"Daleko víc vnímám téma osamění a bezvýchodnosti situace," říká Honza Vališ, hlas poradenského chatu. FOTO: Jan Vališ

Denně mluví s dospívajícími přes krizový chat. Potřebují teď hlavně slyšet, že jsou dobří, říká sociální pracovník

Honza Vališ má problémy teenagerů z první ruky. Posledních třináct let s nimi pracuje v Nízkoprahovém klubu Vrtule a pomáhá jim řešit věci, s nimiž se na něj obracejí přes poradenský chat. Jak pomoci znuděnému nebo úzkostnému dospívajícímu a jak s ním vyjít, když doma vypukne ponorková nemoc? „Často stačí zajímat se o to, jak se naše děti mají. Je důležité nezapomínat, že mám ještě někoho dalšího, pro koho jsem důležitý a udělat si na něj čas. Zeptat se, jak se měl, vyslechnout si, že se třeba neměl dobře.“

S čím se na vás dospívající v této době nejčastěji obracejí?

Daleko víc vnímám téma osamění a bezvýchodnosti situace. Jinak se mi zdá, že toto náročné období především prohloubilo témata, která řešíme běžně. Hodně výrazné je téma vztahů – jsme daleko víc spolu a často před tím nejde utéct. Na druhém místě je škola – distanční výuka je velmi náročná pro všechny. Dále je tu menší možnost chodit ven, což pro některé děti a teenagery býval způsob, jak odejít ze situace, ve které jim nebylo příliš dobře.

Co jim na to říkáte?

Snažím se s nimi být u jejich trápení, vlastně jim říkám: pojď, můžeš mi o tom vykládat a já tě budu poslouchat, zajímá mě to. Už to, že se o tom spolu bavíme, jim pomáhá si věci srovnat v hlavě a uvědomit si, že možná jsou nějaká východiska. Když se takové východisko během hovoru objeví, snažím se ho chytit a vrátit do hry, například výzvou „Teď mluvíš o tom, že máš staršího bráchu, který to prožívá podobně, dovedeš si představit o tom s ním mluvit?“

Tedy spíš vyslechnout než udílet rady?

Myslím, že dávat jednoduché rady je cesta do pekel. Teenageři takové ty univerzální rady – například „vždyť se zas tolik nestalo, to bude dobrý“ – slýchávají od dospělých často a vědí, že nefungují. My se snažíme zjistit, co opravdu potřebují k tomu, aby jim bylo líp. A pak hledáme, jak se k takové věci dostat.

Co to obvykle bývá? Co potřebují?

Mám rád terapeutický směr Pesso Boyden, který pracuje s pěti základními potřebami, jejichž naplnění je pro každého důležité. U dospívajících se teď nejčastěji potkávám s tím, že není naplněná jejich potřeba místa nebo bezpečí. Nemají místo, kde by mohli být sami se sebou a vědí, že si nemůžou třeba zavolat s kámošem, protože je někdo slyší. Je důležité myslet na to, že i malé dítě potřebuje svůj prostor, dospívající o to více. Nemusí to být nutně pokoj, stačí postel, kam si může zalézt a mít klid. Znamená to také vlastní telefon, do kterého nikdo neleze, nebo šuplík ve stole, kam si můžu schovat věci. Další důležité potřeby jsou podpora a sycení – potřebují slyšet, že jsou dobří, něco umí, že jim věříme a stojíme za nimi. My dospělí jsme teď sami zahlcení a může se stát, že nemáme kapacitu sytit ještě děti. Neměli bychom na to ale zapomínat.

Co když na první pohled nic k ocenění nevidím?

Ocenění je hrozně důležitá věc ve všech lidských vztazích. My jsme jako společnost nastaveni hodně kriticky, přitom si každý z nás dokáže vybavit, jaké to bylo, když nás někdo pochválil. To vždy cítíte v celém těle, tak silné to je. Stojí za to přemýšlet, za co je možné ocenit, a ono se téměř vždycky něco najde. Už třeba to, že spolu vydržíme v jedné místnosti celý týden, aniž bychom se pohádali. To je v dnešní době velká věc. Nebo jsme se i pohádali, ale pak jsme si dokázali říct: promiň, přehnal jsem to.

Současná situace ohledně pandemie se jeví tak, že nemá limity, nikdo neví, kdy bude konec. Tahle bezbřehost vzbuzuje obrovskou nejistotu a úzkost.

Mluví se o tom, že u mladých lidí vzrůstá počet depresí, úzkostných stavů. Setkáváte se s tím?

Tuhle zprávu často slyším od kolegů, kteří se věnují práci s dětmi a mládeží, ať už v krizových, nebo sociálních službách. Je to tak, a myslím, že je to dané tím, že stres, který mnoho z nás pociťuje, je dlouhodobý a působí bezvýchodně – nekonečně. Velký vliv na to má nedostatečné informování veřejnosti, jak bude vypadat konec této situace a jaké kroky k němu povedou. Vrátil bych se k Pesso Boyden a potřebám. Poslední z nich, kterou jsem ještě nezmínil, je potřeba limitů – hranic. Současná situace ohledně pandemie se jeví tak, jako že žádné limity nemá, nikdo neví, kdy bude konec. Tahle bezbřehost vzbuzuje obrovskou nejistotu a úzkost.

Zdá se, že bezbřehost lze najít nejen na společenské úrovni. Někteří učitelé mluví o tom, že jim žáci posílají úkoly třeba ve tři ráno.

Ano, doba svádí k tomu být bezhraniční. Kolegové dělali nedávno průzkum mezi dospívajícími od dvanácti do osmnácti let a ptali se jich, kolik času trávili běžně na sociálních sítích. Průměr byl kolem šesti hodin denně. Pak se jich ptali, kolik času tráví na sociálních sítích teď během pandemie. Odpověď byla, že jsou připojeni neustále.

Co s tím můžeme dělat jako rodiče?

Mluvit o tom. Říkat: „jasně, potřebuješ kontakty s kamarády a není teď moc jiných možností, ale když do toho budeš koukat do dvou do rána, budeš unavenej“. U malých dětí nastavujeme hranice my, protože je chceme a musíme chránit. U dospívajících by nastavování hranic mělo být už víc o dialogu. Měli by mít šanci se na tvorbě pravidel podílet a říct třeba: „Táto, ty ses zbláznil, že budu na počítači jen do desíti. Všichni jedou do půlnoci“. Když dáme dítěti trochu zodpovědnosti, je větší šance, že si s ním vybudujeme důvěryhodný vztah. Zároveň tím, že nechám hranice trochu pružné a vložím dítěti důvěru do rukou, ho hodně zkompetentňuju.

Čtěte také  Nechte dítě vyklízet myčku, prospějete jeho duševnímu zdraví, vybízejí psychologové

Je ještě něco, co mohou dnes rodiče udělat pro větší pohodu svých dětí?

Často stačí zajímat se, jak se naše děti mají. Doba je náročná pro všechny, ale je důležité nezapomínat, že mám ještě někoho dalšího, pro koho jsem důležitý, a udělat si na něj čas. Zeptat se, jak se měl. Poslechnout si, že se třeba neměl dobře.

S puberťáky ale někdy bývá problém, že třeba moc mluvit nechtějí…

To neznamená, že jim to nemáme nabízet. Měla by tam vždycky být nabídka – až budeš chtít, můžeš. Dospívání je hrozně zajímavé období, mám je moc rád. Potkávají se tam dva světy: dětství a dospělosti. A hezky se to mezi sebou přepíná. Občas jsou teenageři už hodně dospělí, potřebují uznání, potřebují důvěru, že už to zvládnou sami, ale občas ještě potřebují i obejmout a přijít si poplakat.

Jan Vališ je vedoucí Nízkoprahového klubu Vrtule v Praze 8. Od roku 2012 komunikuje s teenagery na poradenském chatu České asociace streetwork. Věnuje se lektorské činnosti zejména v tématech krizové intervence, extremismu a diváckého násilí.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments