Někdy, když dělám besedy pro učitele, říkají mi: Harry Potter mi nesmí přes práh. Ale když jsem se svých studentů ptávala, proč šli studovat knihovnictví, spousta z nich říkala: Protože Harry Potter. FOTO: Archív Kláry Smolíkové

Ve školách by se mělo mnohem víc číst, a to nejen v hodinách češtiny, říká spisovatelka Klára Smolíková

Přestože české děti mají knížky i knihovny celkem rády, se čtenářskou gramotností jsou na tom hůř než jejich vrstevníci v jiných zemích. Podle spisovatelky a propagátorky čtení Kláry Smolíkové leží hlavní zodpovědnost na školách. „Řekneme dětem, aby četly, ale necháme to na nich. Jenže v mnoha rodinách nejsou knížky ani prostor na čtení. Ve školách by se mělo mnohem víc číst, a to nejen v hodinách češtiny,“ vysvětluje.

Jak jsou na tom české děti se čtenářstvím?

Záleží, zda mluvíme o tom, jestli čtou, nebo o čtenářské gramotnosti. Se vztahem ke knihám i knihovnám na tom nejsme úplně špatně, to ukazuje třeba výzkum Národní knihovny „České děti a mládež jako čtenáři“. Ale když se měří čtenářská gramotnost, tedy schopnost textu rozumět a kriticky ho posoudit, tak tam dle mezinárodních výzkumů jako je PISA nebo PIRLS i podle zjištění České školní inspekce rok od roku klesáme jak v rámci Evropy, tak celosvětově. Na první pohled to tedy vůbec nejde dohromady s oblibou knih u nás.   

Takže české děti relativně dost čtou, ale hůře textům rozumí. Čím to je? 

Líbil se mi příměr jednoho slovenského kolegy: představte si, že zrušíme ve škole tělocvik. Zadáme dětem, co mají doma cvičit, kolik kilometrů mají za týden uběhnout a budeme je jen přezkušovat. Ušetříme za tělocvičny, za šatny, ale asi se to nebude nikomu líbit, a to nejen tělocvikářům. Jenže přesně tohle děláme se čtenářstvím – ve škole dětem řekneme, aby četly, ale necháme to na nich a na rodinách. V rodinách, kde se nečte, kde nejsou knížky a děti nemají svůj prostor na čtení, je to samozřejmě obtížné. Školní výuka literatury je postavená na dějinách literatury, ale to s rozvojem čtenářské gramotnosti nemá moc společného. Ve chvíli, kdy je taková konkurence jiných médií – internetu, sociálních sítí, by to chtělo k podpoře čtenářství přistoupit systémově jinak. 

Jak by to tedy mělo ideálně vypadat? 

Učila jsem deset let na střední knihovnické škole a touto otázkou jsme se se studenty intenzivně zabývali. Jezdili jsme se dívat i do zahraničí, jak tam vypadají knihovny nebo výuka ve školách. Takže za mě bod číslo jedna: obrovská a krásná školní knihovna jako prostor, kam lze přijít na výuku jakéhokoli předmětu, klidně i tělocviku, pokud tam jsou životopisy sportovců nebo příručky, jak se co hraje. Pokud jsou tam i časopisy nebo komiksy, mohou tam děti trávit přestávky, odpoledne se tam dá vyrábět školní časopis. Z výzkumů bohužel vychází, že v Česku sice máme dobrou síť veřejných knihoven, ale s těmi školními je to horší. Školy čerpaly před pěti lety v rámci výzvy 56 od MŠMT velké peníze na nákup knih. Jenže pořídily jednorázově knížky po třiceti kusech, a pak dál v doplňování fondu nepokračovaly. Veřejné knihovny na chvilku hlásily pokles zájmu, ale děti se brzy vrátily, protože ve školách nepřibývalo nic nového. Chce to pestrou paletu a neustále ji inovovat, rozhodně nevystačíme s tím, co jsme četli my jako děti. To, co nejvíc motivuje ke čtení, je krásná nová voňavá kniha. 

FOTO: Archív Kláry Smolíkové

O čerstvé komiksové knize Kláry Smolíkové o Janu Amosu Komenském jsme psali ZDE

Dobře, představme si, že si školy pořídí pěkné knihovny plné nových knih. Co dál? 

Druhá věc jsou dílny čtení, to znamená umožnit dětem ve škole číst. Asi před patnácti lety jsme se byli podívat v norské škole na výuku literatury: paní učitelka měla nohy na katedře, četla si a děti si taky četly, tak jsme říkali: kdy začne hodina? A ona povídá: „Teď je ta hodina. Jak chcete někoho vést ke čtení, když ho nenecháte nejdřív číst?“ Je potřeba vytvářet ve škole co nejvíc příležitostí, aby si děti mohly číst. V jedné škole mi říkali, že na to mají deky, ze kterých si děti mohou vytvořit pelíšky na čtení, nebo mají sedací vaky, ve kterých se dobře čte. Ředitelka jedné malé školy v jižních Čechách vyprávěla, že když mají děti dílnu čtení, jdou třeba i k ní do ředitelny a vlezou si pod stůl. Další věc je bavit se s dětmi o knížkách. Každý, kdo čte, má tendenci si o tom s někým povídat. Ideál by byl, kdyby školní třída byla bezpečné čtenářské společenství, kde si můžeme o knížkách vyprávět. O tom, co nám čtení dává a komu by se mohla líbit která knížka. Ideálně by knížky neměly figurovat jen v hodinách češtiny, s texty by se mělo pracovat i ve všech ostatních předmětech. Právě tím se posiluje čtenářská gramotnost, ve které české děti tak zaostávají.

Ve třídě, kde si děti zalezou, kam chtějí, a čtou si, má každý možnost číst si to, co chce?

Ano, ideálně nechat dětem svobodnou volbu. Nebo aspoň pestrou paletu na výběr. Někdy, když dělám besedy pro učitele, říkají mi: Harry Potter mi nesmí přes práh. Ale když jsem se svých studentů ptávala, proč šli studovat knihovnictví, spousta z nich říkala: protože Harry Potter. Bylo by dobré, kdyby učitelé přiznali literatuře tu roli, kterou má, to znamená: nejde nám o to, aby studenti na učilišti přečetli Voltairova Candida nebo znali skvěle dějiny literatury, ale aby byli dobří čtenáři, slušně čtenářsky gramotní. Když si přinesou Batmana a my se s nimi zkoušíme dostat od komiksu k náročnějším textům, je to úplně v pořádku. 

Sama také píšete knihy pro děti. Zároveň s dětmi mluvíte a bez obalu říkáte, že na nich své nápady testujete. Co by měla mít dobrá dětská knížka? Co dnešní děti baví? 

Dětská knížka by především neměla být jalová. Měla by dítě nějakým způsobem posouvat. Zas ho ale nemusí hned posouvat do nedostižných výšek. Když se hodnotí dětské knížky, často se hodnotí jejich umělecká hodnota. To je jako byste někoho, kdo v životě nebyl v galerii, vrhla rovnou na výstavu laureátů Ceny Chalupeckého. Umělecká reflexe zahrnuje zkušenost. Dospělý má zkušenost, ale často zapomíná být dítětem. Takže nechat děti, ať se vyjádří, není vůbec od věci. Když jsem třeba psala diplomku o dětských časopisech a dělala jsem si takový výzkum, tak mi z něj jednoznačně vyšlo, že děti preferují profi kresbu. Máme tendence oceňovat ilustrace, které imitují dětský způsob kreslení, ale děti chtějí, aby obrázky byly skvěle řemeslně zvládnuté, aby přesahovaly jejich možnosti. Proto na druhém stupni tak milují hyperrealistické komiksy, chtějí být ohromeni. Učitelé se mě na seminářích ptají na ten zlatý titul, který všechny rozečte. Když řeknu Malý poseroutka, tak se jim to nelíbí. Komiksový sešit Barta Simpsona taky ne. Ale to jsou ty zázračné tituly. Když jsme s knihovníky vytipovávali žánry, které táhnou na druhém stupni, tak kromě komiksů je to jednoznačně sci-fi, fantasy a horor, s tím nic neuděláme.  

Mluvili jsme o tom, co mohou pro lepší čtenářskou gramotnost udělat školy. Co rodiče – jak mohu napomoci tomu, aby se moje dítě rozečetlo? 

V první řadě je dobré v tom nenechat dítě samotné. Číst si s ním nebo mu předčítat, a to nikoli od čtyř do sedmi let, než se naučí samo číst, ale úplně od malička až klidně do třinácti let. Čtení je dost individuální až intimní záležitost, která ne každému osobnostně vyhovuje. Některým dětem je nekomfortní být jen sám s knihou, potřebují to s někým sdílet. Když dítěti nejde nějaký předmět, tak ho taky nezavřete v pokojíčku s tím, že když tam bude o tři hodiny déle, tak se to naučí. Se čtením je to podobné – vyžaduje to společnou práci, tedy ideálně společnou zábavu. Když se ptám dětí na prvním stupni, kde se kupují knížky, řeknou mi, že v knihovně. Vypovídá to o tom, že nebereme děti do knihkupectví. Máme totiž pocit, že víme nejlíp, co mají číst. Je dobré dát dítěti důvěru, aby si knížku vybralo samo. Takže: číst si spolu, povídat si o tom, nesoudit. Nenutit dočítat, nedávat do toho povinnost. Skvělé jsou dětské časopisy – kromě čtení jsou tam komiksy, hádanky, úkoly a další aktivizační věci. Na rozvoj čtenářské gramotnosti je to ideální rozjezd. Roli hraje také to, že děti jsou dnes hodně přetěžované, neustále od nich očekáváme nějaký výkon. Čtení souvisí i s jistým lelkováním, ale které dítě se dnes může válet celý víkend s knížkou? 

Učitelé se mě na seminářích ptají na ten zlatý titul, který všechny rozečte. Když řeknu Malý poseroutka, tak se jim to nelíbí. Komiksový sešit Barta Simpsona také ne. Ale to jsou ty zázračné tituly.

Přibývá dětí s poruchami čtení. U těch se musíme smířit s tím, že ke čtení vztah nenajdou? 

To vůbec nemusíme. Doporučuju podstrčit jim komiks – bude to pro ně ze začátku jednodušší a získají tím návyk číst a soustředit se. Napadá mě ještě jeden způsob, jak někoho získat pro čtení, a to jsou audioknihy. O těch se v souvislosti s rozvojem čtenářství moc nemluví, přitom soustředění, navyšování slovní zásoby, rozvoj empatie skrze vcítění se do postavy, to všechno je tam stejné jako u čtení. Jasně, je tam interpretační klíč daný narátorem, ale to naopak může dítěti pomoct v porozumění. No a taky se může stát, že zrovna my máme dítě, které na čtení opravdu není a musíme se s tím smířit. Ale když mu do dvanácti let budeme číst a povídat si s ním o knížkách, dostaneme ho aspoň na takovou úroveň, aby ho čtení nebolelo. 

Mluvila jste o tom, že jste pro inspiraci, jak u dětí podpořit čtenářství, jezdila se studenty i do zahraničí. Co vás tam zaujalo? 

Líbí se mi různé knihovnické projekty. My jsme sice knihovnická velmoc – už v roce 1919 u nás vznikl radikální knihovní zákon, podle kterého musela mít každá obec svou knihovnu. Ale pak jsme zaspali. Skvělý je třeba program, který mají v Británii. Když odcházíte z porodnice, v Česku dostanete balíček plenek, dětské kosmetiky a časopisů pro maminky. Zatímco v Anglii dostanete papírovou truhlu plnou knížek – dočtete se tam, proč s dětmi dělat Vařila myšička kašičku, proč s nimi zkoušet různé prstové říkanky, proč se společně učit básničky. Je tam okusovací knížka a různá leporela, která se vydávají v obrovských nákladech, aby se mohla rozdávat dětem. A pak takový knižní poklad dostanou děti v prvních pár letech života ještě dvakrát. Dobrá zpráva je, že i u nás se něco podobného pomalu rozjíždí pod názvem S knížkou do života.  

FOTO: Milan Jarolím

Ještě něco mohou dělat knihovny, když už jsou u nás tak oblíbené? 

Je škoda, že u nás knihovny často na prázdniny zavírají. Ve Skandinávii i v Británii je to přesně naopak: jakmile jsou prázdniny, zintenzivní program. Norsko má spoustu aktivit typu jdeme šít do knihovny nebo jdeme si tam půjčit vrtačku, hledají se různé cesty, jak tam lidi přilákat. Klidně uspořádají v knihovně workshop Minecraftu. Chápou, že knihovna je informační prostor, kam patří všechna média. Hudební oddělení třeba dnes střídají audioknihy i počítačové hry. Když do norské knihovny přijde návštěvník a chce Alenku v říši divů, paní knihovnice se zeptá, jestli chce norské vydání nebo originál, audioknihu, hraný nebo animovaný film, či snad deskovou hru? Roli hrají i zdánlivé maličkosti jako otočit knihy v knihovně obálkou navrch. Když jdete podél regálu a vidíte jen hřbety, moc vám to neřekne. Když knížky otočíte, každý si vybere. V Británii mají ještě jednu příjemnou věc: vybízejí čtenáře, aby do knih vkládali papírky se vzkazy o tom, jak se jim knížka líbila a komu by ji doporučili. Tenhle princip čtenářského sdílení je velmi důležitý – proto tak rádi chodíme kontroloval polici „Právě vrácené“ – zajímá nás, co si v tom množství knih vybrali jiní lidé. Skvělé jsou na sdílení čtenářských zážitků sociální sítě jako Databáze knih, ČBDB.cz, pro menší děti je portál Rostík.cz v rámci kampaně Rosteme s knihou.  

Co je vlastně na čtení tak dobrého?

Mrzí mě, když mi dítě ve třetí třídě na otázku, proč čteme, řekne: abychom měli lepší slovní zásobu. To nemůže být z jeho hlavy a slovní zásobu koneckonců rozšiřujeme i dalšími způsoby, není to výhradní specifikum knížky. Její kouzlo je v tom, že vám vstoupí do hlavy a že jejich prostřednictvím čtenář zase vstoupí do postav, ocitne se v jejich jazykovém světě, osvojí si slova, kterými pojmenuje něco velmi intimního, co se jim honí hlavou, jak se rozhodují, jaké mají názory. Ve filmu vidíte, jak se ten člověk tváří, prožíváte to s ním, ale nejste v jeho hlavě, neobuli jste si jeho boty. Tím pádem nemůže dojít k nějaké zásadní hodnotové, názorové, emocionální změně, nemá to stejně zásadní formativní vliv jako knížka. Čtením se stáváme někým jiným.

Klára Smolíková je spisovatelka, scenáristka komiksových příběhů, publicistka a lektorka. Vystudovala estetiku a teorii kultury na Filosofické fakultě v Praze. Deset let učila na knihovnické střední škole v Táboře. Pro děti začala psát nejprve do dětských rubrik novin, mnoho let přispívala do časopisů Pastelka, Sluníčko, Mateřídouška a Čtyřlístek. Od roku 2004 píše knihy pro děti. Spolupracuje také s muzei. Již od studií ji zajímá popularizace, napsala komiksovou knihu o Janu Husovi nebo J. A. Komenském.

Rozhovor vyšel i v Akademii Lidových novin.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Věra Maškarincová
Věra Maškarincová
12 dní před

Na jednu stranu souhlasím, na druhou stranu vidím velkou překážku. Jsou děti, které z nějakých důvodů mají ke čtení odpor, a nejsou to jen typičtí dyslektici. A to přesto, že se jim pravidelně četlo, přestože jsou knihami obklopeni, přestože ostatní členové rodiny knihy milují a prakticky jimi žijí. Můj syn strašně trpěl rozporem toho, že by chtěl číst knihy složité, dobrodružné a s bohatým dějem, a toho, že se sotva naučil slabikovat a tyhle knihy pro něj byly naprosto nečitelné a zdlouhavé. Ve škole četli povídky typu “Jak Maruška našla koťátko”, které mu připadaly jako urážka jeho sebevědomí, komiksy pro… Číst vice »