Třicet dětí v jedné třídě je neodpustitelný hřích, říká Petra Šubrtová. FOTO: Archiv Petry Šubrtové

Červnová škola s patnácti dětmi byl naplněný učitelský sen, říká třídní třiceti prvňáčků. Ve třídě byl klid a učení jim šlo lépe než kdy dřív

Bylo to strašně zajímavé období, říká o koronavirových časech učitelka Petra Šubrtová z pražské sídlištní školy Petřiny-sever. Hodně se toho odkrylo. Třeba to, jak odlišná je práce, když ve třídě nesedí třicet prvňáčků, ale jen polovina z nich. „Červnová škola, to byl naplněný učitelský sen. Na každého jsem měla čas, děti byly méně unavené, líp se soustředily. A ty zázraky, které se děly s chováním: neklidné děti se hodily do pohody, všem nám bylo líp,“ popisuje. A přemýšlí, jak si něco z toho uchovat i v dalším školním roce.

Loňský školní rok byl výjimečný, co jste si z něj odnesla? 

Spoustu věcí jsem si ověřila a spoustu nových zjistila, ale můj nejsilnější zážitek byl, když jsme se na konci května vrátili do třídy. Měla jsem tam jen čtrnáct dětí. Takhle malou třídu jsem nikdy neučila, vždycky jsem měla minimálně pětadvacet dětí a loni v září jsem dostala třídu se třiceti prvňáčky. 

Jaké to bylo, mít jich po půl roce najednou jen polovinu?

To byl naplněný učitelský sen. Najednou jsem měla na každého čas. Každého z nich jsem mohla obrazně řečeno držet v rukách – sedla jsem si k němu, popovídali jsme si. Ale hlavně jsem je stíhala sledovat, jak pracují, co komu jde a jak se vyvíjí. Vždycky jsem měla špatný pocit z toho, že nedokážu mít v hlavě 3D obrázek o každém dítěti – jak píše, jak mu jde matika, jak se chová v určitých situacích. Myslela jsem, že toho nejsem schopná. Teď jsem zjistila, že jsem, ale že moje kapacita má určitý limit. 

Fascinoval mě dosah mé práce – jak rychle se děti zlepšovaly. Jak se změnilo klima ve třídě. A děly se neuvěřitelné zázraky v chování dětí. Pro ty neklidné – a já jich mám v téhle třídě hodně – to byl úplný balzám. Takové ty, které potřebují pořád vyskakovat, povídat, jsou divoké, pošťuchují ostatní… Najednou to nebylo. Protože nedostávaly dráždivé impulzy z hluku, z blízkosti druhých. Mám tam jednoho chlapečka, je velmi chytrý, s dobrým srdcem, ale hodně neklidný a taky přecitlivělý, jde i do konfliktů s dětmi, včetně fyzických. A z něj bylo najednou zlaté dítě. Pracovité, milé, užitečné. Došlo mi, že některým dětem – zvlášť těm, které mají problémy se sebekontrolou – velký kolektiv vyloženě ubližuje. 

Dokud jste měla ve třídě třicet dětí, tak jste si to neuvědomovala? 

Vždycky jsem cítila, že to je moc a že to velmi limituje mou práci, ale znáte to – nepozná sladké, kdo neokusil hořké. Teď vím, jak může být učení sladké. Jak v tom malém kolektivu stouplo soustředění! Děti byly mnohem méně unavené, byli jsme strašně rychlí, věci odsejpaly… Měli jsme čas pídit se po zajímavých detailech různých témat i na vyslechnutí všech veselých i smutných příběhů. Navíc ve škole nezvonilo, takže jsme nebyli stresovaní tím, že musíme něco stihnout. Definovali jsme si pracovní čas sami, to byl pro mě naprosto objevný zážitek. Nechala jsem děti pracovat, dokud měly chuť, a pak jsme si udělali přestávku, když jsme potřebovali. Stávalo se nám, že jsme měli za den jen tři vyučovací jednotky, děti vydržely pracovat mnohem déle. Plnou vahou na mě dopadlo poznání, že v poklidu se mnohem víc naučí a potřebují na to mnohem méně času. Některým dětem se skokově zlepšila motorika ruky – to byste nečekala, že je to spojené s tím, jestli je ve třídě ticho, nebo ne. A vidíte – je! 

Když jsme dělali pokusy – a já ráda a často dělám s dětmi pokusy – na všechny došlo. U pokusů je potřeba, aby si všichni sáhli. Co si děti osahají, to si zapamatují. Jenže když jich máte třicet, tak to není možné. Nevyjde na všechny, vznikají emoce a vy musíte s těmi emocemi pracovat. Což celý proces zase zadrhává a zvyšuje to hladinu neklidu. 

Nezmiňujete ještě jednu věc, která musí být ve třídě se třiceti prvňáčky obtížná: někdo nastoupí do první třídy a už umí číst, jiný nezná ještě ani písmenka… Jak tohle ošetřit při třiceti dětech? 

Těžko. Paradoxně mám ale největší stres z těch úplně normálních dětí. Opečuju ty pomalé, nebo k nim pošlu asistenta, extrémně bystré musím zaměstnat, aby se nenudily, ale pak je tam jádro dětí, které jsou úplně normální, všechno jim jde normálně, a ještě jsou třeba pasivnější. Z těch třiceti je takových třeba polovina. A to jsou ti, co mi v tom množství zmizí. Oni nezlobí, neškodí, nemají tendenci se hlásit o slovo. Neupozorňují na sebe a jeví se spokojeně, ale mohli by se rozvíjet víc, kdyby měli ode mě individuálnější péči. Právě tohle jsou podle mě nejohroženější děti českého školství.

Častým problémem je šikana. Máte v tomhle počtu šanci každé dítě poznat, nahlédnout jejich vztahy a mít přehled o tom, co se mezi nimi děje? 

Láskou je poberu všechny, to ano. Snažím se o to, aby všechny děti v mé třídě věděly, že je mám ráda a že mi na nich záleží. To je moje priorita, to musím zvládnout, i kdybych jich měla šedesát. Mám s nimi hodně osobní vztahy, takže tyhle věci nacítím. V čem ze sebe občas nemám dobrý pocit, je spíš pokrytí jejich rozvoje, co se znalostí a dovedností týče. Bojím se, že mi utečou nějaké problémy, že zanedbám dyslektické projevy, že jim nenabídnu včas pomocnou ruku. Pořád přemýšlím o tom, do jaké míry je to moje chyba, že nejsem dost organizovaná, a do jaké míry je ten problém kapacitní.

Kolik dětí ve třídě by byl podle vás ještě schůdný počet? 

Přemýšlela jsem o tom a došla jsem ke zvláštnímu číslu 21. Byla bych hodná a ještě bych překročila tu dvacítku, ale už ne ani o krok výš. Kdyby bylo stanoveno, že maximální počet dětí ve třídě je jednadvacet, fakt věřím tomu, že by se výrazně zkvalitnilo vzdělávání. 

Co s tím? Máte nějaký nápad, jak si pomoci?

Jsem člověk činu – když mám problém, hledám řešení. Takže jsem šla za paní ředitelkou s tím, jestli by nešlo zavést půlené třídy. Že by se třeba na češtinu, která je pro děti zásadní, rozdělily na dvě skupiny, které bych učila zvlášť. Bohužel jsem zjistila, že to nejde ani legislativně, ani finančně, a navíc na to nemáme prostory, naše škola je narvaná od podlahy až po střechu. 

Posadit do třídy třicet prvňáčků je podle mě neodpustitelný hřích. Nechci být zlá, zas tolik do toho nevidím a věřím, že se zřizovatel snaží, ale přece o tom, že jsou na Praze 6 – a nejen tady – narvané školky, se ví dávno. A najednou je veliké překvapení, že ty děti nemáme kam dát ve školách. Jsem kvůli tomu trochu navztekaná, protože my učitelé vlastně doplácíme na to, že někdo včas nepřemýšlel. 

Takže to nemá řešení?

Nějaké způsoby existují, a já je určitě začnu využívat. Například takzvané Barevné učení – rozdělíte si děti do tří skupin a vždycky pracujete s jednou z nich, zatímco ostatní mají určenou samostatnou práci. Není to ale samospásné, to napětí z příliš velkého množství lidí na malé ploše tam pořád zůstává. Pracujeme v programu Začít spolu, takže na dvě hodiny denně máme ve třídě „asistentku Začít spolu“, k tomu jsem měla loni ještě asistentku pedagoga ke konkrétnímu dítěti a letos přibude ještě jedna. Bude nás třicet čtyři v té prťavé třídě…

Místy tedy až čtyři dospělí… Není to tedy způsob, jak výuku rozdělit? 
To mě taky napadlo. Chodíme na jeden den v týdnu ven, tak jsem si říkala, že bych mohla s půlkou dětí zůstat ve třídě a s půlkou půjdou paní asistentky ven. Jenže to není průchozí legislativně. Asistentky oficiálně nesmí dělat učitelskou práci, zodpovědnost za děti mám já. Takže přesto, že mám neuvěřitelně schopný tým, který by to zvládl levou zadní, nemůžu využít jeho potenciál. 

Přinesla koronavirová doba nějaké trvalé změny, ať už vám osobně, nebo ve vaší škole? Nezrušíte třeba zvonění? 

Obávám se, že ne. V tom narážíme na to, že jsme velká škola. V rámci prvního stupně bychom se na tom asi byli schopni domluvit, ale na druhém stupni se bez zvonění zřejmě neobejdou.

Ale když se ptáte na změny, tak mě zážitek distanční výuky hodně posunul v oblasti počítačů. Třeba o Google Classroom jsem věděla, že existuje, ale říkala jsem si, že učím malé děti a že to nevyužiju. Když přišel covid, začala jsem s ním pracovat a velmi mi to usnadňovalo práci: dobře a přehledně se tam zadávají úkoly a když budu chtít dát dětem test, systém ho sám vyhodnotí a nemusím se s tím dvě hodiny pachtit. Vyhledala jsem si různá prostředí, kde děti mohly spolupracovat, i když byly každé jinde. Vzbudilo to ve mně velikou touhu tlačit to směrem, aby děti takhle mohly pracovat i ve škole. Jenže zatím nemáme vybavení. Kdysi dávno se u nás nakoupily tablety a hned na to nám byly ukradeny. 

Takže vás to sice láká, ale nebudete moci s počítači pracovat…
Chtěla bych v novém školním roce svolat rodiče a proškolit je do Google Classroom, protože během dálkové výuky bylo cítit, že pro některé z nich to bylo těžké. To samé s dětmi: hned v prvním týdnu pošleme paní asistentku s notebookem na chodbu, bude vysílat a my se budeme učit na velké tabuli, jak si ztišit zvuk a zase si ho zapnout, nebo jak překliknout na interaktivní bílou tabuli, ve které můžeme pracovat všichni společně. Abychom – pokud bychom se dostali třeba do karantény – mohli hned zasednout k počítačům a fungovat zase o trochu lépe. 

Víte, co je ale absurdní? Máme učit děti počítačové gramotnosti, ale spoléhá se na to, že to budeme činit z vlastního vybavení. Já pracuju na svém počítači, ve kterém například nemám Microsoft. Ve třídě máme počítač, ale ten zase nemá kameru a mikrofon. Ve školách chybí projektory, interaktivní tabule… Učitelé to ani neberou jako újmu, jsou na to zvyklí. Jezdím po letních školách a vidím, jak si tam učitelky nakupují pomůcky za vlastní peníze. Něco se jim líbí a vědí, že prosit ředitele o proplacení je šílená obstrukce, tak to radši koupí ze svého. 

Říkala jste, že vám toho koronavirová doba hodně přinesla. Co ještě?
Sblížení s rodinami. Viděla jsem děti i v interakci s rodiči, to je pokaždé cenné. Vždycky se snažím povzbudit rodiče, aby se nebáli se mnou otevřeně komunikovat a vytvořit tak oboustranně bezpečný vztah, ale takhle rychle to ještě nikdy neproběhlo. Myslím, že důvěra mezi mnou a rodičem je zásadní článek vzdělávání. Ve chvíli, kdy rodič věří, že to s jeho dítětem myslím dobře, dají se dobře řešit i problematičtější věci.

Petra Šubrtová učí na prvním stupni ZŠ Petřiny-sever v Praze 6. Předloni skončila na druhém místě v soutěži o nejlepší učitele Global Teacher Prize. Je zapojená v mnoha projektech jako je Krok ze školy do přírody, jehož cílem je dostat častěji děti z lavic k učení venku, nebo Začít spolu. Vytváří a testuje didaktické pomůcky, je koordinátorkou školního parlamentu. Má tři syny.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments