Veronika Müllerová FOTO: Viola Řeřábková
Chcete-li rozvířit diskuzi týkající se vzdělávání, doporučuji začít otázkou: „Co je podstatné učit?“ Můžete si být jisti, že vám každý rád přihodí názor, nehledě na to, jestli je učitelem daného předmětu. Zároveň je to otázka, kterou si klade snad každý učitel na začátku své kariéry, ať už se jedná o matikáře, angličtináře, nebo výtvarkáře. Pokud se později rozvíjí a kriticky uvažuje, klade si ji vlastně téměř neustále.
Při onom zvažování učitel balancuje na desce, kterou podpírají následující pilíře – RVP (rámcový vzdělávací program) daný státem, ŠVP (školní vzdělávací program) vytvořený školou, žáci, rodiče, testování a osobní přesvědčení. RVP sice poskytuje velkou volnost, ale odpovědi nenabízí. U tvorby ŠVP a tematických plánů vstupují do hry i další kolegové a vyjednávání bývá zuřivější než na egyptské tržnici. Své oblíbené téma propašuje jen jedinec se silnými argumenty a případně i ostrými lokty. Když je konečně ŠVP hotový, vstupují do hry neméně důležití aktéři – žáci a rodiče.
Žáci nejsou nijak nerozlousknutelným oříškem. Stačí jim obvykle radost sálající z učitele, která se rychle přenáší i jejich směrem. Když padne dotaz „Proč se tohle máme učit?“, pedagogovi s jasnou vizí se rozzáří oči a začne horlivě vysvětlovat. Pokud je ovšem jeho cíl poněkud zamlžený, může využít příležitosti k diskuzi o tom, „proč se někdy učíme i to, co nám nedává smysl, a jestli v tom lze nějaký smysl najít“. V ideálním vesmíru by druhá situace nenastala, jenže se nám jej ještě nepodařilo vytvořit.
Poslední skupinou, která bude chtít prosadit svůj názor, jsou rodiče. Přijdou na třídní schůzku a všechny informace mají pouze zprostředkované, dění ve třídě se přímo neúčastní a dostávají se k nim jen útržky. Tady nepomůže nic jiného, než vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat. Především to, že učitel není jejich nepřítel a snaží se pro děti udělat jen to nejlepší. Zejména pokud používá ve výuce nejnovější didaktické metody, je třeba si uvědomit, že rodič nic podobného nezažil, což mu může v hlavě vytvořit řadu rozporů s jeho dosavadními představami. Nezbývá než se v tu chvíli převtělit i pro ně do role průvodce, obdobně jako každý den pro jejich děti.
Tak. Už jsme si všichni vysvětlili smysl toho, co se ve škole děje, žijeme ve vzájemné symbióze a máme tu závěrečný ročník, jednotné přijímací zkoušky a maturity. Ty se nejvíce dotýkají učitelů jazyků a matematiky. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že je to „jen“ poslední rok, na stranu druhou je to čtvrtina studia daného stupně a většina časové dotace se tu tráví drilem vedoucím k úspěšnému vyplnění papíru, o kterém žáci vědí, že velmi ovlivní jejich budoucnost. Děti, které do té doby byly kreativní, zapálené do rozebírání textů, bavilo je řešit logické úlohy, se mění v uzlíček nervů a tlačí učitele do toho, aby se s nimi na ty zkoušky připravoval! Snad ani nemusím podotýkat, že minimálně stejný tlak vyvíjejí i rodiče.
Vybalancovat si své místo na této desce je leckdy boj. Učím třetím rokem český jazyk a stále si nejsem jistá, jestli lze vyhovět všem stranám. Snažím se tedy v dětech probouzet kladný vztah k mateřštině, otvírat jim možnosti, a pokud se o některém z témat chtějí dozvědět víc, jsem tu pro ně. Pokud k češtině budou mít odpor, můžu učivo osekávat a stejně si nic nezapamatují.
Mimochodem, každého češtináře, kterého potkám, se ptám, proč se učíme poznávat doplněk, a ještě nikdo mi uspokojivě neodpověděl. Kdybyste někdo věděl a chtěl zachránit budoucí generace, budu ráda za objasnění. Do té doby odmítám jeho existenci.
Veronika Müllerová je učitelkou českého jazyka na Pražském humanitním gymnáziu, studentkou pedagogiky a muzikoterapie. Na Pedagogické fakultě UK působí ve Studentském spolku Agora, kde aktuálně vede projekt Edu-out?.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
