Zásadně nestačí, aby byly žákům pouze jednou týdně zaslány seznamy úkolů s termínem odevzdání, píše v manuálu ministerstva školství. Ne všechny školy to následují. FOTO: Alice Hrubá

Opisování učebnic, seznamy úkolů, skenování pracovních listů. Některé školy stále neobjevily online výuku – co s tím může dělat rodič?

Před podzimními prázdninami se rozjelo druhé kolo distanční výuky. Některé školy se od jara o míle posunuly – dokoupily techniku, proškolily učitele, sjednotily systém. Jinde se nestalo nic a děti dál dostávají jen seznamy úkolů, obsahujících nezřídka opisování z učebnic. Co může dělat rodič, kterému se takový styl nelíbí? Pár možností je.

Šimon Poslední chodí do sedmé třídy jedné sídlištní školy v Praze 4. Jarní distanční výuka dala jemu i jeho mámě pěkně zabrat. Ze školy chodily seznamy úkolů, které bylo potřeba vytisknout, vyplnit a poslat zpátky. „Pořád jsem jen něco skenovala,“ vzpomíná Šimonova máma Jarmila Kalistová. „Učitelé používali osobní emailové adresy, byl to neskutečný binec – jednou syn dostal N jako nesplněno jen proto, že jsme úkol poslali na školní email, kam se učitel z domova nemohl dostat,“ popisuje Jarmila Kalistová. „Chyběly vztahy, motivace, smysluplná činnost, zájem o žáka,“ vzpomíná. 

Nejdřív měla se školou trpělivost a čekala, že se postup časem vyladí. Ale když uplynul měsíc a nic se nezměnilo, napsala do školního systému zprávu adresovanou řediteli i všem učitelům šesťáků. Žádnou tvrdou kritiku, spíš povzdech, že na svém synovi pozoruje ztrátu motivace a že by jí přišlo fajn, kdyby se aspoň někdo z učitelů spojil s dětmi napřímo přes videohovor. Od ředitele přišla odpověď, že online výuka je technicky náročná a ne každý žák má pro ni dobré podmínky, kdežto zadané úkoly se dostanou ke všem. A že druhostupňoví učitelé, kteří učí v několika třídách, by pro online učení obtížně hledali termíny. 

A tak se u Kalistů dál skenuje i nyní, kdy škola znovu zavřela. „Jediné vylepšení oproti jaru je, že už si nemusíme pamatovat ty emailové adresy, protože úkoly se odevzdávají do systému Edupage,“ říká Jarmila Kalistová. „Ale jinak je pro mě obrovské zklamání, že si škola ani za ty tři měsíce nic nepřipravila. Jako by ty děti vůbec nikoho nezajímaly.“ Sama uvažuje o tom, že by syna převedla na individuální vzdělávání. „Teď v říjnu pár dní trvalo, než učitelé začali posílat úkoly. Udělali jsme si zatím vlastní rozvrh – češtinu jsme se učili z umimecesky.cz, matematiku z Khanovy akademie, němčinu na Duolingu. Fungovalo to skvěle, jenže máme-li se učit takhle, pak nás zdržují úkoly zadávané školou. Nejradši bych Šimona ze školy stáhla, jen ho nechci připravit o kamarády,“ přibližuje své rodičovské dilema.

Škola je místo setkávání. I když je zavřená
Z manuálu, který vydalo v září ministerstvo školství, přitom vyplývá, že za ideální je považována kombinace synchronní výuky, kdy je učitel s žáky propojen v reálném čase, a asynchronní, kdy žáci pracují na zadaných úkolech samostatně. A že offline výuka – tedy vypracovávání úkolů, které neprobíhá přes internet – je vhodná pouze jako doplněk online učení. „Zásadně nestačí, aby byly žákům pouze jednou týdně zaslány seznamy úkolů s termínem odevzdání. Důležité je udržovat se žáky každodenní kontakt, jasně stanovit vzdělávací priority, pravidelně žáky povzbuzovat a prostřednictvím formativní zpětné vazby posilovat jejich vnitřní motivaci k dalšímu pokroku,“ doporučuje ministerstvo.

V praxi to může vypadat tak, že žáci dostávají zadané úkoly, ale jejich řešení si procházejí společně v online hodině s učitelem nebo o nich mohou diskutovat. Ministerský manuál popisuje ideální praxi takto: „Učitel se pravidelně ráno setkává se žáky v jakési virtuální třídnické hodině, proběhne společný úvod do tématu aktuální práce, žákům jsou jasně a srozumitelně zadány pokyny k samostatné práci, která nemusí být pro všechny stejná.“ Pak se děti mohou „odpojit“ a pracovat na zadaných úkolech, případně lze na závěr dne zařadit ještě jedno online shrnutí. Doporučený čas online výuky je na prvním stupni hodina, na druhém stupni maximálně tři hodiny, stojí v manuálu. 

Miroslav Hřebecký z organizace EDUin přidává další důvody, proč není vhodné nechat děti doma napospas s hromadou úkolů. „Škola má nejen vzdělávat, ale je zároveň institucí socializační, je to místo setkávání. A toto mezilidské setkávání – byť online a třeba jen občas – je možná důležitější než posilování kognitivních funkcí.“ Bez přímého kontaktu učitele se žáky navíc narůstají nerovnosti a příliš velkou roli ve školním úspěchu potom hraje to, jaké má dítě doma zázemí. „Nad někým doma stojí máma s tátou a s učením pomáhají, někdo jiný má rodiče, kteří nemají kapacitu se školními věcmi pomoci. Škola by měla tyto rozdíly obrušovat, což jde těžko, když jen posílá úkoly. Když učitel se žáky komunikuje online, může látku vysvětlit těm, kdo by se v ní jinak topili doma sami,“ vysvětluje Hřebecký. 

Metodika ministerstva na jedné straně zdůrazňuje, že „o konkrétních vnitřních pravidlech organizace výuky ve škole rozhoduje ředitel školy s ohledem na aktuální možnosti a podmínky školy“, ale zároveň připomíná, že „zvolený způsob by měl odpovídat potřebám konkrétních žáků a jejich rodičů.“ 

Taky v tom slyšíte výzvu: ozvěte se do školy, co by vyhovovalo vám a co si myslíte, že by vaše dítě potřebovalo? (Pokud se tedy škola nezeptala hromadně sama, třeba formou dotazníku – to by bylo úplně nejlepší a některé školy to tak už třeba v září udělaly). 

Slušně a konstruktivně
Co tedy podniknout, když máme pocit, že je na distanční výuce co vylepšovat? Nějaké možnosti tu jsou, i když omezené. Větší šance na úspěch je, když to zkusíte po dobrém. První krok je zřejmý: obrátit se na učitelku nebo učitele a vysvětlit, v čem by pomohlo, kdyby se s dětmi spojil či spojila online třeba alespoň jednou týdně. Když nepřijde kýžená reakce, je dobré jít o stupeň výš a ozvat se řediteli. Samozřejmostí je slušný a konstruktivní přístup – spíše než kritizovat prostě mluvit o tom, co by podle vás změna stylu výuky mohla přinést dobrého. Pokud by ani ředitel nezajistil změnu – jako se to stalo v případě paní Kalistové – je možné se obrátit ještě na školskou radu, která by měla fungovat na každé škole a tvoří právě spojnici mezi rodiči a vzdělávací institucí. 

Pokud ani tudy cesta nevede, další možná řešení už leží mimo školu: lze podat stížnost na Českou školní inspekci, její inspektoři výuku překontrolují a mohou uložit škole lhůtu k nápravě. Nabízí se také možnost obrátit se na zřizovatele školy, což je většinou obec nebo městská část. Dobrému zřizovateli záleží – nebo by mělo – na kvalitě škol v „rajónu“, mnozí přes léto dovybavovali školy technikou nebo poskytovali učitelům školení. Ti ostatní to můžou pořád ještě udělat.

Á, potížista
A potom je tu ještě varianta „svépomoc“. Na některých školách vzal na jaře situaci do svých rukou někdo z rodičů. Jako třeba na Základní škole Dlouhý lán v Praze 6. Když se 12. března zavřela, vypadalo to, že modré montessori trojročí (kam chodí děti od první do třetí třídy) bude doma pracovat samostatně podle týdenního plánu. Koneckonců v montessori třídě jsou tak žáci navyklí i z prezenční výuky. Pak ale jednoho z tatínků napadlo, že by přece jen bylo lepší, kdyby se děti s paní učitelkou mohly potkávat online. 

„Když jsem se na paní učitelku obrátil, dozvěděl jsem se od ní, že má potíže s internetovým připojením. A tak jsem nejdřív zjišťoval, jestli by se v místě, kde bydlí, dalo zařídit něco lepšího,“ popisuje Matěj Švrček, táta druhačky Kristýnky. „To se bohužel nepodařilo, ale i tak jsem paní učitelce zkusil nainstalovat Google Meet a ukázalo se, že to je schůdné. Od té doby se pak na této platformě vídala s dětmi každý den.“ Takový postup samozřejmě vyžaduje odvahu a akčnost rodiče, ale i otevřenost učitele. I Matěj Švrček přiznává, že to zvažoval, než paní učitelce poprvé zavolal. „Nakonec jsem si řekl, že přece máme stejný cíl: dobré vzdělávání pro děti.“ 

Od září začal ve škole, kam chodí jeho dcera, učit, a tak od paní učitelky, která je dnes jeho kolegyní, nakonec získal ještě zpětnou vazbu. „Prozradila mi, že si v první chvíli říkala: ajéje, to je nějaký potížista, co mi do toho bude chtít kecat,“ směje se Matěj. A upozorňuje ještě na jednu věc, která může při vyjednávání pomoct: když na škole funguje něco jako Spolek rodičů. „Na takový orgán škola víc slyší, než když se na ni obrátí jednotlivec.“ 

Když si děti poradí samy
Existuje i škola – a možná vůbec není pouze jedna – kde online výuku pro ostatní zařídil žák. Jako třeba na základní škole v Dolních Břežanech. I tam v době jarní karantény komunikovala škola se žáky a jejich rodiči nejdřív pomocí e-mailů. Pak jedna maminka navrhla streamování přes Google Hangouts. Ukázalo se ale, že tento nástroj nemá dostatečnou kapacitu, aby se mohla připojit celá třída naráz. A v tomto okamžiku se do toho vložil Matyáš Trnka z páté třídy. „Googloval jsem nějaký meeting tool, pak jsem všechny odkazy rozkliknul, podíval se na pricing. Našel jsem, že Webex dávali kvůli koronaviru zdarma až pro sto lidí a mělo to dost funkcí. Tak jsem si tam založil účet a napsali jsme rodičům, že to ještě jednou zkusíme,“ popisuje Matyáš. 

Pro své spolužáky vytvořil videonávod a sepsal pravidla, která je potřeba během online výuky dodržovat. Třída měla na Webexu denně hodinu a půl češtiny a jednou týdně vlastivědu. Třídní učitelka Jitka Kyselicová dala Matymu s důvěrou prostor. „Mně technologie moc blízké nejsou a vyhovuje mi, když se od nich mohu držet dál,“ říká k tomu. Matyho snahu nakonec ocenila čokoládovým dortem. A ředitelka pochvalou na vysvědčení. 

Nyní škola znovu funguje distančně, ale Matyášova pomoc už není potřeba. „Škola urazila od jara velký kus cesty, založila každému žákovi Microsoft Teams a vytvořila rozvrh online výuky,“ popisuje Matyášova maminka Andrea Trnková. Že už nemá výuku pod palcem, prý Matyášovi nevadí. „Měl toho strašně moc. Aspoň má teď víc času na úkoly,“ říká spokojeně maminka.

Povzbuzení na závěr: ať už se k online výuce škola staví jakkoli, tohle řešení je možné vždycky. Stačí jeden šikovný spolužák nebo někdo z rodičů a třída se může online setkávat i bez učitele. Můžou si společně vypracovávat úkoly nebo pracovat na projektech. Anebo si třeba jen poklábosit. 

Kam se může o pomoc obrátit škola:
Projekt Učíme online je komunitní aktivitou neziskové organizace Česko.Digital. Přes 500 dobrovolníků je připraveno bezplatně pomoci škole odstartovat výuku na Google Classroom nebo Microsoft Teams. Nezisková organizace dále pořádá sbírku počítačů, které potom daruje do škol nebo rodin, kde chybí.  

Projekt Sypo – Systém podpory profesního rozvoje učitelů a ředitelů: i tam se lze obrátit o metodickou podporu pro učitele v oblasti vzdělávání na dálku.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments