Dříve nebo později se první září zapíše do života každého z nás – nejen školákům, ale později i jako rodičům, a některým dokonce jako začátek profesního života. Jaké pocity mají ti, kteří právě teď prožívají své „poprvé”?

Poprvé za katedru

Miroslava Trávníčková: Dvacet let jsem učila ve firmách individuálně angličtinu a teď poprvé nastupuji jako učitelka do první třídy. Těším se na jinou energii, kterou na rozdíl od dospělých děti mají. S dětmi se totiž tvoří příběh dopředu, zatímco s dospělými vlastně jen rolujete dozadu. Dospělí na hodinách povídají o tom, co v životě zažili nebo jak se vlastně ke svému povolání dostali. Dětem naopak jejich cesta profesním životem teprve začíná. 

Máme nově vymalovanou třídu, připravila jsem novou výzdobu. To jsem třeba v rámci výuky dospělých nedělala. Když řekneš slovo „ryba”, dospělý si pod tím přesně představí, co to je. Pro děti jsem musela připravit spoustu podkladů. Teď, po dvaceti letech, se vlastně vracím na začátek, ke své původní profesi. Bude to pro mě výzva, v něčem budu muset zpomalit, v něčem zase zrychlit. Třeba budu muset intenzivněji zapracovat na motivaci.  

Od prvního dne bych ráda zařadila angličtinu do všech předmětů – koupila jsem si maskota papouška. Ten k nám přiletěl z Karibiku a chce poznávat naši zemi. Děti mu při tom budou pomáhat. Cílem vlastně je, abych ukázala, že si předáváme vědomosti vzájemně – děti od něj a on zase od dětí. Později mimochodem přibude i moudrá sova. 

A ano, mám trochu obavu, jak to bude s kázní. Sen každého učitele samozřejmě je, aby učil a ne aby vychovával. Tak uvidíme. 

Poprvé doprovodit prvňáčka

Lenka Hellerová: Na novou životní fázi se velmi těšíme, poznáme učitelky, nové kamarády, jejich rodiče. Těšíme se na nové poznatky a nové zážitky. Připravuji se hlavně psychicky, bude to velká změna. Snažili jsme se využít čas předtím a dělat společné výlety. Nakonec jsme vybrali trochu alternativnější školu, ale zase to byly do poslední minuty nervy, jestli se dostaneme. Dozvěděli jsme se to až dva týdny před začátkem školního roku. Je mi sympatické, že tam nezvoní, že děti neznámkují, prostě je neposuzují stejným metrem. Pročítala jsem si webovky školy, ptala jsem se zkušenějších rodičů, jaké to je, naposledy jsem s jednou maminkou probírala například to, jaké se dělají do školy svačinky. V rodině se domlouváme na časovém programu, jak všechno skloubit s prací a s dalšími dvěma dětmi. 

Mám z toho zároveň smíšené pocity, už jen proto, že se s učitelkou seznámíme až prvního září. Docela se obávám neznámého prostředí, důvodem je nedostatek informací. Období vybírání školy pro dceru bylo celkem náročné, protože jsme se nikam nemohli podívat. Pak hrály roli argumenty, že je škola blízko, že tam jdou kamarádi ze školky. A to se nakonec povedlo skloubit. Těšíme se.

Poprvé ve škole

Klára Koukolová: Je konec prázdnin a my jsme docela nervózní – náš prvorozený jde do první třídy! Máme štěstí, že je sám od sebe zvídavý, číst i počítat se začal učit už ve školce a rád přichází věcem na kloub. Do školy se strašně těší, třeba na to, až se konečně naučí psát psace. Hrozně si přeju, aby se nezklamal. V některých věcech je napřed, v jiných zase potřebuje času víc. Stejně důležitý mi ale připadá i rozvoj v sociální oblasti, setkávání se s kamarády, s dětmi ze sousedství, v kroužcích, na hřištích. U nás ve městě jsou jen dvě školy a my spadáme do té, která má horší pověst. Je fakt, že na první pohled má do ideálu daleko – stará budova v centru města, bez sportovního zázemí, o stavbě haly se mluví deset let. Moc si z toho ale neděláme – o naší školce se taky říkaly různé věci, a nám tam bylo dobře. Školu dělají učitelé a ta naše paní učitelka se nám po prvním setkání jeví skvělá. Náš syn má dvě mámy, a tak úkol číslo jedna v každé instituci, kam nastupuje, je zajít tam a vysvětlit naše neobvyklé rodinné zázemí. Paní učitelka to vzala s naprostou samozřejmostí s tím, že na nás možná nebudou v papírech kolonky, ale že si vždycky nějak poradíme. Setkání s ní mě utvrdilo v tom, že více než o tom, jak vypadá škola, je to o lidech, vstřícnosti a otevřenosti. A taky energii, která z lidí vyzařuje. Na první dobrou poznáte, zda učí rádi, nebo ne. Z prvního dojmu mám pocit, že my máme v tomhle štěstí. Teď už jen zbývá dát se na modlení, aby všechno nezkomplikovala epidemiologická situace.

Poprvé na střední

Daniel Bartoš: Nastupuju v září na Střední odbornou školu logistických služeb na pražském Jarově. Těším se na nové spolužáky a ničeho se neobávám. Koupil jsem si nový notebook. Jsem zvědav, jak bude vypadat paní učitelka. Plánuju si sednout zhruba někam doprostřed, je to pro mě nejpohodlnější. 

Poprvé učitelem v české škole

Pavel Bobek: Poslední dva roky jsem učil v Londýně ve škole v problémové oblasti, v září nastupuju jako třídní třeťáků v ZŠ Brigádníků v Praze 10. Zatímco v Anglii jsem měl ve třídě třicet dětí, tady jich bude jen patnáct, i když kolegové říkají, že vydají za třicet. Jsem vlastně rád. Nechtěl jsem jít učit děti diplomatů nebo zajištěných rodičů. Láká mě být učitelem ve třídě, kde jsou nějaké výzvy. 

V Anglii učitelé děti učí nejen matematiku, ale i jak se chovat ve třídě, jak se hlásit nebo jak se obracet na učitele. Kázeň tam vnímají jako podmínku pro dobré učení. I já budu chtít svým žákům nejdřív vštípit základní pravidla, například že mluví vždy jen jeden nebo že se všichni díváme na toho, kdo má slovo. 

V něčem se samozřejmě budu muset přizpůsobit: například v Anglii se dávají úkoly zásadně přes víkend, ale čeští rodiče to prý nemají rádi. Tak budu zadávat úkoly naopak v pondělí, žáci je budou postupně vyplňovat – chci, aby pracovali každý den chvilku – v pátek je vyberu a v pondělí dám každému zpětnou vazbu. Vždy pozitivní – to je jedna z věcí, co se mi v Anglii líbila. Hodlám ji uplatňovat i tady: místo „Filipe, přestaň mluvit“ řeknu „díky Fando, Julie, Pepo, že už jste v klidu“ a zbytek se postupně přidá. Nikdy se neupozorňuje na to špatné a nikdy se nepeskuje jeden konkrétní žák. To nikomu není příjemné. Cílem je vybudovat ve třídě bezpečné prostředí, které je podmínkou učení. 

Zatímco v Anglii jsme všichni učili podle stejných principů, vše bylo strukturované a předem dané, v české škole mám mnohem větší volnost. Má to ale i háček: to, že nebudeme s kolegy všichni „zpívat podle stejných not“, může mást děti. Pravidla se lépe zažijí, pokud jsou jednotná. 

Jako další velký rozdíl vidím to, že v české škole budu mít daleko menší administrativní podporu. Příspěvky do třídního fondu, organizace výletů, komunikace s rodiči – to vše řeší v Londýně škola a učitel má víc času na pedagogickou práci. Zase je tam ale vyučování o dvě a půl hodiny delší. Každé má to své a já už se na tu českou zkušenost moc těším. 

Rozhovor s Pavlem Bobkem čtěte ZDE

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let