Zleva: Anička, Bára a Tereza Puldovy. FOTO: Rodinný archív.

Tereza Puldová Stárková: Naše děti jsou šťastné o víkendech i o prázdninách. Ale zavřenou školu oplakaly…

Letos to máme těžký a smutný, naše škola je zavřená už potřetí. Holky byly doma od března, pak o prázdninách celé léto a v září, těsně před nástupem do školy, přišla o víkendu zpráva, že jedna paní učitelka je pozitivní. Celý učitelský sbor, který s ní byl na přípravném týdnu, šel na čtrnáct dní do karantény a škola se nemohla otevřít. Teď jsou děti doma zas.

Aby bylo jasno: není to tak, že by se holky doma nudily, mají spoustu svých her a umí se smysluplně zabavit, často nestihnou ani to, co mají v plánu. Moc rády tvoří, staví různé domky, teď slepily třeba jeden pro „plyšáky na intru”. Postele vyrobily z houbiček, zubní pastu z brčka, zátku na pastu z korálku, pletou i šijí, a tak si zvířátka oblékly…  Možná to mají i trochu po mně. S bratrem jsme trávili spoustu času podobným hraním, vyráběli jsme nábyteček ze dřívek a podobné věci a hrozně nás to bavilo. O zábavu u nás není nouze, děti jsou šťastné o víkendech i o prázdninách. Ale mají hodně rády i školu. A když škola není, tak jim fakt chybí.

V úterý přišly domů se svěšenou hlavou. Hlavně Anička, páťačka, byla nešťastná. Tenhle půlrok mají práci se dřevem. Za ten měsíc školy vyrobila krásnou špachtli, dokonce mi ji na přání zkosila, aby se mi smažilo ještě líp. Krásně to osmirkovali, natřeli olivovým olejem… A teď začali dělat švihadlo. „Proč nás tam nemohli pustit ještě aspoň ve středu, mám rozdělané rukojeti,” lamentovala. Ta švihadla připravují pro prvňáčky. Aniččina třída jim bude dělat patrony, každý dostane na starosti jedno dítě a tomu dá švihadlo jako dárek.

Musela jsem jí dát za pravdu. Konečně jsme se zase naladili na školní rytmus, konečně si zvykly na ranní vstávání na vlak, a zase přišla stopka. Vidím, jak je škola pro ně důležitá. Nežijeme si nijak špatně, ani když jsme tu všichni celý den. Ale ve škole mají svou třídu, svůj řád, svůj program… Tady jsme všichni spolu v jednom prostoru a někdy je těžké se soustředit každý na to svoje. Musíme se slaďovat a není to vždy úplně jednoduché.

Anička s Bárou a plyšáky na intru. FOTO: Rodinný archív.

Moje dcery chodí do waldorfské školy. Je to škola založená na živém vztahu učitelů s dětmi. A je to škola opatrná v zapojování informačních technologií. Dbá se o to, aby se v dítěti neporušil rozvoj jeho představivosti, jeho vnitřní práce. Aby se aktivně zapojil celý člověk, zkrátka aby si dítě nezvyklo jen na pasivní přijímání podnětů z obrazovky.

Online výuka na jaře nebyla. Každý učitel pracoval se třídou po svém, posílal úkoly e-mailem přes rodiče, ale kromě toho mohl využít i školního internetového rádia, které kvůli kontaktu s dětmi vzniklo. Pracovali s tím opravdu hezky. Měli živá vysílání i podcasty, různé rubriky, příběhy na pokračování i znělky. Moderátoři byli bývalí absolventi školy. Děti mohly do rádia volat a soutěžit, například kdo nejlépe pozná zvuky zvířat, a nebo mohli popřát spolužákovi k narozeninám. Jazykáři namlouvali texty i písničky, hudebkáři připravili hudební pásma. Část programu byla společná pro celou školu. Třeba inscenovanou četbu na pokračování jsme doma poslouchali i my rodiče. Pan ředitel, paní hospodářka a jedna paní učitelka skvěle načetli knihu Egypt – V nitru pyramidy. 

Teď na podzim ale naše paní třídní učitelka z páté třídy řekla, že už to dál nevydrží. Aby se děti mohly vidět se spolužáky, začala dělat hodiny na zoomu. Každý den měli hodinu a půl. Výuku začínala tím, že je uváděla do pravidel bezpečnosti v online prostředí a upozorňovala na různá nebezpečí na síti. Pak dělali nějakou školní práci a kvízy a poslední část hodiny bylo vyprávění. Paní učitelka četla Rámajánu – probírají Indii – a děti mohly poslouchat i vleže.

Setkávání online je moc těšilo, byly rády, že se vidí a můžou si i něco sdělit, byl to pro ně svátek. Když ale 14. září škola otevřela, byly šťastné. To není jako naše generace, která jásala, když byly uhelné prázdniny. Naše děti se děsí toho, že jim někdo školu zakáže.

Vím, že to neplatí o všech dětech a že ne všechny školy jsou tak lákavé jako ta naše. Je stále hodně dětí, které se do školy netěší. Těm a vlastně všem bych přála školu, která jim chybí, když není. 

Tereza Puldová vystudovala výchovu a vzdělávání dospělých na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako koordinátorka vzdělávání v organizaci Česká centra a jako lektorka Školy bez poražených. Má tři děti, dvě starší dcery chodí do waldorfské školy v Praze.  

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments