Když o někom slyšíte, že je nerozhodný, jak to vnímáte? Troufnu si říct, že negativně.
Polovina lidí to tak vnímá proto, že nerozhodní nejsou a nechtějí být. Ta druhá polovina by to jako tak špatnou vlastnost nevnímala, kdyby odmala neslyšela, že „nemají tak dlouho váhat, mají to už dokončit, mají se rychle rozhodnout“. Hodně lidem se potom uleví, když jim řeknu: „Vy nejste nerozhodný, jen chcete vzít v úvahu co nejvíc informací, zvážit co nejvíc možností a ponecháváte si otevřená vrátka pro případ, že se změní situace“.
Mluví se o tom, že dnes se děti musí ve škole naučit hlavně to, jak se adaptovat na měnící se podmínky. Tahle dovednost v první řadě předpokládá všimnout si, že se podmínky mění, dále pak ochotu vzdát se osvědčených způsobů řešení a vydat se hledat ty, které budou lépe odrážet aktuální situaci. Na úrovni našeho mozku to souvisí s našimi rozhodovacími procesy – musím být připraven své rozhodnutí změnit, když se objeví nové informace.
Není to právě popis postupu lidí, kteří bývají označováni jako „nerozhodní“? Tihle lidé se narodili s potřebou „být neustále na příjmu“ – pátrat po dalších informacích, vytvářet nové možnosti a všímat si, jak se situace kolem nich proměňuje. Dokončit úkol nebo něco definitivně rozhodnout jim nedává smysl, dokud je co přijímat. A to je vlastně pořád.
V naší společnosti, která jede na výkon, se lépe daří opačnému typu (do nějž patřím třeba já): těm, kteří mají potřebu uzavírat. Představa výsledku nám dodává energii, nepotřebujeme se v ničem babrat, ani se k tomu vracet, prostě si uděláme fajfku, a basta. Vypadá to efektivně, protože to rychle míří k cíli. Co když jsme ale rychlým způsobem došli ke špatnému závěru?
Chceme-li, aby se naše děti uměly přizpůsobovat měnícímu se světu, měli bychom svůj postoj k „nerozhodnosti“ přehodnotit. Takže milí rodiče, oceňujte u svých dětí, když váhají. Popisujte, v čem je tak důležité nedělat rychlá rozhodnutí. Modelujte, jaké další informace je třeba dohledat, jaké možnosti zvážit. Vysvětlujte, proč jste změnili své rozhodnutí. Zahrňte děti do rozhodování, hledejte společně plusy a mínusy. Ukazujte jim, že každá mince má dvě strany.
A vy, milí učitelé, spíše než správné odpovědi oceňujte šťouravé otázky. Nechte děti objevit, že většinou existuje více než jedno řešení a že důležitější než počet chyb, jsou důvody proč jsem je udělal – jen tak se z nich mohu poučit. Potřebujete v tom podporu? Rozhlédněte se po třídě. Těch, kteří vám s tím rádi pomohou, je víc než dost. Stačí jim dát prostor.
Šárka Miková je psycholožka. Vystudovala psychologii na FF UK v Praze. Dvacet let poskytuje poradenství v oblasti výchovy, vzdělávání, motivace, osobního rozvoje a práce s týmy. Ve své práci využívá Teorii typů (vycházející z učení C. G. Junga) umožňující odhalovat vrozené klíčové potřeby, které jsou zdrojem vnitřní motivace. Napsala o tom knihu Nejsou stejné.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Když zvažujete alternativy a jejich důsledky a pak buď některou zvolíte, nebo začnete hledat jiné řešení, pak o sobě můžete říct, že jen potřebujete více času na důkladnou analýzu. Pokud ale hodinu dumáte a pak stejně nedojdete k jasnému rozhodnutí, pak jste jenom nerozhodný/á.
Nedokázat se rozhodnout a tvrdit, že je to proto, abyste měli otevřená zadní vrátka pro případ změny situace, je nesmysl. Rozhodovat se máte vždy podle známých či očekávaných podmínek a když se situace nepředvídaně změní, je čas na nové rozhodnutí. Zapojování neznámých proměných do procesu rozhodování je přesně to, co dělá spoustu lidí nerozhodnými.
Souhlasím s komentářem pana Václava. Autorka článku zaměňuje přirozené predispozice člověka k analytickému nebo syntetickému myšlení, respektive jejich vzájemný poměr, s neurotickým stavem nerozhodnosti. Rozlišit tyto dvě věci považuji za základ psychologické odbornosti a úspěšné praxe. Každý seriózní psycholog vám sdělí, že schopnost rozhodovat se, respektive činit závěry, je jedním z klíčových prvků duševního zdraví dospělého člověka. Platí to i u analytické psychologie (zakladatel C.G. Jung). V té je mimo jiné otázka nutnosti volby námětem četných archetypálních příběhů.