Je těsně před Mikulášem. Čekají nás ulice plné rozdivočelých čertů, ale i články a diskuze o traumatech dětí z Mikuláše. Jak tuhle tradici uchopit? Je to strašení, přežitek, nebo zkouška? Není to filosofické téma, ale praktická otázka mnohých rodičů, kteří se k tomu musejí nějak postavit.
Přemýšlením o různých zvycích a tradicích jsem strávila teď na své mateřské se třemi dětmi dost času. Nejkontroverznějším svátkem z hlediska výchovných přístupů je, zdá se, právě Mikuláš.
Existuje docela velká skupina rodičů, kteří jsou rádi, že mohou děti jednou za rok pořádně postrašit. Neřeší, zda je situace přiměřená k věku dítěte a zda mu nezpůsobí trauma. Tito rodiče se například dobře baví tím, že ponechají vyděšené dítě zavřené v jednom kupé mikulášského vlaku spolu s rozjívenými čerty, nechají čerta, aby dítě strčil do pytle a ještě se tomu smějí. Nebo vezmou dítě tam, kde celé mikulášské skupině vévodí z řetězu utržení čerti, kteří pouští hrůzu a Mikuláš je jen jakýsi jouda postávající s andělem někde vzadu.
Další skupina rodičů zastavá zcela opačný postoj. Mikuláš je pro ně vyprázdněná fraška bez vyššího smyslu a s velmi negativními účinky na děti. Navíc v tom vidí i obelhávání, protože nadpřirozené bytosti neexistují. Tito rodiče nechtějí, aby se jejich děti s tímto zvykem setkaly a pokud tomu nejde zamezit (Mikuláš přijde do školky či školy, nebo ho potkají někde venku), vysvětlí dětem, že Mikuláš je jen převlečený dospělý. Že Mikuláš neexistuje, že je to taková hra, ať se nebojí.
Osobně si myslím, že je to tradice, kterou by bylo škoda opustit jen kvůli tomu, že jí nerozumíme nebo neumíme pojmout bezpečně s přiměřenou mírou napětí, tajuplna a strachu. Líbí se mi v tomto ohledu waldorfský přístup. Ten vychází z toho, že duchovní rozměr světa existuje. Že soucit, láska, odvaha, vnitřní pravda nejsou jen prázdné pojmy, ale skutečné síly, které (stejně jako jejich negativní protipóly) vytvářejí podobu světa, ve kterém žijeme. A tradiční svátky jsou s nadpřirozenem, něčím, co nás přesahuje a ztělesňuje vyšší hodnoty světového řádu, spojené od nepaměti.
Proto se ve waldorfských školách během roku slaví hodně tradic. Kromě Velikonoc a Vánoc také Tři králové, Hromnice, masopust, letnice, svatí Jan, Michael, Martin…
Mikuláše předchází slavnost Michaelská, ve které boj s drakem symbolizuje vnitřní boje každého člověka a je o kráse umět projevit odvahu. Martinská slavnost je zase o soucitu: vychází z příběhu, kde se římský voják na bílém koni rozdělí s žebrákem o svůj plášť, aby se mohl také zahřát. Pak se slaví Adventní spirála. Každé dítě mlčky kráčí za doprovodu anděla po spirále z chvojí, uprostřed si zapálí svícínek a světýlko si zase odnáší zpět.
Děti (společně s rodiči) waldorfské školy jsou zvyklé na prožitek toho, že se stávají součástí kouzelného okamžiku, kdy se mohou setkat s tajemnem a třeba i s nadpozemskými bytostmi. Zahlédnou svatého Martina na bílém koni, noční stezkou odvahy si dojdou pro šupinu draka, musí projevit odvahu, soucit, nést si své světýlko…
Mikuláš se ve waldorfské škole neslaví. Chodí k dětem domů nebo se s ním setkávají jinde, ve městě, nebo třeba na besídce. Školu může navštívit tajně a zanechat dětem různé dobrůtky, nebo pár uhlíků a brambor od čerta. Někdy i dopis. Děti se tak dozví, čeho si čerti a andělé v jejich chování všimli a mohou se zamyslet nad svými skutky.
Mikuláš reprezentuje svědomí, moudrost, pravdu. Čert to špatné a temné v nás. Anděl naopak naši vlastní laskavost a smysl pro dobro. Mikuláš čte v knize života a rozmlouvá s dítětem, co se mu v roce podařilo, co by mohl vylepšit. Rodiče jsou s dítětem a podporují ho svou přítomností a důvěrou v dítě. To je kouzlo rituálu, tradice, kdy jsme najednou uprostřed příběhu, dobro a zlo ožijí a mají fyzickou podobu. Mikuláš je spravedlivý, laskavý průvodce, který má ve skupince hlavní roli. Vše má ve svých rukách. Děti prožívají jako velkou věc, že se mohou setkat s někým takovým osobně. Že přišel právě za nimi. Že ony samy rozhodují, jestli budou dobré, nebo zlé a jestli udělají dobrý nebo zlý skutek. Že ony jsou hrdiny svého vlastního příběhu. Je to tajemné ale ne strašidelné a rodiče jsou nablízku. Očekávání a strach se pak mohou proměnit v pocit naplnění ze zvládnuté zkoušky.
Umět dobře prožít mimořádnou chvíli tradice mi přijde důležité zejména v dnešní rychlé, roztěkané a mnohdy povrchní době. Pokud dětem umožníme, aby prožily Mikuláše v bezpečném prostředí a s podporou rodičů, pak pro ně může být setkání s čertem, andělem a Mikulášem velmi posilujícím zážitkem a nepůjde jen o prázdné strašení a sladkou nadílku.
Tereza Puldová vystudovala na Filozofické fakultě UK výchovu a vzdělávání dospělých, pracovala jako koordinátorka a konzultantka v různých občanských organizacích a nyní je se svými dětmi Aničkou, Bárou a Kryštofem na mateřské dovolené.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Mikuláš může školu navštívit „tajně“? Ach jo.No dobrá,nevím toho o waldorfských školách tolik,abych mohla kritizovat.Naopak,myslím,že v nich je více pozitivních věcí,než těch druhých.Ale jsem ráda,že toto téma bylo nastaveno.Myslím,že stačí použít trochu zdravého rozumu.Ani já jsem nechtěla své děti připravit o tuto tradici.Ale protože jsme kdysi měli v okruhu svých známých dost odstrašující případ,byla jsem dost opatrná.Tenkrát šlo o to,že rodiče pozvali domů čerta s Mikulášem a jejich tříletý syn se vyděsil natolik,že úplně přestal mluvit a bohužel se z toho už nikdy zcela nevzpamatoval. Stalo se to už dávno,když jsem byla sama dítě.Svoje děti jsem tedy raději na Mikuláše vodila ven, nebo na besídky, kde si mohli „bezpečnou vzdálenost“ od čerta samy určovat. Ale i dnes existují „taky matky“, které si pozvou domů čerta s Mikulášem a předem upozorní dítě, že by si mělo „zabalit svých pár švestek“,aby mu pak v pekle nic „nechybělo“.Vážně, ta ženská to sama vyprávěla,slyšela jsem to.Nedělejte to,prosím.K ničemu dobrému to nevede a následky mohou být katastrofální.To přece nechcete
Děkujeme za komentář. Já jsem včera byla s dětmi na pohádce Čertí brko, která se částečně odehrává v pekle a maminka přímo vedle mě taky řekla svému dítku „jen se podívej, kde skončíš“, taky mě to zarazilo, ale holt každému z nás asi vylítne někdy z pusy něco nepromyšleného.
Co se týče waldorfských škol, mají svůj systém slavností, jak ho v článku nastiňuje i Tereza Puldová, místo Mikuláše mají „adventní zahrádku“, krásnou, jemnou i tajemnou záležitost, hlučný čert mi do waldorfských škol opravdu nepasuje, ale nikdo nebrání rodičům, aby dětem Mikuláše dopřáli, přijde mi to vzhledem k jeho kontroverznosti od w.škol vlastně chytré řešení. O dost víc starostí by mi dělalo, kdyby do školky/školy Mikuláš chodil a já bych neměla kontrolu nad tím, co mému dítěti provádí.
Já to chápu,jen jsem se podivila možnosti „že Mikuláš může navštívit školu tajně a zanechat třeba dopis atd“.Ale ani to není nic ,co by mi nějak zásadně vadilo.Ale opravdu mi vadí přímé výhružky od vlastních rodičů.Ale rozumím dobře i Vašim výhradám k návštěvě školek/škol Mikulášem a čertem ,bez Vaší kontroly.V tomto případě máte dvě možnosti.Buď důvěřujete instituci,které jste své dítě svěřila(máte také možnost si dopředu ověřit,jak to bude probíhat),nebo své dítě do školky ten den prostě nedáte.Nemohu mluvit za všechny,ale nejčastěji to „dělal“ někdo z personálu školky, nebo rodiče.A učitelky to ještě korigovaly,např. tak,že k nejmladším dětem chodil třeba jen Mikuláš s andělem,nebo jsme čerta „vykázaly“ ven ze třídy, protože „zlobil“(bral hračky ve třídě atd).Věřte mi,že nejvíce škod v tomto směru napáchají sami rodiče.
Já té dnešní hysterii kolem Mikuláše a čerta nerozumím. Ano, jako všichni znám pár lidí, co si z toho odnesli trauma, ale vždy jen kvůli debilitě rodičů a organizátorů. V případě 1 dát si s účinkujícími po štamprlce a u třetího baráku měl čert dvě promile (z takového čerta by měl trauma nejeden dospělý). V případě 2 pozvat si třináctileté výlupky v nejlepším rozpuku puberty, které svým hereckým talentem všechny přítomné vyděsí k smrti a před šokovanými rodiči začnou rvát tříleté dítě do pytle…. Naštěstí, žijeme v době, kdy už se tato trojice trochu zprofesionalizovala a školy i rodiče mají možnost solidního výběru. Strašení peklem, bych také na první pohled nedramatizovala, nevíte jaký má dítě temperament a jak moc mají tohle téma zvládnuté. Pokud má rodič dost přirozeného entusiasmu a taktu, tak jdou čerti zvládnout bez problému. Bohužel přibývá rodičů, kteří panikaří už z principu a čerta vykreslí dítěti jako potencionální zrůdu, před kterou ho musí ochránit ….
S tímhle náhledem beze zbytku souhlasím.
Když jsem byla malá, přišel k nám taky Mikuláš. Já si z toho moc nepamatuju, ale moje sestra to má jako zážitek. A když Mikuláš odešel, tak její první věta byla. ,,Ale maminko ten Mikuláš měl tatínkovy papuče“. A od té doby to Mikuláš u nás vzdal. Já sama jsem dělala nadílku jako anděl dvakrát v rodině mladším sestřenicím. Setkala jsem se u dvou různých reakcí. Ta první byla asi jako ta naše a ta druhá mi napověděla, že už nikdy Mikuláše dělat nebudu. A to jsem byla jenom anděl. Pokud chcete dělat svým dětem nadílku, hledejte ten nejlepší způsob. Schovávat někdy své nedostatky ve výchově za strašení se nevyplácí. Nadílka je proto, aby ukrátila čas, který zbývá dětem ještě do nadílky na Štědrý den.
Ba ne Evo,tato tradice není jen ukrácením času do Štědrého dne,dá se na tom najít mnoho možností,jak posílit chápání moudrosti. dobra a zla u našich dětí,jak se o tom píše i v závěru článku.Jen je nutné k tomu přistupovat rozumně.
Máte pravdu v tom, že se dá využít při předvánočním čase jako připomínání tradic a zvyků. Začínala jsem Svatým Martinem a Kateřinou. Tradice a zvyky je dobré si připomínat, zvlášť v dnešní době. Proč je lidé dodržovali a čím pro ně byly. Končila jsem s dětmi na Tři krále. Moje připomínka byla právě pro rodiče a lidi, kteří se tak zvaným strašením podílí na té špatné straně emočního prožívání dětí. Dítě by se mělo těšit, ne bát.
Dobrý den, Mikuláš jsem vždy se svými dětmi prožila Mikulášským vlakem tažený parádní parní mašinkou.Byl to super výlet a peklo na zřícenině hradu bylo skvostné a aby se dětem nic“ zlého“ nestalo,uvolila jsem se, že s čerty čertovkou hru v karty a kostky v jeskyni odbudu já.Pobavila jsem celé okolí a děti byly vpoho. Myslím si, že je třeba celou záležitost brát s rozumem a nadhledem a tato tradice k nám patří. Děti už jsou velké 26 a 13 let a rádi na společné výlety zimní krajinou vzpomínají.
Já když byla malá, chodil k k nám domů Mikuláš a jeho skupinka každý rok. A asi proto mi přijde líto, že tato tradice zaniká. Se svým bratrem jsme tedy založili skupinku v součtu 4 nadpozemskych bytostí. Mikuláše, anděla a dvou čertů. Byť jsme tomu nevěřili zájem je rok od roku větší a návštěv po barakach v obci rok od roku přibývá. Ale je to co skupina. My si za návštěvy nenechávame platit. Uz jen z toho vyplývá že to děláme pro radost nikoli pro zisk a samozřejmě plnime předem dohodnutá přání a podmínky rodičů. Čerty nemáme extra strasidelny a naopak jsou to čerti hodní. O to víc nás popuzuje jak mají jiné skupiny ceníky a ještě se na návštěvě chovají k dětem hulvatsky…
Téma svátků, sakrálního času, bylo pro mě vždy oblíbeným tématem, o které jsem se zajímala. Jakožto i svátky samotné, samozřejmě 🙂
Pokud pominu individuální pochybení, ve školkách i školách se zpracovávala tématika „Mikuláše“ podle mých zkušeností vždy hezky. Děti vyráběly či malovaly kromě ostatních dvou postaviček také čertíky, nebyly tedy touto symbolikou nijak strašeny, ani jim nebyla zastírána.
Čert není symbolem zla, ale jeho potrestáním. Tento princip se objevuje ve všech kulturách. V tomto stylu jsou psány i mnohé, nejen české, pohádky. Z toho důvodu nemohu souhlasit s přístupem, který popsala ve svém komentáři diskutující Lea, totiž to, že čerti byli ze školky „vyháněni“, protože tam kradli hračky apod. Tedy protože dělali něco nesprávného, zlého. Takový přístup může vzbudit v dětech opravdový strach, jakýsi pocit imaginárního nebezpečí, jež může u dítěte nastat například v nepřítomnosti dospělého. Protože děti jistě čerty viděly, byly tudíž zároveň přesvědčeny o jejich fyzické existenci. Toto považuji za skutečné strašení.
Něco jiného je, když rodiče dětem například doma říkají, že jim čertík, skřítek, bubák (nebo snad někdo jiný dle individuálního výběru 🙂 odnese hračky, když si je nebudou uklízet. Popřípadě je třeba dá jiným dětem. Samozřejmě se to nesmí přehánět. Něco takového za strašení nepovažuji. Naopak mi to přijde jaksi logické, protože když jsou děti nepořádné, hračky se často prostě ztratí, rozbijí apod. (Tedy přídělem alespoň jeden bubák do každé školky :-D) I když třeba já s tím uklízením u dětiček nemývám závažné problémy.
A i když se, dejme tomu v pohádkách, někdy vyskytují strašidla, která jsou spíš zlomyslná a nic prospěšného nedělají, děti s nimi nemívají vážnější problémy. V určitém věku naopak příšery sami vyhledávají, fascinují je. Podle mínění psychologů se nejedná o nic nepřirozeného, naopak to má prospěšný efekt.
Svátky v podobě waldorfské pedagogiky se mi nelíbí. Nepůsobí na mě autenticky. Jsou to většinou záležitosti uměle upravené zakladatelem Steinerem, chybí mi tam i pocit všeobecné sounáležitosti, na kterých celospolečenské svátky stojí.
Navštívila jsem kdysi například vánoční besídku WŠ. Bylo to nějaké představení na motivy indických mýtů. Dvě, tři děti s učitelkou něco hrály, několik dalších dětí na jevišti zlobilo, když čekaly, až na ně přijde řada. Učitelka je opakovaně okřikovala. Při představení sama nebyla vhodně oblečena, měla vytahanou mikinu a sukni s viditelnými dírami. Měla jsem z toho hodně zvláštní pocity. S takovou nekvalitou jsem se nikdy v běžném školství nesetkala. Pamatuji si, že jsem to tehdy srovnávala s mojí akcí, kdy jsem do představení například úspěšně zapojila i docela problematické dítě, které ze svého výkonu nakonec mělo radost. Nehledě na to, že člověk dbá také na to, aby se předváděné hostům líbilo.
A jedna kolegyně, pozvaná svou příbuznou na nějakou jinou akci WŠ, mi pak následně vyprávěla, jak to bylo trapné, že je tam nějaká učitelka pořád moralizovala. Tedy zkušenosti prazvláštní.
Dalo by se souhlasit s tím,že čert není symbolem zla,ale jeho potrestáním.Opravdu ale myslíte,že to je ten problém,který řeší tříleté dítě ,které čerta právě vidí? Prostě se bojí jeho strašidelné masky.Jestliže mu učitelka,které dítě věří jakýmkoliv způsobem dá najevo,že čert rozhodně není tím,kdo by mu mohl jakkoli ublížit, jeho strach pomine. Jestli to je „strašení“,tak už tedy nevím, co není.
Předně, Mikuláš s čerty běžně nenavštěvuje školku v denním provozu. To je záležitostí školní besídky, kde je účast dobrovolná. Její návštěva je tedy v kompetenci rodičů. Tříleté dítě je skutečně na kontakt s čertem poněkud malé. Nedoporučovala bych v tomto věku ani pozvání Mikuláše s čertem do domácího prostředí.
To se tedy velmi mýlíte.Letos připadl tento svátek na středu a většina školek ,které návštěvu plánovala,ji také zrealizovala.Dopoledne,bez besídky a bez rodičů. Samozřejmě existují i besídky s čertovskou tématikou,protože děti se učí mnoho písniček, říkanek a tanečků s tímto námětem.Dokonce jsem do nich zapojovala „všechny i docela problematické děti“,ne jen jedno.Ale tyto besídky pro rodiče tato trojice(cizí) ,většinou nenavštěvuje. Taky je mi záhadou,že tak najednou nedoporučujete návštěvu této trojice doma, když tvrdíte ,že rodiče jsou rozumní,a „přešlapů“ se nedopuštějí.
Škoda, že jste měla štěstí na špatné vystoupení waldorfské třídy. To, co popisujete, není charakteristika waldorfské pedagogiky, ale nedokonalost konkrétní paní učitelky. Slavnosti jsou ale ještě úplně něco jiného než představení pro rodiče. Tam nejsou diváci, tam se všichni účastní. Je to rituál, kde jde o vnitřní prožitek, který se sdílí ve společenství třídy. Není to divadlo.
Děkuji za reakci, ale špatných zkušenosti s waldorfskou praxí mám víc a zaznamenávám je dlouhodobě bohužel i od jiných osob. Včetně některých rodičů dětí, které WŠ navštěvovaly. Řekla bych tedy, že různých nedokonalostí jsem zažila právě u WŠ opravdu nad míru. Přestože některé názory a teze zakladatele R. Steinera týkající se pedagogiky považuji za přínosné. Nicméně dospěla jsem po podrobnějším prozkoumání k názoru, že některými svými dalšími postoji to zajímavé spíš znehodnotil.
A nezainteresovaný člověk si udělá názor podle prezentace, nikoliv na základě informace, že interně – kam ovšem nemá přístup – je všechno bezva.
Jinak i všechny ostatní školky a školy mají různé oslavy, besídky, ať už se jedná o ty mikulášské, vánoční či jiné, kde společně sdílejí sváteční chvíle. Záleží samozřejmě na kvalitách učitelů, jak tyto záležitosti pojmou.
Ty děti lituju.