Nápad premiéra Babiše, že by se měly do škol znova zavést dílny a pozemky, vzbudil velkou pozornost. Diskutuje se o něm hlava nehlava. Neřešme teď, že zavedení nového předmětu není moc reálné, protože školy nejsou nafukovací (a mnohé by musely výměnou někde nějaké vyučovací hodiny ubrat, což by ale mimochodem dětem i jejich vzdělávání zřejmě jenom prospělo). Navíc způsob, jak se „dílny“ na školách učívaly a někde stále učí, děti od fyzické práce spíš odrazuje. Ale manuální zručnost je dobrá věc a hodí se každému, ať už se nakonec rukama živí, nebo ne. A děti jsou na tom v tomhle směru o dost hůř, než bývaly. Zlepšit to by bylo fajn. Ale jak?
Co pro to mohou udělat rodiče, je jasné. Prostě děti přibrat k jakékoli praktické činnosti, která se doma dělá. Od nákupů přes vaření, malování, po montování nábytku a opravu kola či auta. Děti se učí nápodobou, jen je k tomu musíme pustit.
Jak to dopadá, když děti k práci nepustíte, si přečtěte ve sloupku s názvem Hodinový otec
Co pro to může udělat škola? No vlastně totéž, jen to má o dost složitější. Musí totiž prolomit tři paradoxy.
Ten první by se dal pojmenovat jako povinný život za sklem. Děti od dvou tří let umisťujeme ve vykachlíkovaných institucích s umyvadýlky a ručníčky ve správné výšce, kde jde hlavně o to, aby se dítě neumazalo, nezranilo a s realitou za sklem přišlo do styku výhradně pod dozorem paní učitelky. Nedivme se pak, že se v dospělosti nehrnou do zaměstnání, kde fouká a mrzne.
Tři paradoxy – nebo absurdity – české školy: život za sklem, život „v hlavě“, jen mezi slovy a čísly, a to, že práce rukama se považuje za životní prohru.
Druhým paradoxem je život mezi slovy a čísly. Pokud je běžná výuka na základních školách postavena výhradně na číst – psát – počítat, na slovech, abstrakci a opakování zapamatovaného, nelze se divit, že manuální zručnost není nijak v kurzu. Vše se odehrává „v hlavě“, kontakt s hmatatelným světem je téměř nulový.
A za třetí, práce rukama se považuje za životní prohru a děti to z rozhovoru dospělých snadno odečtou. Děti rády dělají to, v čem mohou uspět a co jim přináší uznání. A dobře vědí, že větší pochvalu dostanou za jedničku ze slohu či matematiky než z krmítka vyrobeného v dílnách.
Co se s tím dá dělat? Ředitel základní školy ve Svitavách Jiří Sehnal při návštěvě ve Finsku obdivoval, jaké tam ve školách mají skvělé truhlářské dílny. Nebo už děti ve třetí třídě posadí klidně k šicímu stroji. Což je u nás obtížně představitelné z finančních i bezpečnostních důvodů.
Rozhovor se svitavským ředitelem Jiřím Sehnalem si můžete přečíst zde
Ale i u nás se čím dál víc škol snaží děti co nejrychleji a nejvíce zapojit do praktického života. Pravda, platí to hlavně o těch neveřejných a nově zakládaných. Děti tam pracují na zahradě, leccos opravují, malují, hodně se tam vaří. Ale pozor! Ne ve „cvičné“ kuchyňce v rámci předmětu Rodinná výchova. Prostě doopravdy. Něco, co se pak sní k obědu nebo ke svačině. Protože děti mají ve velké oblibě věci, co jsou doopravdy. Každá příležitost, kdy je možné pustit reálný život do školy, nebo naopak děti vypustit ven do reality, se hodí, pokud chceme, aby byly praktičtější a šikovnější.
Děti baví, když je něco doopravdy. A některé školy je k tomu pouštějí.
Zkusme se z tohoto pohledu podívat na sílící trend lesních mateřských a základních škol. Velká část veřejnosti je má za potrhlý nápad zelených biomatek, ale nepřinášejí řešení? V takové škole stráví dítě většinu času venku s nějakým nářadím v ruce, stará se o zvířata nebo o dům, který obvykle je součástí takové školy. Z těchhle dětí asi nevyrostou ti, co se bojí manuální práce venku.
Podívejme se bez předsudků, jak to takové přírodní školy dělají, a přenesme něco z toho do každé školy. Je to nadějnější cesta k cíli než zavádění povinných „pozemků a dílen“ tak, jak si je pamatujeme.
Tomáš Feřtek je vyučený elektromechanik. Poté studoval – ale nedostudoval – na Pedagogické fakultě UK. V letech 1991 – 2007 byl reportérem a šéfreportérem týdeníku Reflex. Od roku 2007 změnil profesi a stal se dramaturgem. Pracuje externě pro Českou televizi a souběžně jako konzultant informačního centra o vzdělávání EDUin. Je autorem několika pedagogických publikací a turistických průvodců pro rodiny s dětmi. Žije v Jankově u Benešova a má tři dospělé děti.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Škoda že tak málo umíme komunikovat mezi sebou, škoda že tak málo jsou media ochotna sdílet dobré zkušenosti a praxi ze státního školství. Možná by se nám všem dařilo společně lépe zkvalitňovat vzdělávání. Je totiž mnoho možností jak dětem umožnit si zlepšit jemnou motoriku, úctu k řemeslu a dovednosti, které jim dílny můžou poskytnout. Problém ale není vůbec v dětech, protože pokud jim škola umožní v rámci „Světa a práce“ v RVP navštěvovat odborně vedené dílny, nejenže jim umožní seznámit se s nástroji, poznat vlastnosti materiálů které použijí (a to už je o fyzice) a to nemluvě o posilování matematických kompetencí (protože každá práce na jakémkoliv výrobku je o rozměrech), ale hlavně na konci si každé dítě odnese ten „pocit úspěchu“, který získá se svým výrobkem. V Praze už druhým rokem běží pilotní program kdy žáci ZŠ už ze dvou městských částí využívají kapacity a odborné učitele středních škol. Všechny žáky ze všech zúčastněných škol spojuje jediné – jsou nadšení z těchto hodin. Dílny na ZŠ jsou ve výhledu deseti let pouze zbožným přáním. Jednak nám do základních škol přichází děti z porodního boomu, které jsme doposud řešili v MŠ a bude se hledat každá kmenová třída. A pak kdo bude učit tento předmět. Vždyť pedagogické fakulty dnes neumí připravit pro naše školy ani učitele pro takové předměty jako je matematika, fyzika atd. Kdy asi dojde řada opět na učitele dílen. Praha proto připravila společně s řediteli SŠ a ZŠ pro pražské základní školy odborné učebny s učiteli odborných výcviků, kteří budou jednak vzdělávat a připravovat učitele ZŠ pro možnou výuku v jejich školách a jejich žáci budou moci získat nejen dovednosti v oblasti mechaniky, ale nově i robotiky. Více o tomto projektu je možné se dočíst na: https://online.rizeniskoly.cz/cz/aktuality/otevreny-clanek- praha-poodhaluje-pripravenou-podobu-podpory-polytechnickeho-vzdelavani.a-2774.html .
já jsem ročník který měl ve škole dílny , pozemky děvčata vaření , nikdo z nás si nestěžoval že musí něco manuelně dělat , naopak jme byli rádi že se vyučování přerušilo , a dostali jsme takovou velkou přestávku , v dílnách jsme se učili řezat pilkou kov, , dřevo ,brousit ,pilova děvčata se učily vařit , pozemky byly společné , chlapci , trhali jablka , ryli záhonky , děvčata seučily na zelenině , květiny , , problém je v tom že ty dílny a pozeky už nikde nejsou a těžko se budou shánět , spousta kluků chodili ještě do modeláře kde byli ti zručnější ,lepily modely , lodí ,letadel a jiných modelů , jak říkam nikdo nefnukal ,neprotestoval a každámu to přišlo později jenom vhod , takový nesmysl jak hlásalHavel že všichni musí mít střední školu , to byl blábol nejvyšího kalibru , nevím jak stavil ty kulisy kulisák z Barandova ??? dříve to bylo tak že se šli kluci učit a později si dělali různé nástavby, pak začali dělat mistra a vedoucí . nikdo jich nemohl zesměšnit protože věděli o čem je práce kterou vedou!!plně podporuji zavedení těchto předmětů zpět do učebních osnov !!
Jenže tady je špatně úplně všechno. Učitelé se bojí k čemukoliv dítě byť jen pustit, protože rodič není spojencem učitele, ale jeho nepřítel. Kdyby se dítě zranilo při blbinkách, které děti normálně dělají, tak to aby se dnes šel oběsit, protože to tóčo, které by ve většině případů následovalo, bych zažít nechtěla. Jednak od rodičů a pak ze strany nadřízeného, prostě hrůza. Nejraději vypolstrované stěny třídy a ať radši sedí u počítače, to je relativně bezpečné. No běs, kam jsme se to dostali!
Máte pravdu, špatně je úplně všechno. Ne že by byli rodiče nepřáteli, ale dneska potřebujete souhlasy rodičů na vše. Kolegyně dokonce potřebuje souhlasy rodičů, že může její třída v knihovně vystavit kolektivní práci dětí……jsme nuceni nechávat šestileté děti podepisovat poučení o chování na výletě….tak už si nedovedu představit, jaký souhlas by byl potřeba k práci se šicim strojem a co by stalo, kdyby došlo k úrazu. Jedna stará paní učitelka mi kdysi stále připomínala, že šikovnost rukou se měni v šikovnost myšlení a měla pravdu.
Vnaší MŠ jsme potřebovali souhlas rodičů i k tomu,jestli můžeme dětem na závěr školního roku koupit zmrzlinu
Souhlasím, my, když si při TV nebo o přestávce zlomili ruku/nohu, 90 % rodičů bylo rádo, že se učitel/škola postarali a dovedli dítě na pohotovost a že se nestalo nic horšího. Dnes 90 % rodičů dotyčného učitele zašlape do země. Nemluvě o tom, že se při tom Pepíček ušpinil. Dát dnes dítěti do ruky jehlu? Tolik Babetek, které by brečely, že se píchly, byste nespočítali. Průměrné dítě dnes ani neví, že se nádobí dát umýt i rukama – zná jen myčku.
Také patřím k ročníku, který měl dílny, pozemky a ruční práce, větší „opruz“ aby člověk pohledal. Do zhloupnutí se řezal a piloval kus prkénka. Na pozemcích, co se obdělalo a vyrostlo, jsme si museli povinně koupit, a kdo neměl, jako já, buňky na šití a háčkování pracovní vyučování doslova protrpěl se známkami, které kazily vysvědčení. Zájem o manuální práci v nás tyto předměty vesměs vyvolaly asi stejnou jako povinné koncerty o vážnou hudbu. Naopak vrtání v zahrádce, vyrábění všeho možného podle foglarovek bylo naší oblíbenou prázdninovou činností na chatě. Takže z pohledu mého a mých vrstevníků by zavedení těchto předmětů mělo smysl jen tehdy, pokud by bylo smysluplnné a ne direktivní. Jediné, co nás tehdy bavilo, bylo vaření, protože mělo výsledný efekt a měli jsme volnost ve výběru jídel.
Milý pane Tomáši, nemohu souhlasit , že mateřské školy jsou skleníky, kde jsou děti přemírou opečováváni s tím, že za ně ti dospělí všechno udělají. Pokud si přečtěte školní vzdělávací programy nabízí dětem spoustu činností, které mohou jejich dovednosti po všech stránkách rozvíjet. Pokud škola žije tvořivým činnostem může se dítě naučit mnoha dovednostem. Prvořadou je sebeobsluha samostatnost při oblékání, starání se o své věci, úklidu říjen hraček, ale i po jídle. Tvořivá práce s různými materiály i stříhat se dítě naučí v mateřské škole, což mnohý z nás považuje za samozřejmé a neuvědomuje si, kolik činností děti již ve třech letech dovedou zvládnout. Učil jste někdy dítě zavazovat tkaničky? Provlékat papírové záložky, skládat origami, nalepovat různé materiály. Poskládat že stavebnice stavbu, která zabere celý pracovní stůl. Zatloukat hřebík, utřít si po sobě stůl, pomáhat na zahradě shrabovat a uklízet listí? Já ano, dělala jsem svou práci 40 let. Vždycky jsem měla radost, když se to dětem povedlo, ty kterým to nešlo jsem povzbudila a příště dopadla práce líp. Myslím si, že pravé děti v tomto věku jsou hodně zvídavé a o spoustu věcí se zajímají. Nevěříte, ale učila jsem kluky zatloukat hřebíky a nikdy nebyla potřeba náplast nebo obklad. Děti jsou takové, jak jim umožníme aby si svou cestu hledaly. Příklad je tím správným nástrojem. Slova hýbají, příklady táhnou. Ve škole jsem si jako holka taky prožila dílny. Když jsem jednou řezala dřevo, přistála mi laťka na zadnici a za mnou se ozvalo, tatínka má stolaře a neumí uřezat kousek dřeva? Já za to tomu kantorovi děkuji, do dneška miluju vůni dřeva a když můžu a stačím na to, tak si zkouším něco malého vyrobit. A říká se ,,co se v mládí naučíš ve stáří jako bys našel,,. Je to pravda. Proto jsem se snažila, aby si děti osvojily co nejvíce dovedností, ale i vědomostí. To, že se hlásí a přijdou si popovídat, je mi odměnou.
On totiz asi nebude problem ani tak v tom, ze se deti strci do skolky (ackoli ja sama jsem proti). Problem neni skolka ci skola samotna. Problem predstavuje pristup a vychova v rodine. Svet je zbesile rychly, na nic neni cas, uz vubec ne na deti a spolecne cinnosti. Kam se ztraci cas, ktery lidem setri pracky, susicky, mycky a dalsi pristroje v domacnosti? Poziraji ho i s bohatymi uroky jine pristroje: televize, pocitace, tablety atd. Rodice svou neuplatnenou lasku k detem transformuji do hyperprotektivismu. Vetsinu rodicu zmeny ve skolstvi moc nezajimaji. Je jim fuk, jestli zase budou dilny a pozemky, kdyz budou, tak co, jejich dite proste bude mit tyto predmety. Chceme-li dosahnout zmeny, je potreba zmenit mysleni v rodinach. Mame-li zmenit mysleni v rodinach, musime rodiny motivovat (kdyz uz ta motivace neprichazi z nich samotnych). Rodiny musi mit duvod opustit svuj pohodlny (dnes nejcasteji „elektronicky“) zpusob zivota. Jenze signaly, ktere dostava ze spolecnosti a od statu, jim rikaji neco jineho.
pan Babiš nás chce vrátit do pomyslného středověku, jakými by byly dílny a pozemky v této době. Tenkrát nebyl internet ani mobily a tak jsme se i my (jsem ročník,co to pamatuje) na chvilku tomuto věnovali, a stejně jsme neuměli nic. Dnešní dorost je někde jinde než jsme byli my.Je tolik techniky, kterou musí ti mladí vstřebat, že na nějaké pilování nemají čas a je to pro ně i zbytečné. Ti co mají řemeslníky v rodině(rodiče), tak se to pochopitelně naučí i bez školy a ti ostatní to nebudou nikdy potřebovat, ne bo si myslíte, že nějaký pracovník chodící domů večer, tak ještě spravuje WC po večeři. Je to prostě podobný nesmysl, jako kdyby se vrátila výroba praček z 60.let.Každá doba je jiná a ve školství 21.století prostě už není na tyto předměty místo.
A vysvětlete mi prosím, proč pražáci a lidi z ostatních velkých měst jezdí na chalupy a chlubí se co všechno si na chalupě udělali. Ono té techniky zase moc není. Počítače a mobily umí ovládat už děti ve třech letech a vůbec jim to nedělá žádné problémy. Jezdit na kole umí většina od malička a jsou tak chytré, že jsou případy ,, šikovných kluků,, , kteří ujedou svým rodičům autem, když na ně nedávají pozor a dítě to zjistí, že tu možnost má. Já řidičák mám, jen mi stále víc a víc schází ta odvaha v tom provozu jezdit. Věřte děti mají v sobě velký potenciál, musí mít dobrý příklad. Ne ten, že po škole už půjdou do důchodu, tak jak to v některých rodinách slyší, A nebo větu – dej mi pokoj, teď na tebe nemám čas. Všechno je to v nás. To co investujeme do našich dětí, to se nám potom vrací. Jen ta investice musí mít smysl.