Tomáš Chrobák letos postoupil do finále světového kola učitelského ocenění Global Teacher Prize. Vybíralo se padesát učitelů z dvanácti tisíc. FOTO: Archív Global Teacher Prize
Bylo tento rok lehčí, těžší nebo stejně náročné známkovat? Pro mě to bylo nesrovnatelně náročnější, a tak končím školu s mnoha otazníky, a dokonce s pocitem jisté prohry. Nevím, zda jsem splnil to, co žáci ode mě očekávají snad nejvíce. Totiž abych byl spravedlivý. Vidím za této situace jedinou cestu, nebo vlastně dvě. Buď všem známky výrazně zlepšit, nebo neklasifikovat vůbec. Pro tento názor mám několik důvodů, které bych s vámi rád sdílel. Možná to vyvolá diskuzi, která bude přínosná i pro budoucí časy. Kdo ví, třeba něco podobného budeme řešit brzy znovu.
Na úvod hned říkám, že řešení nevidím v tom, abychom všem rozdali samé jedničky, ani abychom opsali známky z prvního pololetí. Zvlášť to druhé má totiž háčky, které se tu taky snažím pojmenovat.
Na prvním místě je důležité si uvědomit, že online výuka byla dobrovolná. Učitelé ji nemohli vyžadovat a ani sankcionovat, pokud se žák vypařil nebo nepracoval. Vyhláška, kterou ministerstvo školství upravilo podmínky pro klasifikaci v letošním prvním pololetí, učitelům přikázala, aby brali ohled na rodinnou situaci žáka a na to, jaké má pro distanční výuku doma podmínky. Vyhláška také říká, že závěrečné hodnocení zohlední podklady získané v době vzdělávání na dálku PODPŮRNĚ. Slovo podpůrně považuji za zásadní. Pro mne to znamená, že se poklady berou v úvahu, pokud to žákovi prospěje, a nepřihlíží se k nim, pokud by to jeho klasifikaci zhoršilo. Někomu se to může nelíbit, já s tím souhlasím.
Další zapeklitostí je fakt, že leckde bylo druhé pololetí opravdu krátké. Klasická docházka skončila 10. března 2020, u nás předtím byly jarní prázdniny a sedmáci byli na lyžařském kurzu. Zkrátka, učili jsme se sotva měsíc. Za tu dobu jsem moc známek nerozdal. U každého žáka tak dvě, tři… Z toho mám něco spravedlivého vytvořit? Nemůžu přece automaticky předpokládat, že by i další známky byly stejné. Někdo se k práci vybičuje až na poslední chvíli. Já sám pracuji nárazově, a vlastně mi to v životě vyhovuje.
Měl bych snad jako podklad využít známky z minulého pololetí? To se mi taky příčí. Každý z nás už přece zažil mnoho dětí, které se během roku buď zlepšily, nebo zhoršily. Prostě jim sedla látka nebo měly trable s láskou… Učitel musí reflektovat posun žáka, a ne ho zazdít v minulosti. Tenhle přístup bych bral pouze v případě, že známka nebude oproti prvnímu pololetí horší.
Ale tady moje pochybnosti nekončí. I kdybych se rozhodl práci během distanční výuky klasifikovat, musím se vyrovnat s dalšími otazníky.
Některým žákům vyhovuje učit se online, některým to naopak vadí. Můžu těm, kteří nechtějí pracovat sami na počítači, něco vyčítat, když to moc nebaví ani mě samotného? Mimochodem, velká část mých žáků měla podobné pocity jako já, a to že to na dálku byl “vopruz”. Z jakého titulu můžeme děti nutit do tak drastické změny prostředí a komunikace? A ještě další věc k úvaze. Jedné mé žákyni doma nedovolili být na počítači více než 30 minut denně. Rodiče nesouhlasí s takovým „vysedávání před monitorem”. To taky musím zohlednit.
A také: jak rozpoznat, co vypracoval žák a co je spíš práce rodiče? Co když úkol dítě opsalo od spolužáka? Jedna žákyně, která v hodinách obvykle neexceluje, mi vstupní diagnostický test do kurzu zlomků napsala za plný počet bodů. Když jsem se už mimo školu bavil s jinými dětmi (nikoli se svými žáky, ti vám to nepoví:), tak jsem se dozvěděl všelijaké “triky”, které se dějí i při online hodině. Do chatu, kam učitel nemá přístup, si třeba žáci házeli výsledky…
Já sám jako učitel se teprve učím, jak hodnotit, když se výuka odehrává distančně. Když jsem s učením ve škole začínal, tak pro mě bylo jediné objektivní hodnocení známkou. Trvalo mi roky objevit například význam sebehodnocení. Učitelé se s novou situací vyrovnávají porůznu. Nemůžeme si hrát na to, že vše jede postaru, jen se to překlopilo do online. Nejede.
Moje hlavní krédo je, že v hodině mají být aktivní děti, ne já. Pokud mluvím více než třetinu hodiny, tak jsem hodinu zabil. To ale v online výuce padlo. Z různých důvodů měla většina žáků vypnuté kamery a vyvolat diskuzi bylo výrazně náročnější než ve třídě. Co se dělo na druhé straně “drátu”, nevím. Zase od jiných dětí jsem se dozvěděl, že si klidně při výuce hrály na jiném monitoru hry, proto ta vypnutá kamera…
Shrnuto a podtrženo, mám hodně nejasností a málo podkladů proto, abych mohl rozhodovat spravedlivě. A troufám si tvrdit, že stejný problém mají i další učitelé. Do celé věci klasifikace vstoupila celá řada neznámých. A tak mi přijde férové to téma otevřít.
Pojďme se nad tím společně zamyslet a diskutovat o tom mezi učiteli i veřejně. Možná to přinese i nějaké nové pohledy na klasifikaci a na hodnocení všeobecně. Zvýší to naši učitelskou citlivost k tomu, jak hodnotit a tím žákovi prospět. Rozhodně bych do této debaty zatáhl i žáky. Co si myslí oni? Na rozdíl od nás vědí, co se dělo na druhé straně “drátu”.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Chápu chvályhodnou snahu „být spravedlivý“. Ale celý ten text přímo křičí – tady se ještě hodnotí výkonově! Tady se srovnávají žáci mezi sebou! Sice ne tak úplně, ale učitel třeba píše „testy“ které boduje. Dává takové úkoly, které mohl plnit i rodič. Atd. A pak se trápí tím, že má málo znímek, když neměl možnost je udělovat. Opravdovou spravedlnost znamená individuální přístup. A správné hodnocení není jen o známkách. Autor píše „Za tu dobu jsem moc známek nerozdal“. Nu a co? Nejhorší je, že mnoho myšlenek v textu je naprosto v pořádku, ale kolega se neumí úplně osvobodit ve směru dobré pedagogiky. Žáci by měli být hodnoceni podle nějakých kriterií, které odpovídají vzdělávacím cílům. Je v nich snad kritérium: „určitý počet známey za určený počet testů“? Nebo „počet aktivních vstupů během online výuky“? Určitě ne. Tak proč nyní uvažovat, jak tato kritéria zohlednit v hodnocení? Je potřeba různé aspekty hodnocení promyslet tak, aby byly žákovi na míru. Tedy i při distančním vzdělávání žáci projevovali nějakou aktivitu (ale každý v mezích svých možností, které by učitel měl znát). I nyní projevovali postoj k předmětu, dovednosti daného oboru (ale každý za svých individuálních podmínek, které by měl učitel zohlednit). Vymýšlet, jaké hodnotící podklady nyní určit pro všechny, abych je mohl napasovat na celou třídu, je nesmysl – a byl by to nesmysl i při běžné výuce. Správná cesta je podporující a nevýkonové hodnocení a přísně individuální přístup. Tak, jako tomu bylo vždy. Nesouhlasím tedy s tím, že „nemůžeme si hrát na to, že vše jede postaru.“ Je to úplně stejně jako postaru: kdo umí dobře učit, uměl to i distančně. Kdo umí dobře hodnotit, umí to i nyní. Pedagogika a didaktika má své zákonitosti, které prostě platí. Karanténa nekaranténa.