S rouškami ve třídách na druhém stupni kleslo riziko nákazy na 65 procent oproti době, kdy se nosily jen na chodbách. FOTO: Kateřina Lánská

Dusíme se, to se nedá, stěžují si učitelé na hodiny v roušce. Mají se dusit dál, nebo je lepší školy zavřít?

„Dusíme se… to se nedá,“ napsala jedna z učitelek na Facebook hned první den, kdy začalo být od druhého stupně výš povinné nosit roušky i ve třídách. „Po čtyřech hodinách už nemluvím,“ přidala se jiná. Učitelé tráví od 18. září pracovní dobu povinně v rouškách a někteří si na to těžko zvykají. Nelíbí se to ani mnohým rodičům, vzniklo několik peticí. Je to zbytečné trápení, nebo poslední záchrana?

Svatá válka o roušky se přenesla do škol. Ve vzduchu je spousta emocí, doslova každý má svou pravdu.

To, čeho bychom se v turbulentní době měli držet, jsou vědecké poznatky. Jenže vláda nás jimi nijak nezásobuje, nařízení jsou strohá, často se mění a neříkají nic víc, než kde si zrovna musíme nasadit roušku. Ale proč, to úplně chybí. A tak si spousta z nás klade otázky:

  • Pomůže to něčemu?
  • Zůstanou školy otevřené, když budeme nosit roušky?
  • Nebo se budou naše děti – a učitelé – měsíc zbytečně dusit, a pak stejně skončíme všichni doma?

Školy nezavírat, to radši bary
Nebylo by lepší školy zavřít, než se v nich takto trápit? Někteří odborníci si myslí, že určitě ne a má to zajímavé důvody. Tak třeba ten, že školy jsou posledním místem, kde se ještě daří trasování nakažených. „Školy vycházejí jako častá ohniska nákazy, ale je to spíš z tohoto důvodu. Když se nakazíte v baru, většinou o tom nevíte a už se ta cesta nedohledá, kdežto když ve třídě onemocní Pepíček a za pár dní Pavlíček, tak je to jasné,“ vysvětluje ředitel Centra pro modelování sociálních a biologických procesů (BISOP) René Levínský.

Školy vycházejí jako častá ohniska nákazy, ale je to spíš tím, že jsou posledním místem, kde se ještě daří trasování.

Při porovnávání účinnosti jednotlivých protiepidemických opatření nelze jednoduše experimentovat s lidmi. Proto si v BISOPu pomáhají matematickými modely. Z nich vyplynulo, že roušky ve třídách hrají významnou roli. Oproti stavu z první půlky září, kdy byly roušky povinné jen ve společných prostorách škol, se s jejich zavedením ve třídách snížila pravděpodobnost nákazy na 65 procent. „Pokud by se roušky zavedly i na prvním stupni, kleslo by to na 42 procent. Tím se nemyslí, že by ve škole byla více než 40% šance se nakazit, ale že o 60 procent klesne toto riziko oproti stavu, kdy se roušky nosily jen na chodbách,“ vysvětluje ředitel BISOP.

Zlepšovák: do roušky si vložte listy rýmovníku. Učitelka Alena Nejedlá ze ZŠ Běchovice ho pěstuje ve škole se svými žáky a teď se náramně hodí.
Zlepšovák: do roušky si vložte listy rýmovníku. Učitelka Alena Nejedlá ze ZŠ Běchovice ho pěstuje ve škole se svými žáky a teď se jim náramně hodí. Lépe se prý pak v roušce dýchá.

V modelu sítě sociálních kontaktů, který BISOP vyvinul, je možné zhruba odhadnout procentuální snížení reprodukčního čísla (které udává rychlost šíření viru) v důsledku různých kombinací opatření. Z modelu vyplynulo, že efektivnější než zavření škol je zavření restaurací a barů. „Zavřít školy má smysl jen spolu s nějakým omezením shromažďování,“ upozorňuje Levínský. „Když zavřete školy, ale nepřidáte k tomu žádná další omezení, adolescenti – kteří ve studii organizace PAQ research vyšli jako skupina, nejméně dodržující všechna opatření – se budou scházet jinde, kde už ale nákazu nedotrasujete.“

Za matematiky tedy jednoznačně: nechat školy otevřené, dokud to jde. A rozhodně s rouškami.

Do školy jen prvňáčci

Podobně to vidí ve většině zemí, které stejně jako my čelí druhé vlně koronaviru. Školy fungují, ale s hromadou opatření. Roušky, dezinfekce, rozestupy, zmenšené třídy, změněné začátky a konce výuky tak, aby se děti co nejméně potkávaly.

Někde tam za těmi několika plexiskly je můj syn… Foto: Kateřina Brožová

Třeba v Turecku ale školy po prázdninách vůbec neotevřely, nebo jen velmi omezeně. „To vlevo je – snad – můj takřka šestiletý syn v mezinárodní škole v Turecku. Když jsem podobná fota viděla u amerických kolegů, přišlo mi to šílené. A teď to žiju,“ okomentovala fotku svého synka v roušce a štítu Kateřina Brožová, která momentálně žije v turecké Ankaře. Školní rok tam měl začít v srpnu, jeho začátek se odložil až na 21. září a do škol nakonec nastoupily jen děti z nultých a prvních ročníků, a ještě jen na dva dny v týdnu. Krom roušky nosí povinně ještě štíty a jejich stolek předělují plexiskla. Pokud bychom z toho chtěli usoudit, že na tom musí být s koronavirovou epidemií hodně zle, byli bychom na omylu. Osmdesátimilionové Turecko má za poslední dny – aspoň dle oficiálních čísel – zhruba poloviční přírůstek pozitivně testovaných oproti Česku.

Itálie zatím ve volnějším režimu

Roušky ve třídách nosí děti – včetně prvního stupně – také ve Španělsku (ale tam se od jara nepřestaly nosit ani venku). Stejně jako u nás – tedy roušky povinné od druhého stupně – jsou na tom ve Francii nebo v některých spolkových zemích Německa. O chlup méně přísná opatření mají nyní v Itálii: když stojí učitel od žáků alespoň dva metry, tedy u tabule nebo katedry, roušku si může sundat. Stejně tak žáci, když sedí v lavici a poslouchají výklad. „V tu chvíli si ji mohou sundat na krk, ale když jdou k tabuli nebo na záchod, musí si ji zase nasadit,“ říká Pavlína Checcacci, která učí angličtinu v soukromé škole v severoitalském Arezzu.

O tom, jak vypadal návrat do škol ve Španělsku, si můžete přečíst ZDE

I když italští učitelé v práci roušky fasují, Pavlína plánuje, že si pořídí speciální průhlednou, která připomíná spíš štít. „Je plastová a nasazuje se za uši jako brýle, je to vlastně takový poloviční štít, ale prý líp těsní,“ popisuje učitelka. I v tom mají italští učitelé výhodu oproti českým: u nás je povinná látková či chirurgická rouška, štít se nepřipouští, i když výklad jednotlivých hygienických stanic se někdy mírně liší.

Covid do tělocvičen nechodí

Sedmá třída, první hodina: tělocvik. Dvacet kluků běhá pětačtyřicet minut po nevětrané tělocvičně. Samozřejmě bez roušek. Na závěr hodiny běh na 1000 metrů, na čas, pro jistotu dvakrát. Všichni zpocení, utahaní. Zvoní, kluci se převlékají a jdou do třídy. Začíná matematika, nasazují si roušky.

Že na tom něco nehraje? Asi koronavirus do tělocvičen nechodí, jako v lidových vtipech nechodí do baru po desáté. A ještě se prý vyhýbá hudební výchově. Podle odborníků přitom právě u pohybové aktivity a při zpěvu je riziko nákazy vyšší. „Je to úplně padlý na hlavu. Abychom tomu dali nějaký smysl – protože rodiče i děti se samozřejmě na smysl opatření často ptají – chodíme zatím na hudebku i tělocvik ven,“ říká Michal Černý, prezident Asociace ředitelů základních škol, který je zároveň ředitelem ZŠ v Klánovicích.

Vedlejší efekt roušek.

Ministr zdravotnictví Roman Prymula nyní navrhuje, aby se hudební výchova a tělocvik dočasně zrušily. Michal Černý by raději předměty zachoval, ale uzpůsobil by jejich náplň. „Hudební výchova není jen zpěv a v tělocviku se taky dají vymýšlet méně kontaktní aktivity, i kdyby to měla být jen procházka na čerstvém vzduchu.“ Podle ředitele ZŠ Lázně Bělohrad Jaroslava Jiráska by úplné zrušení předmětů znamenalo pro školy velkou komplikaci. „Jelikož není možné, aby děti místo toho nic neměly, znamenalo by to dát jim místo toho jiné předměty, tudíž velmi často jiné učitele a to je změna úvazků a pracovně-právních vztahů.“

Bez roušek bychom se nedostali z koloběhu karantén

Jsou učitelé, kteří se chlubí tím, že si šijí roušky ze záclon – možná jsou to jen silácké řeči – ale učitelka, která se chce vylhat z nošení roušky tím, že bude francouzštinu učit zpěvem, existuje určitě.

Škola budoucnosti? Škola kabriolet!

No a pak jsou tu školy, které si pravidla naopak dobrovolně zpřísňují. Například na ZŠ Karla Čapka v Praze 10 začali nosit roušky na druhém stupni o dva dny dřív, než to bylo nařízeno ministerstvem zdravotnictví. A nyní je nepovinně nosí i na prvním stupni. „Tam je to jen v rovině doporučení, když děti sedí v lavici a s nikým nemluví, můžou je mít pod nosánkem,“ vysvětluje zástupkyně pro 1. stupeň Monika Hejná.

Článek o další škole, kterou kosí koronavirus, si můžete přečíst ZDE

Krok vnímá jako preventivní, s cílem udržet školu co nejdéle otevřenou. „Když se v jedné třídě objevilo první pozitivní dítě, hygiena nám řekla, že máme poslat celou třídu domů, včetně učitelky. Ta se samozřejmě ve sborovně potkává s dalšími učiteli. Došlo nám, že bez roušek se z kolotoče karantén a izolací nemusíme nikdy dostat,“ říká Monika Hejná. Proti rouškám i pro první stupeň se prý velký odpor nezvedl. „Občas někdo napíše paní ředitelce a vyventiluje svou frustraci, ale obvykle si nechá vysvětlit, že cílem je udržet školu otevřenou a že to děláme i s ohledem na rodiče, kteří přece nemůžou být pořád s dětmi doma.“

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments