"Pokud by se kurikulum orientovalo na to, jak bychom učili, kdyby tu děti být nemusely, co bychom učili, kdyby škola nebyla povinná, může přijít přesně ten typ změny, kterou ve školství potřebujeme," říká Jason Buckley. FOTO: Jason Buckley

Některé děti jsme ztratili před pandemií. Teď už musíme vymyslet, jak učit, kdyby škola nebyla povinná, říká učitel filosofie pro děti

Začínal jako učitel anglického jazyka na gymnáziu a dnes se ve stovkách škol nejen v Británii, ale třeba i v Singapuru nebo Jihoafrické republice, používá jeho metoda výuky filosofie pro děti. Jason Buckley ale nechce děti a mladé lidi jen vzdělávat v dějinách filosofie, chce je především učit samostatně myslet. Učitelům pak pomáhá nacházet příležitosti pro samostatné přemýšlení o stávajících učebních osnovách a v živé diskusi s žáky hledat co nejlepší porozumění složitým otázkám v jednotlivých předmětech.  

Povídáte si raději s dětmi, nebo s dospělými?

Rozhodně s dětmi. Mám takovou malou skupinku dospělých, se kterými rád filosofuji, ale děti do toho vnáší navíc určitý typ energie. Mezi devátým a dvanáctým rokem je dobré období, kdy už mají na jedné straně dostatek poznatků o světě a zároveň i kognitivní kapacitu, aby toho dokázaly spoustu vyjádřit. Ještě si ale nevybudovaly zábrany, které mají teenageři a dospělí, takže se s nimi velmi dobře pracuje. Nemusíte se ani tolik snažit, mají přirozený zájem o věci kolem sebe a zároveň si uchovávají jistou míru otevřenosti. Dospělí mají zábrany říkat věci, o kterých si myslí, že jsou samozřejmé, a proto je občas těžké rozvinout s nimi rozhovor. Přemýšlejí napřed a nechtějí se shodit. Důležité je dovést dospělé k tomu, aby více přemýšleli jako děti.

První věc, kterou píšete na vašem webu věnovaném filosofii pro děti, je, že ve spolupráci se školami rozvíjíte sebevědomé a nezávislé myslitele. Jak to děláte?

Vycházíme z toho, že sebedůvěra ve vyjadřování souvisí se sebedůvěrou v myšlení. Některé děti jsou hodně introvertní a zároveň přemýšlivé. Úplně jim stačí, když si o věcech přemýšlejí samy, jsou schopné pak přinášet velmi promyšlené podněty a myšlenky. Je to nejspíš díky tomu, že mají dostatečnou kapacitu pro vnitřní dialog. To, co jiní musí udělat prostřednictvím toho, že si povídají s ostatními, dokážou odpracovat samy ve své hlavě. 

"Snažím se, aby děti získaly sebedůvěru v rozhovoru s ostatními, protože jim to dodá sebedůvěru i v myšlení samotném."
„Snažím se, aby děti získaly sebedůvěru v rozhovoru s ostatními, protože jim to dodá sebedůvěru i v myšlení samotném.“ FOTO: Jason Buckley

Mnohem častěji je to ale tak, že objevujeme, co si myslíme až přímo v okamžiku, kdy o tom hovoříme. Proto se snažíme, aby děti získaly sebedůvěru v rozhovoru s ostatními, protože jim to dodá sebedůvěru i v myšlení samotném. K tomu využíváme různé metody, v zásadě jde ale o to rozmluvit se, postavit se proti druhému a vstoupit do dialogu. Nejprve klidně o hloupostech a postupně si před sebe stavět závažnější a závažnější otázky.

Proč by školy měly učit děti filosofovat?

Předmětem filosofického rozhovoru je debata o otázkách, na které je složité najít jednoznačné odpovědi. Různí lidé vyjadřují různé pohledy a perspektivy, někdo je zaměřený na detail, někdo další je naopak velmi kreativní a imaginativní. To, co je ale podstatné, je otevřenost vůči diskusi. A když jste ve skupině lidí a můžete sledovat jejich chování a různé způsoby přemýšlení, můžete z toho všeho čerpat ve vlastním uvažování. Získáváte přístup k širokému repertoáru myšlenkových pochodů. Pro mě je důležitý právě tento komunitní aspekt a možnost čerpat z komunity pro sebe a naopak do ní i něco nového přinášet. 

Musí být učitelé sami o sobě schopni hlubokého uvažování o složitých otázkách, aby to mohli naučit své žáky? V čem vidíte jejich roli?

Myslím, že jsou různé role, které může učitel ve třídě mít. Ta ideální je, že bude facilitátorem a bude se snažit postrkovat děti k tomu, aby samy přemýšlely. 

Je důležité nepodlehnout frustraci z toho, že děti neodpovídají na otázky tak, jak bychom očekávali. Pokud toto nastavení nezměníte, nemůžete dát dětem prostor k tomu, aby se rozvíjely. 

Jak snadno si z vaší zkušenosti učitelé tento přístup osvojují?

Je to celkem složité. Někdy jsem opravdu překvapený, jak často lidé sklouzávají k tomu, že vnášejí své zkušenosti a znalosti a nejsou schopni nechat dětem prostor k vlastnímu objevování. Týká se to i těch, kteří prošli školením a naši metodu už nějakou dobu používají. Učitelé si nemohou pomoct – učí, zatímco by měli vést a naslouchat. Je důležité nepodlehnout frustraci z toho, že děti neodpovídají na otázky tak, jak bychom očekávali. Pokud toto nastavení nezměníte, nemůžete dát dětem prostor k tomu, aby se rozvíjely. 

Jak jdou dohromady podněcování k otevřenosti myšlení a tendence školského systému hodnotit vše, co ve škole děti dělají?

Většina hodnocení ve školách se točí kolem zvládnutí jednotlivých obsahů – rozumí těm a těm klíčovým událostem tohoto a tohoto období a podobně. To, o co jde nám ve filosofii pro děti, je iniciovat skutečnou diskusi. A ta se může ubírat různými směry. To znamená, že nemáte naplánováno, kam chcete dojít nebo co očekáváte, že uslyšíte. Pokud takový plán máte, pak nejde o skutečný dialog, je to spíše monolog rozložený do jednotlivých etap. Pokud jde o smysluplné hodnocení, měli byste se zaměřit na hodnocení rozvoje dovedností. Například na rozvoj sebedůvěry v mluveném projevu. 

Může metoda filosofie pro děti měnit školský systém?

"Je prokázané, že pro učení je podstatné „kdo mluví“. Je proto důležité, aby učitelé předali odpovědnost za učení se dětem."
„Je prokázané, že pro učení je podstatné „kdo mluví“. Je proto důležité, aby učitelé předali odpovědnost za učení se dětem.“ FOTO: Jason Buckley

Je prokázané, že pro učení je podstatné „kdo mluví“. Je proto důležité, aby učitelé předali odpovědnost za učení se dětem. Vedle toho je ale také třeba podpořit děti, aby se nebály vlastní nejistoty a byly ochotny mluvit, i když si nejsou jisté. Jenom tak se může dít ve třídě nějaký pokrok a rozvoj. Musíte se snažit nacházet odpovědi, i když si nejste úplně jistí, a projít tím procesem, kdy o tom diskutujete. Nemá smysl ptát se dětí na věci, které bezpečně vědí. A to lze praktikovat v jakémkoli předmětu.  

Myslíte si, že pandemie ovlivní to, jak se na školství díváme?

Ano, myslím si, že ano. V Británii si školy zakládají na hodnotách, které zbytek společnosti už dávno nevyžaduje. Stále se nosí uniformy a učitelé se oslovují „sire“ nebo příjmením. To se v žádné jiné oblasti společenského života, snad kromě Buckinghamského paláce, dneska již nevyskytuje. Ve školách se očekává, že všechny děti budou umět ve stejném okamžiku stejné věci a podobně. To je ale zásadně odlišné od toho, jak funguje většinová společnost. Nemyslím si, že děti po návratu do škol na toto snadno navážou, a dokonce si to nemyslím ani o učitelích. Budou se objevovat otázky: Proč tohle děláme? Proč mám dělat to, co mi říkáte, když to posledních několik měsíců neplatilo? 

Myslím si, že zkušenost s domácím vzděláváním bude mít dopad na celý systém. Všichni jsou překvapeni zjištěním, že jsou i jiné způsoby vzdělávání dětí než ten klasický tovární způsob, který tu máme my. Nedávno jsem mluvil s jednou psycholožkou a ta říkala: všechny děti, které mají problémy v rodině, jsou vyděšené, a ty, které mají problémy ve škole, jsou vyléčené. Školy budou tlačeny k tomu, aby v nich vzdělávání probíhalo mnohem neformálnějším způsobem.  

Dochází tedy k demokratizaci vzdělávání?

Děti zjišťují, že se mohou učit samostatně, některé se do školy nebudou chtít vrátit a některé ano, ale nebudou chtít pokračovat v tom stejném režimu jako dříve. 

Čtěte také  Anna Hogenová: Dobrý učitel je dílem milosti. Dává dětem pocítit vroucnost a přijetí

Vedle toho tu jsou děti, které jsou od vzdělávání úplně odpojené a neúčastní se online výuky. Někdy proto, že nemají zařízení nebo připojení, ale řada z nich v tom nevidí smysl. Předtím byly nuceny výuky se účastnit, ale teď je ten nátlak pryč. Myslím, že bude těžké tyto děti resocializovat a znovu je přimět podvolit se autoritářským praktikám, podle kterých řada škol funguje. Nebude možné dál uplatňovat tu umělou disciplínu. 

V české debatě se objevuje pojem „ztracená generace“ v souvislosti s tím, že se děti nevzdělávají a tráví čas hraním počítačových her. Myslíte si, že opravdu vyrůstá „ztracená generace“?

Myslím, že jsme si konečně všimli, že tu jsou některé děti, které jsou „ztracené“. V Británii máme kolem dvaceti procent dětí, které opouštějí po řadě let vzdělávací systém bez jakékoli známky kvalifikace a osvojení si potřebných kompetencí. Je to způsobené fungováním vzdělávacího systému. Tyto děti byly z pohledu vzdělávání ztracené už dávno. Dřív sice ve škole seděly, ale byly duchem nepřítomné. To, co se děje teď, je, že se ani neukážou na online hodině, takže není možné si je jednoduše odškrtnout v třídnické knize. To, že jsou ztracené, je jenom evidentnější. 

Čím to podle vás je?

Jedním z důvodů, proč se děti odpojují ze vzdělávání, jsou signály, které ve škole dostávají. Na rozdíl od toho, když doma hraje počítačovou hru a postupuje level po levelu, ve škole se dostává do situací, kdy skupina dětí stále zvedá ruce a odpovídá na položené otázky, ale on nikdy nedostane příležitost odpovědět. Získává opakovanou zkušenost, že na položené otázky odpovídá někdo jiný a on se ani nedostane k tomu, aby se nad nimi pořádně zamyslel. Prohlubuje se v něm pocit: „Tohle není hra, ve které jsem dobrý.“ 

"Kurikulum je zacíleno na průměr, který může řadě dětí vyhovovat, ale pak je tu také spousta dětí, kterým to nevyhovuje."
„Kurikulum je zacíleno na průměr, který může řadě dětí vyhovovat, ale pak je tu také spousta dětí, kterým to nevyhovuje.“

Je to jako kdybyste stoupali na vysokou horu se skupinou třiceti lidí a bylo vám řečeno, že se musíte všichni pořád držet pohromadě. Nemáte rád výšlapy, ale musíte držet krok se všemi ostatními. To je základní zkušenost ze vzdělávacího systému. Očekává se od vás, že budete stále dělat všechno jako ostatní, ve stejném tempu, ve stejném věku. Protože je to tak neindividualizované, řekne si mnoho dětí: „tohle není nic pro mě“. Ať už jsou napřed, nebo pozadu. 

Je to tedy otázka koncepce kurikula?

Kurikulum je zacíleno na průměr, který může řadě dětí vyhovovat, ale pak je tu také spousta dětí, kterým nevyhovuje. Tohle se ale například v domácím vzdělávání nemůže stát. Nemůže se to stát ve vzdělávacích modelech, které jsou mnohem více zaměřené na individualitu – kdy učitel nechává na dětech samotných, aby udělaly víc práce – a práce toho učitele spočívá v tom, aby našel každému dítěti to správné, co má dělat. Ale toho můžete dosáhnout pouze tehdy, pokud se děti zajímají a jsou do učení zapojené. Tyhle otázky otvírá právě online vzdělávání, protože cokoli vás zajímá, si můžete na internetu najít a často v dobré kvalitě. Těžko se pak srovnávat s tím, že máte docházet do školy, kde vám jen přikazují, co a jak se máte naučit. Není divu, že se děti rozhodnou takového vzdělávání se neúčastnit. 

Můžeme si z této situace odnést do budoucna něco pozitivního?

Pokud si lidé dokážou představit, že až se školy opět úplně otevřou, že tam děti také být nemusí, stejně jako se to dělo při online výuce. Pokud by se kurikulum orientovalo na to, jak bychom učili, kdyby tu děti být nemusely, co bychom učili, kdyby škola nebyla povinná, může přijít přesně ten typ změny, kterou ve školství potřebujeme. Když to neuděláme, hrozí do budoucna, že se bude zvětšovat propast mezi dětmi, které rodiče donutí nadále naplňovat očekávání spojená se školní docházkou, a dětmi, které z toho prostě vypadnou. To pak samozřejmě bude mít další dopady na jejich ekonomickou aktivitu a stabilitu celé společnosti. 

Jason Buckley je bývalým učitelem, posledních deset let se naplno zabývá filozofií pro děti, jež skrze pohybové aktivity a otázky, na které neexistuje jednoznačná odpověď, poskytuje dětem prostor pro rozvoj samostatného myšlení. Mezi jeho další činnosti paří řízení Outsparku, organizace zajišťující venkovní učení, a organizace GIFT, která se zabývá speciální výukou pro mimořádně nadané žáky. Jason bydlí na hausbótu v Cambridge.

Podívejte se na video z workshopu Jasona Buckleyho v Praze:

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments