V červnu se šlo jen pro vysvědčení, a ještě se musela třída rozdělit na dvě poloviny. FOTO: Milena Dubšíková

V Barceloně se šlo po půl roce do školy: Roušky, teploměry, místo objímání vzdušné polibky a úpěnlivá víra, že zase brzy neskončí všichni doma

Milena Dubšíková žije s dvěma syny už pět let ve španělské Barceloně. Než přišel koronavirus, všichni tři „chodili“ do stejné školy, vzdálené jen tři minuty od domu – Max do druhé třídy, Ignác do šesté a jejich maminka, profesí scénografka, vedla ve škole výtvarné kroužky pro děti i rodiče. Jenže v březnu se všechny španělské školy zavřely a znovu otevřely až minulé pondělí. „Oba kluci byli neskutečně natěšení, Maxíkovi jsem říkala, ať se trochu zklidní, aby mu ze samého vzrušení nenaměřili ve škole teplotu,“ směje se Milena.

Den D přišel v pondělí 14. září. Přesně půl roku a jeden den po tom, co v březnu školy zavřely. Přišlo to tehdy jako blesk z čistého nebe, Max měl jít zrovna se školou na celodenní výlet, už jsem mu nakoupila jídlo na svačinu, a do toho prásk, konec. Původně to mělo být jen na 14 dní s tím, že 27. března se školy otevřou. To se ale nestalo a jelikož školní rok ve Španělsku končí v půlce června, už se děti nevrátily do školy ani na chvíli jako děti v Česku.

Milena, Max a Ignác žijí v Barceloně už pět let. Pochvalují si to mimo jiné kvůli škole, kterou všichni milují.
Milena, Max a Ignác žijí v Barceloně už pět let. Pochvalují si to mimo jiné kvůli škole, kterou všichni milují. Foto: archiv Mileny Dubšíkové

Myslím, že většina z nich se v září do školy opravdu neskutečně těšila, i když školní docházka teď s sebou nese spoustu nepříjemných omezení. Tak předně všichni učitelé a všichni žáci od šesti let musí nosit roušky – na chodbách, ale i ve třídě, to znamená denně od osmi nebo devíti ráno až do půl páté. Ale ono je to vlastně jedno, do kolika, protože jsou pořád povinné i všude venku. Pořádně se nadechnout chodíme jen domů.

Paní učitelka si prý občas na roušku stěžuje, a když jí děti špatně rozumí, tak si ji na chvíli odhrne. Moje kluky to samozřejmě taky trochu obtěžuje, zvlášť v těch vedrech – pořád tu máme až třicetistupňová horka. Dávám jim jednorázové roušky, zdají se mi prodyšnější (a prodávají se třeba i v cool černé barvě, která je pro puberťáky snesitelnější než ty „lékařské“ barvy), i tak se staršímu Ignácovi pod ní dělají potničky. 

Teplota se měří na zápěstí, za rohem čeká ještě desinfekce. Foto: Milena Dubšíková
Teplota se měří na zápěstí, za rohem čeká ještě desinfekce. Foto: Milena Dubšíková

Do školy nechodí všichni stejným vchodem, u nějž by stál ředitel a každého žáka osobně vítal, jako tomu bylo dřív. Budova otevřela všechny možné vchody, které má, a každá třída nebo dvě vchází jinudy, aby se děti méně potkávaly. Jeden zaměstnanec školy měří dětem teplotu na zápěstí, pak přejdou k dalšímu a ten jim dá dezinfekci na ruce. Ve třídě sedí děti ve skupinkách po čtyřech s odstupy od ostatních. Dříve se svačilo na školním hřišti, teď je v různé dny vyhrazené jen pro některé třídy.

Máváme si a posíláme polibky
My rodiče do školy nesmíme, a zakázáno je i srocování před školou – každá třída má vyhrazený kousek ulice, kde můžou čekat rodiče. Za běžného stavu smí rodiče do školy úplně volně a taky tam často chodí. Klábosí s učiteli, zdraví se, objímají. Děti nedostávají žádné známky, takže veškeré informace jsme si s učiteli předávali mezi řečí na chodbách nebo ve třídě. Letos se to prý nahradí tím, že bude víc třídních schůzek.

S učiteli se teď zdravíme lokty a posíláme si na dálku polibky přes roušky. Pro Čechy to může znít zvláštně, ale tady jsou opravdu velmi vřelé vztahy mezi lidmi a to, že se teď nikdo nesmí nikoho dotýkat, je pro všechny Španěly opravdu těžké. V tom jim koronavirus vzal něco opravdu podstatného. 

Co je ale zajímavé – nestěžují si. Ještě mají všichni v dobré paměti situaci na jaře, kdy jsme ze dne na den skončili zavření doma. Měli jsme velmi přísnou karanténu, první měsíc a půl směl jen jeden člen rodiny na nákup. Byly zavřené pláže, parky i hřiště, děti nesměly ven vůbec. Teprve 27. dubna jsme mohli vyrazit na procházku maximálně kilometr od domova. Po ulici opravdu chodili policisté a kontrolovali, kam jdete a jestli nechodíte nakupovat moc často. To byl pro Španěly šok, vždyť oni chodí domů jen spát – jsou buď v práci, nebo venku. Byl dokonce vydán zákaz kouření na ulici, aby to lidi nezneužívali k sundavání roušek. Největší vzrůšo bylo to, že jsme každý večer v osm všichni vylezli na balkony a tleskali záchranným složkám. To byla jediná příležitost k sociálnímu kontaktu – vždycky jsme si poklábosili se starší paní odnaproti nebo s Jihoameričanem, co žije nad námi. 

27. duben, první povolení procházka po šesti týdnech přísné karantény. Max s Ignácem se chtěli jít z nostalgie podívat ke škole. Foto: Milena Dubšíková

Rodina je pro Španěly nade vše a to, že se nemohli scházet a navštěvovat svoje starší příbuzné, pro ně bylo něco strašného, co už nechtějí zažít a udělají cokoli pro to, aby se to neopakovalo. Když se poměry uvolnily, k naší staré sousedce hned přijelo asi sto příbuzných, to byl pěkný rachot. 

Výuka přes Whatsapp

Když začalo být jasné, že se děti do školy jen tak nevrátí, rozjela se distanční výuka. Online setkání bylo jen jednou týdně – to se potkala celá třída i s paní učitelkou, aby se aspoň na chvíli viděli. Zbytek se odehrával přes Whatsapp – škola vycházela z toho, že ne každý má doma počítač a ne každý by uměl ovládat nějaké výukové programy, kdežto Whatsapp má většina dětí i rodičů a každý na něm umí. 

Paní učitelka posílala týdenní plán a kluci prostě plnili úkoly, včetně těch z hudební nebo výtvarné výchovy, i z tělocviku. Záměr učitelů byl, aby se děti zabavily i něčím jiným než učením. A vlastně i rodiče, kteří taky zůstali všichni doma. Uznávám, že pro děti to bylo zábavné, ale pro rodiče likvidační – musela jsem je pořád natáčet, jak zpívají, cvičí nebo hrají na skleničky naplněné vodou. Naštěstí jsem na to měla trochu víc času než obvykle: živím se výrobou loutek pro česká divadla a taky jsem vedla ve škole, kam chodili synové, několik výtvarných kroužků. Nic z toho samozřejmě nebylo aktuální v době karantény. Učitelé vklad rodičů ocenili aspoň ve vysvědčení, které tady děti dostávají třikrát do roka a je slovní – děkovali, jak jsem klukům pomáhala, a chválili naši kreativitu. 

Jeden z Maxíkových úkolů: něco uvařit nebo upéct a natočit o tom video. Pustili jsme se do českých rohlíků. Foto: Milena Dubšíková

Na soukromých školách prý v online režimu běžela celá výuka. To muselo dost ulevit rodičům, ale taky jsou ty školy dost drahé. U nás platíme za celý školní rok jen 130 euro a jsou v tom zahrnuté všechny pomůcky, učebnice i exkurze.

Na institut bez rozloučení

Nejhorší byl ten zmizelý půlrok pro ty, kteří někde končili. Jako třeba náš Ignác, kterého čekaly poslední měsíce na základní škole a začátek nové životní etapy: přestup na další stupeň, kterému se tady říká „institut“. Loučení se základkou – po skoro deseti letech, protože děti chodí do stejné budovy od tří let – tady bývá ve velkém stylu a je to opravdu dojemné. Igiho třída přišla o závěrečnou slavnost, ale také o výlet do hor, kde měli mít od školy zaplacený pobyt v hotelu s bazénem. Igi a jeho spolužáci mezi sebou měli skvělé vztahy, a tak doslova oplakali, že neměli šanci se pořádně rozloučit. Učitelé jim aspoň nahrávali vzkazy a seskládali jim film ze společných fotek. 

Červen, loučení se základní školou: kvůli opatřením se třída rozdělila na dvě skupiny a každá z nich směla přijít na hodinu do školy. Kytky učitelkám se tu nedávají, zavedli jsme tady český zvyk. Foto: Milena Dubšíková

Na vztahy se tady velmi dbá, šikana prakticky neexistuje, učitelé bedlivě sledují, jak se k sobě děti chovají, a všechny problémy zastaví hned v počátku. V naší základní škole jsou děti všemožných národností, od Britů nebo Australanů až po Indy a Pákistánce, ale i hodně nemocná holčička na vozíku a neexistuje, aby se někdo někomu posmíval nebo ho vylučoval z kolektivu. Učitelé neustále zdůrazňují, že nejdůležitější je, jestli chodí dítě do školy rádo. Vybízejí nás, abychom se na to dětí ptali a sami to taky dělají. Jsou přesvědčeni, že studijní výsledky jsou druhotné, respektive: nebudou dobré, když bude dítě chodit do školy nerado, nebo tam bude zažívat nějaký stres. 

Pitvat zvíře na dálku nepůjde

Jak už jsem zmínila, základní škola začíná ve Španělsku de facto už ve třech letech – náplní je to samozřejmě spíš školka, ale sídlí ve stejné budově jako škola, takže když jde dítě v šesti letech do první třídy, už je ve starém známém prostředí a je to pro něj mnohem snazší. Vlastně se jen přestěhuje do jiného patra téže budovy. 

Základka končí šestou třídou a pak všichni přechází na „instituty“, kde se po roce vyhodnotí, kdo na něm bude pokračovat a kdo přejde na “učňák”. Igi se na novou školu moc těšil. V pondělí měli hezké uvítání v aule školy, i když kvůli koronavirovým opatřením také mnohem méně pompézní, než je obvyklé. Instituty se liší svým zaměřením, my jsme pro Igiho vybrali takový, který se zaměřuje na vědu, ale také umění. Mají tam 3D tiskárny, geniální mikroskopy, mají dělat spoustu pokusů a vědeckých projektů, v jednom z nich budou třeba pitvat mrtvé zvíře a zjišťovat příčinu jeho úmrtí. 

To by šlo v distanční výuce těžko nahradit. A tak doufáme, že školy zůstanou nějakou dobu otevřené. Pan ředitel nám řekl, že pokud se objeví nakažený v jedné třídě, půjde třída na čtrnáct dní do karantény, ale pokud by to bylo už ve dvou třídách, půjde do karantény na dva týdny celá škola. Je to celé napínavé, držíme si všichni palce. Děláme, co můžeme, někdy ještě o trochu víc, než co je nám nařízeno: teď mi například Max říkal, že i když roušky jsou povinné pro děti od šesti let, ve škole je nosí i menší děti. Nikdo už nechce nic podcenit.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Martina Chvostová
Martina Chvostová
24 dní před

Srandovní je, když se paní nechá vyfotit pro reportáž s rouškou na půl žerdi. Není nad to, být dobrým příkladem…