Všechny tři! Na tři týdny! I když své děti miluju a ráda s nimi trávím čas, ty tři týdny jsou naše záchrana.  FOTO: Oskar Šanca

Veronika Šancová: Chodím pomalu a sem tam si zdřímnu. Děti totiž odjely na tábor

Na první pohled by se mohlo zdát, že cílovou skupinou letních táborů jsou děti. Já mám ale pocit – letos ještě o trochu silnější než v minulých letech – že primární cílovkou jsme my rodiče. 

Naše tři děti ve věku mezi jedenácti a šestnácti lety odjíždí už několikátý rok hned zkraje prázdnin na tři týdny na tábor se svým pionýrským oddílem Vlčat. Všechny tři! Na tři týdny! I když své děti miluju a ráda s nimi trávím čas, ty tři týdny jsou naše záchrana. 

Děti odjely v sobotu a já si od té doby připadám jak největší důchodce (omlouvám se všem aktivním seniorům) – chodím pomalu (protože všechno stíhám), sem tam si zdřímnu se psem na klíně, jím jen chleba (protože vaření není třeba) a celkově nabírám síly na další pandemické kolo. 

Čtěte také  Viktorka Kocurová: Tábor bez elektřiny a tekoucí vody? Užíváme si ho jako parta, vůbec nic nám nechybí

Po roce máme s mužem čas mluvit i o jiných než provozních věcech, jít si spolu co pár dní zaplavat a nebo si dát několikadenní seriálový maraton do dvou do rána. Obvykle taky v čase, kdy jsou děti na táboře, jezdíme na karlovarský filmový festival, ale ten se letos kvůli covidu koná v jiném termínu. 

Náš byt je během roku jako průchoďák – krom našich dětí je tam neustále několik jejich kamarádů. Mám ty naše věčně otevřené dveře moc ráda, ale teď si hodně vychutnávám soukromí, klid a taky pořádek. Hned v sobotu, když děti odjely, jsem zahladila stopy po tom, že vůbec kdy existovaly, a uklizeno je doteď. Celých šest dní! Nevídané. 

A ještě něco, co je s dětmi nemožné: koupit si něco na zub a potom si to sníst. Mají nějaký vnitřní vyčmuchávač a všechno dobré mi okamžitě sežerou. A tak jsem si včera koupila borůvky a dneska ráno jsem si je snědla. Malé radosti slaměného rodiče.

Některé zážitky je lepší poslouchat než zažívat

Ještě mám ale v paměti časy, kdy jsem si začátek července takhle neužívala. První tábor každého z dětí jsem doslova protrpěla. Když náš nejmladší jel v šesti letech poprvé a neuměl pořádně plavat, tak jsem se hodně bála. Nebo když měla pětadvacetikilová dcerka absolvovat týdenní puťák s plně naloženým batohem na zádech. 

Čtěte také  Letní tábor, kde se nic nedělo. O tom, jak někteří rodiče těžko snášejí, když nemusí nic organizovat

Jsem fanda budování odolnosti u děcek, ale sama to moc neumím. Nedá mi to, abych jim pořád něco nepodstrkovala, neradila a nepomáhala. A i kdybych to dokázala, některé výzvy jim doma prostě nenasimuluju. Třeba když tehdy devítiletý syn, který by jako nejmladší mohl být slušný mamánek, překonal strach, držel v noci hlídku a za svítání šel sám s dvoukolákem na rozcestí vyzvednout 120 rohlíků, aby měla Vlčata co snídat. Na takových zážitcích děti neuvěřitelně rostou. Každý rok se nám vrací silnější, samostatnější a sebevědomější. 

Některé zážitky raději poslouchám, než že bych se jich chtěla účastnit. Patří mezi ně třeba týden trvající déšť nebo noční výlety na latrínu. Mimochodem čtyřmístná latrína je pro mě vážně bizarní záležitost, ale děti z ní mají moc hezké zážitky (které si na táboře dokonce zaznamenávají do takzvaného sracího deníku). 

O tom, co všechno se děti na táboře učí, bych mohla povídat dlouho. Každý rok je celotáborová hra s nějakým tématem – vtipné je, že před pěti lety to bylo téma pandemie. Letos jsou to husiti – děti si vyrábí kostýmy a zbraně, mají různé tematické soutěže a myslím, že se toho naučí o husitech víc než ve škole. Kromě toho je tábor samozřejmě jeden velký trénink měkkých dovedností. Ne že by tam nikdy nevznikly žádné mezilidské třenice, ale mám pocit, že táborový kolektiv se vždycky ozdraví mnohem rychleji než třeba ten školní. Protože prostě musí. 

Není úplně jednoduché pustit děti s někým cizím a jsem moc ráda, že k nám přes kamaráda Milana Mikina Appela přišla právě Vlčata. Mikin, dlouholetý šéf brněnského střediska volného času Lužánky, je pro mě ten správný mix drsnosti a laskavosti, kterému děti ráda svěřím. I když už vedení předal a na akce jezdí jen jako kuchař, i jeho nástupci drží stejnou linku. Mimochodem je to asi měsíc, co jsme s Vlčaty oslavili 50 let jejich fungování. Uvědomuju si, jaké máme štěstí, moc vedoucím děkuju nejen za tyhle tři vzácné týdny a mávám Vlčatům na tábor. A jdu si dát zase šlofíka. 

Veronika Šancová se dlouhodobě věnuje rozvoji podnikavosti a digitálních kompetencí u dětí. Založila projekt Prototýpci, jehož vizí je umožnit každému dítěti realizovat svůj vlastní projekt od prvotní myšlenky až k reálnému výtvoru. V Brně založila spolek Unie rodičů. Má dva syny a dceru, kteří jsou členy brněnského 176. PTO Vlčata.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments