Na základní škole jsem se poprvé zamiloval, na střední jsem potkal svou životní lásku, která se pak stala mou ženou. Chci tím říct: jsou období v lidském životě, a jedním z nich je dětství a dospívání, kdy jsou vztahy obrovsky důležité. A vztahy ve škole tuplem! Vždyť tam jako děti trávíme tolik času, potkáme tolik různých lidí!
Neseme si tam svůj vnitřní život a emoce, ale škola se k tomu vlastně moc nehlásí. Aspoň to tak bylo, když jsem tam chodil já. Kdo s kým sedí v lavici, to bylo pro nás děti zásadní, stejně jako kdo s kým jde na oběd, jak se ke mně zachoval učitel… To jsme řešili víc než známky. Ale škola, mám pocit, náš vnitřní svět jako by neviděla. Tak nějak nezúčastněně nás pozorovala zvenčí. Je to myslím věc nejen školy, ale celé naší kultury. Co se děje uvnitř – a děje se toho tolik! – to má venku malý prostor, malé uznání.
O to víc jsme lpěli na učitelích, kteří s naším vnitřním světem nějak rezonovali. Dětská duše lační po inspiraci, po vzorech. Doteď, když něco dělám, si vzpomenu na pana učitele Josefa Šikla. „Co by na to asi řekl?“ Ptám se sám sebe v duchu. Učil nás matematiku a fyziku, ale pro mě byl osobností až antického střihu. Přímo z něj čišela kultivovanost, byl to filozof! A jak jsem kvůli němu miloval matematiku! Mimochodem, to mě se změnou učitele na gymnáziu přešlo…
Učitel, který vnímá vnitřní svět dítěte, vidí i jeho talenty, ještě než se plně projeví. Já třeba miluju hudbu, napsal jsem přes sto písní, vydal dvě cédéčka, hraju na několik hudebních nástrojů, ale v lidové škole umění při přijímacím řízení usoudili, že nemám sluch a rytmus. Paní učitelka mi dala něco vyťukat a já to neudělal podle jejích představ. V mé duši to ale znělo naprosto přesně, to jen ruce mě v tu chvíli neposlechly. Tohle škole trochu zazlívám, že neuměla a někdy stále neumí nahlédnout dovnitř dítěte a vidět, co tam je.
Nejenže sám dělám hudbu, ale jako terapeut pracuju s výukou zpěvu u jiných lidí. Mnoho jich přichází se zcela zablokovaným hlasem, přestali zpívat jako děti, protože dostali špatnou známku. Zpěv je přitom pro lidský život tak důležitý. Naši předkové se dokázali vyzpívat ze žalu i z radosti…
Páni učitelé, páni učitelky, kdybych mohl, nadělím vám všem kouzelné kukátko, kterým byste snadno a bez námahy dohlédli do duše vám svěřených dětí, a viděli, že v nich dříme muzikant, nebo snílek, nebo vynálezce, nebo prostě dobrý člověk – i když se to tak na povrchu zrovna nejeví…
Třeba k dnešnímu svátku.
Stanislav Stejskal vystudoval gymnázium v Mostě a pak strojní fakultu na Technické univerzitě v Liberci. Pracoval jako technik údržby, ekonom, účetní i finanční ředitel, pomáhal restrukturalizovat firmy a nakonec se stal koučem osobního rozvoje a hudebním terapeutem. Odjakživa miluje hudbu.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
No, nic by se vám nestalo, vážené redaktorky a redaktoři, kdybyste aspoň jeden den v roce – na Den učitelů – uveřejnili článek, který se nenaváží do učitelů a škol. A neříkejte, že na českém školství není nic pozitivního, o čem by se dalo psát. Pan Stejskal sice vzpomíná na jednoho učitele, ale daleko více místa věnuje různým „křivdám“ a „kukátkům“.
Jeden jedinej den jste je mohli nechat na pokoji, když už teda nechcete psát o ničem pěkném. Ani to jste jim nedopřáli. Myslím, že tím o sobě říkáte daleko víc, než na celé stránce „O projektu“ i se všemi odkazy…
Zveřejňujeme velký podíl článků o příkladech dobré praxe, jsme přímo na tom postaveni, stačí zalistovat a každý se snadno přesvědčí. A také názory lidí. Na českém školství určitě není vše špatně, ale taky ne vše dobře, přesně jak to ostatně vystihuje sloupek pana Stejskala a velmi často i naši čtenáři v komentářích: je to o lidech. Ale nejen o lidech, je to i o podpoře učitelů ze strany státu, o lepších podmínkách pro ně. Včera byl Den učitelů a učitelé protestovali v černém (budeme o tom psát). Oni sami říkají, že na školství je toho hodně v nepořádku. Byly toho plné noviny.
Až budete chtít reagovat na můj příspěvek, neváhejte.
Celý článek pana Stejskala na mne působil pozitivním dojmem.Jako taková oslava významu školství i učitelů pro život dítěte.Ten dojem mi zkazil až Váš komentář.
Každý z nás vidí věci jinak. Mě na poznámkách typu: „kdybych mohl, nadělím vám všem kouzelné kukátko“ nepřijde nic pozitivního. Jedině snad to, že se tu pan Stejskal nerozčiluje a mluví věcně, narozdíl třeba od pana Chvojky. Ale to mi na den, věnovaný učitelům, přijde zoufale málo.
Samostatnou kapitolou je pak hashtag #uciteLove od pana Pražáka. Výzva fajn, ale to poděkování paní učitelce by vyznělo věrohodněji, kdyby bylo provedeno osobně, ve společnosti její rodiny, přátel nebo kolegů, kteří by takové gesto dokázali na rozdíl od nějakého anonymního davu na sociální síti ocenit, a třeba spojeno s předáním nějakého dárku či alespoň květiny. Mezi statusem na sociální síti a skutečným osobním poděkováním je obrovský rozdíl. To první nic nestojí, ale také nic neznamená. Říká to jenom, že pan Pražák chtěl sám ze sebe udělat „hvězdu“ na případu učitelky, které si možná váží, ale zdaleka ne dost na to, aby jí to řekl z očí do očí.
Článek není o tom, že by se pan Stejskal navážel do učitelů. Chtěl jenom připomenout, že každé dítě si nese školní cestou svůj příběh. Je velice fajn, když kantor pozná, koho má před sebou. Taky jsme měli kantora matykáře a fyzikáře a ještě k tomu třídního, který na školu teprve nastoupil. za ten rok jsme se poznali velice dobře a a dodnes se scházíme na srazech a on sleduje co provádíme dál a bere nás jako kamarády, což dělal i ten první rok. Tím, že věděl, kde a jak má nás každého přitáhnout a komu povolit. Byl vyjímečný tím, že nás svým přístupem dokázal poznat, naučit i vychovávat zároveň. Setkala jsem se s jednou paní na dovolené a tak jsme se spolu daly do řeči. Přišly na řadu děti i povolání. Její dcera jako mladá učitelka nastoupila na školu a sleduje vztahy mezi učiteli na škole, tak trochu ještě hledá, jak se s tím popasovat. Zato ji ale sedly děti. Dostala třídu po kantorovi, který to s dětmi moc nemusel. Ona mladá dostala hned třídnictví a jak to dopadlo? Díky dětem se do práce zamilovala. Mimo svoji práci dělá aktivity navíc a věřte, nebo nevěřte, nejvíc jí v tom pomáhá kluk, který byl ve třídě za takového, co ho mnoho kantorů nemusí. Když není ve škole, paní učitelce je tak trochu smutno. Když jsem tohle vyprávění poslouchala. hned jsem si představila třídu, která našla člověka, který je bere a rozumí jim. Popřála jsem té paní k takové dceři, zajímavé, že to bylo zrovna v den po svátku učitelů. Bylo mi tak nějak moc dobře u srdce, že se rodí ještě mladí kantoři, které zajímá svět dětí, jací jsou a co chtějí. Takže dodatečně všem kantorům a zvlášť těm mladým, hodně úspěchů a hodně dobrých srdíček na obou stranách. Bude u nás dobře, když budou vzdělaní nejen mladí kantoři, ale i děti, které se s těmito kantory budou neradi loučit.