Přestože se žáci a studenti aspoň na několik týdnů na podzim vrátili do škol, situace ani zdaleka nepřipomíná normální výuku a nikdo neví, jak dlouho střídavý prezenční režim vydrží. Jenže distanční výuka dělá mnoha dětem ze sociálně slabších rodin problémy. Podobně komplikovaná je situace v dětských domovech, kde si vychovatelé musí poradit s výukou mnoha dětí najednou. V dětském domově při jarní karanténě pomáhala učitelka Monika Kuklová z Horního Slavkova, s níž připravila rozhovor spolupracovnice redakce EDUzínu Veronika Vimmerová.

Během jarního nouzového stavu jste nad rámec vašich povinností učitelky Základní školy v Horním Slavkově pomáhala s výukou dětí v místním dětském domově. Jaká v něm byla tehdy situace? 

Mám pocit, že v období lockdownu se na dětské domovy zapomnělo. Když se zavřely školy, zůstali vychovatelé sami na byty plné dětí různého věku od základní po vysokou školu. U nás na jeden takový byt a na jednoho vychovatele připadá osm dětí. K jejich běžným povinnostem se najednou přidalo učení a vaření obědů, s dětmi museli být téměř neustále a stíhat všechny úkoly dohromady. Nehledě na to, že většina vychovatelů má doma ještě vlastní rodinu a děti, které kvůli distanční výuce také potřebovaly pomoc s učením. Pro domovy to bylo hodně náročné období, ředitel toho slavkovského proto požádal naši školu o pomoc. 

Sama jste se svými žáky přešla na distanční výuku, doma máte vlastní děti. Co vás motivovalo přidat si ještě výuku dětí z dětského domova? 

Bylo to dost spontánní rozhodnutí, věděla jsem ale, že chci něco dělat a nějak pomoct. Cítila jsem se špatně – školy byly zavřené, děti byly doma, všechno bylo najednou takové smutné a nikdo nevěděl, jak dlouho to potrvá. Musím ale podotknout, že jsem nebyla jediná, kdo se tak rozhodl. Přestože nás děti na začátku neznaly a ani jedno nechodilo k nám do školy, vybudovali jsme si s nimi za tu dobu moc hezký vztah. Od jara tam chodím pravidelně.

Často se teď otevírá téma distanční výuky, zejména jestli zvyšuje rozdíly mezi jednotlivými dětmi ve třídách. Ty, které nemají tak silné zázemí, můžou kvůli podmínkám zaostávat za ostatními. Vnímala jste podobné komplikace i během výuky dětí v domově nebo v rámci vaší běžné třídy ve škole?

Určitě. Pro děti v domově je to komplikované v tom, že mají k dispozici jen jeden byt, ve kterém jich je osm. Nemají tam dostatek soukromí. Vymyslet jeden systém pro všechny je komplikované, protože se každý učí něco jiného a každý vnímá po svém. Ani po technické stránce není možné, aby se každé z dětí zároveň s ostatními připojilo do své školy k výuce. Děti z běžných domácností se zavřou do svého pokojíčku, udělají si většinu práce samy a rodiče jim ji pak zkontrolují. 

A ve škole? 

I tam jsou viditelné rozdíly. Nemůžeme předpokládat, že všechny děti žijí v harmonických rodinách a jsou natolik finančně zabezpečené, aby měly kvalitní techniku pro učení a pravidelné připojování k online hodinám. Ne všechny rodiny byly na období karantény přípravené. U nás jsme se snažili, aby si děti, které měly komplikovanější přístup k technologiím, mohly chodit před školu pro papírová zadání úkolů ve formě pracovních listů. 

Stačí to dlouhodobě? Jak se vám dařilo s dětmi pracovat, aby nezůstávaly výrazně znevýhodněné? 

Na jaře při první vlně koronaviru to bylo komplikovanější. Nikdo samozřejmě nebyl na distanční výuku připravený a ve škole jsme se tím dost trápili. V tu dobu se hodně opakovalo, neprobírala se nová témata, protože nikdo nevěděl, jak dlouho budou školy zavřené. Proto jsme to zvládli s těmi pracovními listy a od května byly povolené konzultace jeden na jednoho, kam děti chodily dohnat, co jim chybělo. Snažili se pracovat s každým žákem individuálně. Na podzim už jsme byli na celou situaci připravenější. Nakoupili jsme tablety a počítače a půjčili je těm, kteří doma technologie neměli. 

Jak probíhala vaše výuka v dětském domově? Pro Aktuálně.cz jste v dopise napsala, že jste museli vymyslet úplně jiný systém. Tady nešlo o distanční výuku, na druhou stranu jste měli najednou osm dětí různého věku a z různých škol.

Ze začátku jsme v tom všichni plavali, ale nakonec jsme společně s vychovateli na systém přišli. Fungovali jsme na stanovištích, v týmech – část skupiny byla na počítači, s druhou částí jsme měli prezenční formu výuky a třetí část dětí si vypisovala poznámky z učebnic. Pak se děti vyměnily. Se středoškoláky to pak bylo hlavně o individuálním přístupu – o kontrole zápisů v sešitech a dovysvětlení toho, čemu nerozuměli. Přestože to bylo komplikované a navíc šlo o školu, měli jsme s paní asistentkou, která se mnou do domova chodila, pocit, že děti byly rády, když jsme za nimi ráno přišly. Dokonce bych řekla, že se chtěly učit víc, než děti ze tříd naší základní školy. Asi šlo hlavně o přístup. Nedělaly jsme mezi nimi rozdíly a věřili jsme jim, s čímž se bohužel asi nesetkávají vždycky. 

Neumíme zatím adekvátně posoudit, jak je to ze strany žáků a jaký na ně má výuka dopad, protože na druhou stranu počítače často nevidíme.

Při učení hodně využíváte interaktivní webové stránky a aplikace. Co děti baví? 

Existují krásné stránky umimeto.cz, kde je každý předmět. To kombinuji třeba s pexesy a dalšími aplikacemi. Učím jazyky, a tak mám k dispozici i spoustu zahraničních stránek se cvičeními. Pro děti je to přirozenější a zajímavější, než kdybych jim cvičení vytiskla na papír. Ve svých hodinách jsem technologie využívala jako zpestření už před lockdownem, teď se ale jejich použití vyloženě nabízelo. Na jaře jsme s ostatními učiteli hodně objevovali, určitě jsme se ale za tu dobu všichni hodně posunuli a nacházíme řešení, jak dětem při distanční výuce předměty neznechutit. 

Naučí se vaše děti při distanční výuce dost? Přece jen v roce 2020 byly doma téměř čtyři měsíce a na podzim a v zimě znovu. 

Už dovedeme s digitálními technologiemi pracovat a postavili jsme hodiny tak, aby to žáky bavilo. Všichni jsme si uvědomili, co je důležité děti naučit a co se může z tematických plánů vynechat. Učitelé se náhle stali kreativci, kteří nejen odvyprávějí danou látku, ale podají ji zajímavou formou, která v žácích zůstane. Neumíme ale zatím adekvátně posoudit, jak je to ze strany žáků a jaký to na ně bude mít dopad, protože na druhou stranu počítače často nevidíme. Někteří se snaží, mají zapnutou kameru, ne všechny počítače ale kameru mají. O dětech nemáme takový přehled jako ve třídě, a tak je těžké odhalit, jestli při hodinách nehrají hry na telefonu.

Vnímají výuku pozitivně i žáci?

Doufám, že ano. Výuka, která je kreativní a nápaditá, je baví a zůstává v nich. Proto ji tak stavíme. Kdybychom jako učitelé jen seděli za monitorem a vedli monology s výkladem nějaké látky, žáky bychom unudili a úplně odradili od předmětu.

Monika Kuklová učí v základní škole v Horním Slavkově angličtinu a němčinu a po několika prvních stupních dostala letos osmou třídu. Přestože vždy chtěla učit, na svou současnou pozici se dostala tak trochu oklikou. Po úrazu dcery musela opustit zaměstnání, zpět se vrátila jako asistentka pedagoga a před třemi lety se z ní nakonec stala učitelka. Svou roli bere jako poslání a úspěch žáků je pro ni na prvním místě. I proto neustále vymýšlí, jak ozvláštnit výuku, jak do ní zapojit více moderních technologií a přiblížit tak výklad současné mladé generaci. „Každý den se učím a dělám něco nového, snažím se věci posouvat a vcítit se do toho, co by se líbilo mým žákům. Chci jim umožnit věci pochopit.“

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let