění z okna vlaku,apod.Dva z těch vnuků měli krásné tiky v obličeji a jeden neustále šmejdil prstíčkem do prázdna,jako po neviditelném mobilu………….
Je to pěkná teorie, ale dnešní doba je prostě jiná. Máme pěknou chatu v rekreační oblasti u přehrady. Když jdete na pláž, mezi lidmi a též dětmi tam na dece řeší svoji neuspokojenost kdejaký … Za stromem na mě už dvakrát vykoukl odhalený … Z krku se tu běžně strhávají řetízky. Na grill pointech se hromadí zfetlá hlučná mládež.
Pusťte mezi to své děti objevovat svět.
Tu dobu dělají lidé.Je to jen na nás.
Tak přesně to, co píše autor jsem prožíval já a můj bratr na vesnici. Měli jste to ale spojené všechno dohromady. Práci i tu občasnou nudu v partě. Na tehdejší vesnici byly ideální vztahy mezi dětmi, ale ty byly hlavně ovlivněné tím, že jsme se všichni znali ze školy, z denodenních kontaktů na hřišti, ale i tím, že naši rodiče se znaly a ty by nějaké náznaky nevhodného chování rozhodně utnuly již v počátku. Pamatuji se, jaký obdiv jsem cítil ke starším chlapcům, kteří už měli první cigaretu za sebou, první projížďku na motocyklu (pochopitelně bez vědomí rodičů), ale i z toho, jak se uměli mezi sebou respektovat, jak „sofistikovaně“ zvládali hovory o dívkách atd. A i po létech, když už jsem byl starší, tak vždycky jsem si nás všechny dokázal představit, jak jsme se dohadovali jestli zítra budou odpoledne brusle nebo lyže, kam půjdeme do kina atd. Moc se s kamarády s dětství nevídám, ale rád je mám na celý život. I ty, co už nejsou mezi námi ……….
Přesně tak, s holkama na seno hrát si na doktory, jít si dát práska do stohu…, rozebírat odstaveného détika, ale kde dneska sehnat takové hřiště.
No ten článek je podle mě pitomost. Je to krásná idyla a někde možná ještě funkční, ale upřímně dneska ve městě? Většina seniorů bydlí, co já znám, v malinkých garsonkách nbeo někde v bytě ve městě v paneláku, nebo činžácích, nikde les, natož rybník. Já tady možnost nevidím ve stylu Pána much. Všude samej beton a obchod, možná tak kašna na náměstí a park, kde nesmíte chodit, jinak byste pošlapaly růže a podobně….Někde to prostě nejde než vyjet s děckama ven, ptž by doma jen sedělo u kompu
jinak ještě dodatek, prázdniny jsme taky trávily jako děcka v městě a věřte, že jsem se málem ukousala nudou. Rodiče si nás teda nevšímali, ale to i v podobě kroužků atp. Zbýval jen počítač nebo s někým jít na hřiště na kolo, na hřiště rozuměj kus betonu. Jednou jsme s kámoškou nepsolechly a šly mimo paneláky do minilesíka a co se nestalo, 5x jí pobodala sršeň a skončila v nemocnici, tak pak už jsme nemsěli nikam. Takže nic neumim a nic jsem se nenaučila.