Letos to máme těžký a smutný, naše škola je zavřená už potřetí. Holky byly doma od března, pak o prázdninách celé léto a v září, těsně před nástupem do školy, přišla o víkendu zpráva, že jedna paní učitelka je pozitivní. Celý učitelský sbor, který s ní byl na přípravném týdnu, šel na čtrnáct dní do karantény a škola se nemohla otevřít. Teď jsou děti doma zas.

Aby bylo jasno: není to tak, že by se holky doma nudily, mají spoustu svých her a umí se smysluplně zabavit, často nestihnou ani to, co mají v plánu. Moc rády tvoří, staví různé domky, teď slepily třeba jeden pro „plyšáky na intru”. Postele vyrobily z houbiček, zubní pastu z brčka, zátku na pastu z korálku, pletou i šijí, a tak si zvířátka oblékly…  Možná to mají i trochu po mně. S bratrem jsme trávili spoustu času podobným hraním, vyráběli jsme nábyteček ze dřívek a podobné věci a hrozně nás to bavilo. O zábavu u nás není nouze, děti jsou šťastné o víkendech i o prázdninách. Ale mají hodně rády i školu. A když škola není, tak jim fakt chybí.

V úterý přišly domů se svěšenou hlavou. Hlavně Anička, páťačka, byla nešťastná. Tenhle půlrok mají práci se dřevem. Za ten měsíc školy vyrobila krásnou špachtli, dokonce mi ji na přání zkosila, aby se mi smažilo ještě líp. Krásně to osmirkovali, natřeli olivovým olejem… A teď začali dělat švihadlo. „Proč nás tam nemohli pustit ještě aspoň ve středu, mám rozdělané rukojeti,” lamentovala. Ta švihadla připravují pro prvňáčky. Aniččina třída jim bude dělat patrony, každý dostane na starosti jedno dítě a tomu dá švihadlo jako dárek.

Musela jsem jí dát za pravdu. Konečně jsme se zase naladili na školní rytmus, konečně si zvykly na ranní vstávání na vlak, a zase přišla stopka. Vidím, jak je škola pro ně důležitá. Nežijeme si nijak špatně, ani když jsme tu všichni celý den. Ale ve škole mají svou třídu, svůj řád, svůj program… Tady jsme všichni spolu v jednom prostoru a někdy je těžké se soustředit každý na to svoje. Musíme se slaďovat a není to vždy úplně jednoduché.

Moje dcery chodí do waldorfské školy. Je to škola založená na živém vztahu učitelů s dětmi. A je to škola opatrná v zapojování informačních technologií. Dbá se o to, aby se v dítěti neporušil rozvoj jeho představivosti, jeho vnitřní práce. Aby se aktivně zapojil celý člověk, zkrátka aby si dítě nezvyklo jen na pasivní přijímání podnětů z obrazovky.

Online výuka na jaře nebyla. Každý učitel pracoval se třídou po svém, posílal úkoly e-mailem přes rodiče, ale kromě toho mohl využít i školního internetového rádia, které kvůli kontaktu s dětmi vzniklo. Pracovali s tím opravdu hezky. Měli živá vysílání i podcasty, různé rubriky, příběhy na pokračování i znělky. Moderátoři byli bývalí absolventi školy. Děti mohly do rádia volat a soutěžit, například kdo nejlépe pozná zvuky zvířat, a nebo mohli popřát spolužákovi k narozeninám. Jazykáři namlouvali texty i písničky, hudebkáři připravili hudební pásma. Část programu byla společná pro celou školu. Třeba inscenovanou četbu na pokračování jsme doma poslouchali i my rodiče. Pan ředitel, paní hospodářka a jedna paní učitelka skvěle načetli knihu Egypt – V nitru pyramidy. 

Teď na podzim ale naše paní třídní učitelka z páté třídy řekla, že už to dál nevydrží. Aby se děti mohly vidět se spolužáky, začala dělat hodiny na zoomu. Každý den měli hodinu a půl. Výuku začínala tím, že je uváděla do pravidel bezpečnosti v online prostředí a upozorňovala na různá nebezpečí na síti. Pak dělali nějakou školní práci a kvízy a poslední část hodiny bylo vyprávění. Paní učitelka četla Rámajánu – probírají Indii – a děti mohly poslouchat i vleže.

Setkávání online je moc těšilo, byly rády, že se vidí a můžou si i něco sdělit, byl to pro ně svátek. Když ale 14. září škola otevřela, byly šťastné. To není jako naše generace, která jásala, když byly uhelné prázdniny. Naše děti se děsí toho, že jim někdo školu zakáže.

Vím, že to neplatí o všech dětech a že ne všechny školy jsou tak lákavé jako ta naše. Je stále hodně dětí, které se do školy netěší. Těm a vlastně všem bych přála školu, která jim chybí, když není. 

Tereza Puldová vystudovala výchovu a vzdělávání dospělých na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako koordinátorka vzdělávání v organizaci Česká centra a jako lektorka Školy bez poražených. Má tři děti, dvě starší dcery chodí do waldorfské školy v Praze.  

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let