Čtení je brána do světa. FOTO: Unsplash

Zahoďte předsudky! I třpytiví jednorožci nebo malý minecrafťák můžou vychovat z dětí čtenáře

Ty dnešní děti vůbec nečtou! Stěžují si učitelé, stěžují si rodiče. Přitom nakladatelství chrlí stovky krásných dětských knih ročně a síť knihoven je v Česku jedna z nejhustších na světě. Jak to zařídit, aby děti odložily mobil nebo ovladač konzole a místo toho vzaly do ruky knihu? 

Pětačtyřicetiletá úřednice Pavla vychovává na Pardubicku dvě dcery ve věku šestnáct a třináct let. Vždy kladla velký důraz na jejich vzdělání a samozřejmě i na to, aby pravidelně četly. Navštěvovala s nimi knihovny, každé narozeniny a Vánoce dostanou alespoň dvě knihy. Zatímco mladší Markéta po nich hned skočí a během tří dnů je zhltá, starší Karolína je odloží stranou a koulí přitom očima: „Vážně, mami? To tě to ještě baví?“ Od té doby, co nastoupila na gymnázium, se samozřejmě Karolína musí prát s doporučenou četbou. Knihy, které byly zfilmované, si po večerech pouští na počítači. „Hodně sportuje a nad rámec tréninků chodí ještě běhat nebo bruslit na inlinech, tak jsme jí do mobilu stáhli spoustu audioknih a ty při tréninku poslouchá. Aspoň něco,“ krčí rameny Pavla a stále doufá, že si Karolína najde cestu ke čtení třeba ještě v dospělosti.

Čtěte také  Jak rozečíst dítě? Když škola nechá žáky číst, co chtějí, třeba z nich vyrostou čtenáři Prousta. Jinak spíš ne

To, že by děti měly číst, slyšíme ze všech stran. Co ale čtení skutečně přináší, tedy kromě dobrého pocitu rodiče, že neselhal ve výchově? „My říkáme, že čtení je brána do světa,“ říká Julie Zemanová, zakladatelka internetového projektu Mravenčí chůva, který dětem různého věku doporučuje knihy podle jejich zájmu a úrovně. „Knížka vás může vzít do dalekých krajin, do vesmíru, do fiktivních světů. Dělá z nás empatičtější bytosti, protože nám ukazuje svět očima někoho jiného. Když si přečtu knihu, kde je hrdinou autistický chlapec, zjistím, jak přemýšlí, a když pak potkám někoho s autismem, budu mu lépe rozumět.“

Představy rodičů a učitelů i technika čtení – to vše stojí knihám v cestě

Když je ale čtení dobré a otvírá dveře do světa, proč tolik dětí nerado čte? „U dětí je častý nesoulad mezi tím, co jsou technicky schopné učíst, a na co už mají mentální kapacitu. Jejich hlavy jsou schopné zvládnout komplexní příběhy, ale jejich technika čtení ještě není na dostatečně vysoké úrovni,“ říká Julie Zemanová z Mravenčí chůvy. Odpověď na tento problém je poměrně jednoduchá: dítě může nějakou dobu číst například komiksy, které jsou obvykle psané verzálkami a je v nich míň textu, nebo knihy typu Deník poseroutky, kde je text provázán s ilustracemi. Tímto způsobem přečtou klidně sto stran, a ani o tom nevědí.

Některé děti se k těm kvalitním knihám potřebují pročíst. Proč jim zakazovat Deník minecrafťáka nebo Školu jednorožců?
Některé děti se k těm kvalitním knihám potřebují pročíst. Proč jim zakazovat Deník minecrafťáka nebo Školu jednorožců? FOTO: Shutterstock

Další důvod, proč děti nerady čtou, tkví často v hlavách jejich rodičů. Ti mívají pocit, že by jejich potomci měli číst především kvalitní literaturu s vkusnými ilustracemi. „Stává se nám, že přijde maminka s dcerou, aby si vybraly knihy. Holčička se vrhne na knížku s třpytivou obálkou, kde je hlavním hrdinou poník nebo koťátko s velkýma očima. Maminka se lekne, pomyslí si, že je to kýč, a snaží se vybrat pro holčičku něco jiného,” popisuje Blanka Vomáčková z dětského oddělení knihovny v České Třebové. „Jenže některé děti se k těm kvalitním knihám potřebují pročíst. Proč jim zakazovat Deník minecrafťáka nebo Školu jednorožců? Vybrousí si techniku čtení, vcítí se do hrdiny, naberou čtenářské sebevědomí.“

Třetí žábou na prameni – i přes veškeré dobré úmysly – často bývají učitelé, učitelky a povinná či doporučená literatura. „Často přijdou děti s tím, že jim máme pomoci vybrat nějakou knihu ze seznamu do školy. Jenže zjistíme, že různé dětské encyklopedie nebo obecně literatura faktu to být nesmí, komiksy to být nesmí, Deník poseroutky to být nesmí… takže děti musejí číst, ale ne to, co by chtěly. Potom je těžké hledat v sobě nadšení,“ říká českotřebovská knihovnice Markéta Klusoňová. Celkově platí, že encyklopedie ve výčtech doporučených titulů nejsou, od naučné literatury spíše odrazují rodiče s tím, že je to pro starší děti, učitelé mají často navíc požadavky na minimální počet stran. Mravenčí chůva Julie Zemanová k seznamům povinné četby dodává: „Někdy učitelé po prvňácích chtějí, aby četli Dášenku, nebo po pátnáctiletých, aby ocenili Povídky malostranské. To ale nemusí odpovídat tomu, co jsou v dané situaci schopni přečíst. Dobře funguje, když mají učitelé dobrý přehled o současném knižním trhu a mohou nabízet nové tituly, které děti zajímají.” 

Nechte děti vybrat, neraďte a nekritizujte

Jak to tedy zařídit, aby dítě nebralo čtení jako mučení? Především – netlačit na něj. Jak zdůrazňuje Julie Zemanová, tlak vytváří protitlak. Čím víc bude rodič lamentovat, že dítě radši hraje na mobilu, tím spíš nebude chtít trávit čas s knihou. „Zejména u starších dětí se vyplatí jít po jejich zájmu,” vysvětluje Julie Zemanová. Máte doma nadšeného fotbalistu? Sežeňte mu třeba životopis hráče, ke kterému vzhlíží, nebo kupte knihu Kluci, kteří změnili svět. Možná přeskočí všechny vynálezce a biology, ale to nevadí – čte. Pokud nemáte zkušeného čtenáře, sáhněte klidně po už zmiňovaných komiksech. „Tady nezřídka narážíme na předsudky, podle nichž komiks představuje pokleslou literaturu. V dnešní době přitom vycházejí skvělé komiksy, které mají velmi hluboký příběh,“ brání Julie Zemanová tento žánr. Série s názvem Amulet, příběhy o holčičce Hildě nebo knihy od Rainy Telgemeierové (Ségry nebo Nervy) rozhodně nejsou žádné tupé mlátičky plné násilí, takže se jich není třeba bát.

A co radí knihovnice z České Třebové? „Vezměte děti do knihkupectví, nebo ideálně do knihovny, ať vás případný neúspěch finančně nebolí,“ říká Blanka Vomáčková. „Vyhraďte si spoustu času a zkuste se jako dospělí spíš zdržet poznámek a doporučení.“ Pouze u opravdu malých čtenářů je někdy vhodné výběr trochu korigovat a ptát se, zda dítě například zvládne souvislé kapitoly s mnoha malými písmenky. U dětí s ADHD a dyslexií je zase dobré myslet na to, aby knížka nebyla příliš barevná a graficky „divoká“.

Někdy je to pro nás dospělé bolestivé, ale děti často nechtějí číst to, co bavilo nás.

Nejlepší je, když dítě dostane dostatek času a prostoru, aby si mohlo z regálů vytahat spoustu knih, které si prolistuje, kousek si třeba přečte, a podle toho se rozhodne, zda dá příběhu šanci. Pokud si jich nakonec bude chtít půjčit deset, nevadí, odneste je domů. A pokud přečte jenom kousek, nekritizujte ho za to. „Když dospělého knížka nechytne, taky ji nepřečte celou. Proč to chtít po dětech?“ říká Markéta Klusoňová „Někdy je to pro nás dospělé bolestivé, ale děti často nechtějí číst to, co bavilo nás. Zažívají jiné věci a mluví jiným jazykem, posunulo se i estetické vnímání,“ vysvětluje Blanka Vomáčková. 

Z některých dětí prostě čtenáři nebudou. Rodiče by to ale neměli brát jako svoje selhání.
Z některých dětí prostě čtenáři nebudou. Rodiče by to ale neměli brát jako svoje selhání. FOTO: Alice Hrubá

Pro děti je důležité, aby je zaujala i obálka a ilustrace, vysvětlují knihovnice a uvádějí příklad Anny ze Zeleného domu, což je série pro dívky stará víc než sto let. Nedávno vyšla v novém vydání s krásnou obálkou a v České Třebové jsou na ni v knihovně pořadníky. „Když ale přineseme ze skladu dvacet let staré vydání, holky ho najednou nechtějí, protože není tak atraktivní,“ usmívá se Markéta Klusoňová.

Pokud všechno zmíněné dodržíte, je úspěch zaručen? Bohužel ne, z některých dětí prostě čtenáři nebudou. Rodiče by to ale neměli brát jako svoje selhání. „Nejsme v životech svých dětí zodpovědní za všechno. A ne všechno zvládneme ovlivnit. Je na nás, abychom vytvářeli příležitosti a nevzdávali to. Jestli ale dítě nakonec dá přednost jinému trávení času a místo čtení jen z povinnosti poslouchá audioknihy, to už ve svých rukou nemáme a nestojí za to se kvůli tomu trápit,“ dodává Julie Zemanová z projektu Mravenčí chůva.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments