Jak rozpoznat, jestli „problémové“ dítě v mojí třídě je špatně vychované, trpí nějakou poruchou, nebo se mu doma děje něco nepříjemného? A když už mám podezření, že ho doma bijí, je mým úkolem jeho situaci vyřešit? Na otázky, které si určitě alespoň někdy klade každý, kdo pracuje s dětmi, hledají odpověď učitelé a družináři ze školy v Praze 7. Pomáhá jim s tím Centrum LOCIKA.
Družináře a družinářky obvykle ve škole před jedenáctou nepotkáte; většinu své práce odvádějí odpoledne. Možná proto se v půl deváté ráno trousí do učebny na ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze 7 postupně a s hrnky kávy v rukou. Schází se jich tu nakonec jedenáct, mezi nimi i tři muži.
„Proč jste dnes tady?“ ptá se Petra Wünschová, ředitelka Centra LOCIKA pro děti a jejich rodiny ohrožené domácím násilím, které sídlí jednu zastávku tramvají od školy. Z odpovědí vyplývá, že si personál družiny u vedení vyžádal několik školení. Chtějí si mimo jiné lépe poradit s dětmi, které se projevují agresivně, ať už ubližují sobě, ostatním dětem nebo dokonce učitelům. „Tady na prvním stupni mě asi žák fyzicky nenapadne, ale z druháka bude jednou sedmák, a tam už se to stát může,“ zamýšlí se mladý muž s vousy, zatímco upíjí ze svého hrníčku.
Vztek lidem slouží, násilí jen ubližuje – Češi ho ale nadprůměrně tolerují
Petra Wünschová se pouští do výkladu, prokládá ho diskusí s přítomnými. Zamýšlí se společně nad tím, jaký je rozdíl mezi agresí, agresivitou, násilím a vztekem. Vysvětlují si, že zatímco vztek je v podstatě velmi užitečná a aktivizující emoce, na násilí už se nic dobrého najít nedá. „Víte, proč se hodně používají fyzické tresty?“ ptá se Petra Wünschová. „Protože krátkodobě skvěle fungují. Zpravidla tím dospělý okamžitě dosáhne svého. Jenže z dlouhodobého hlediska způsobují velké psychické škody.“
A přidává několik statistik: 14 % českých dětí zažívá doma nějakou formu násilí, ať už jde o bití, ponižování, sexuální zneužívání. Zčásti je to způsobeno i tím, že Češi se z evropských statistik vymykají zejména ve dvou ohledech – vysoké toleranci k pití alkoholu a stejně vysoké toleranci k násilí: „Když v obchodě v Británii batole předvede klasický dětský záchvat vzteku, pokud by ho matka zbila, jistě by někdo zavolal policii. Pokud se to samé stane v Česku, bývá matka pod velkým tlakem, aby dítě udeřila,“ vysvětluje Wünschová.
O přestávce se část družinářů rozprchne doplnit zásoby kofeinu, další se za Petrou Wünschovou trousí a polohlasem probírají otázky, které se nehodí řešit před ostatními. „Jednu věc vám řeknu,“ usmívá se blondýnka v šedém svetru: „Pochopitelně vidíme, které dítě má potíže. Když si představíte, že prvňáka přivedou rodiče do ranní družiny v sedm, ve dvanáct po obědě si ho opět přebereme a je s námi až do pěti, tak kdo s ním tráví víc času než my? Samozřejmě nevěříme všemu, co nám děti vykládají, ale jaké vztahy v rodině panují, to je snadno vidět.“
Zajímat se, pomáhat, ale nezachraňovat
Další část školení se točí kolem lidí (dětí i rodičů) s traumatem, jak je můžeme poznat a jak jim pomoci. V týmu družinářů je patrná značná úleva, když jim ředitelka Centra LOCIKA vysvětluje, že není v jejich silách ani popisu práce traumatizované děti zachraňovat. Je pouze třeba je rozpoznat a upozornit na ně školní poradenské pracoviště, které se jim bude věnovat dál. „Hlavně je třeba na traumatizované lidi – děti i jejich rodiče, kteří sami nezřídka mají zkušenost s násilím – hledět jako na lidi, kteří potřebují podporu, nikoliv jako na bezmocné oběti,“ dodává Petra Wünschová.
Ve chvíli, kdy pracovníci školy mají nahazovat nápady, jak poznat traumatizovaného člověka, je znát, že mají spoustu pracovních zkušeností. „Nechce nic řešit, nezvedá telefon, neodpovídá na e-mail.“ „Sám nám řekne, abychom synovi nebo dceři dali facku, když neposlechne.“ „Je posedlý kontrolou, musí mít úplně o všem přehled, nezvládá, když je najednou něco jinak.“ Popisují děti, které jsou uzavřené, agresivní, úzkostné, neustále v napětí – a když se řeší šikana, bývají jak na straně pachatelů, tak na straně obětí.
ZŠ Strossmayerovo náměstí je krásná škola s osvíceným vedením v jedné z nejdražších pražských čtvrtí. Mají i tady zkušenosti s dětmi ohroženými domácím násilím? „Stoprocentně. To vidíte, že některé děti třeba nechtějí jít domů a schovávají se, když vědí, že má pro ně přijít táta. Nebo běží holčička po hřišti, upadne, a pak pláče, protože si umazala kalhoty a bojí se jít domů,“ popisuje některé záblesky z každodenního života v družině okatá hnědovláska. Její kolegyně dodává: „Mám ve skupině chlapce, co už dvakrát napadl jiné dítě, a dnes se k tomu máme sejít i s rodiči. Bohužel nám neodpověděli na e-mail a nezvedají telefon, tak uvidíme, jak to dopadne.“
Družináři se s Petrou Wünschovou setkají ještě jednou, aby si některé nové poznatky vyzkoušeli v praxi. Stejnými kurzy v posledních měsících procházejí pedagogové a zaměstnanci škol v celé Praze 7. Školení si ale můžou objednat i pedagogické sbory mimo Prahu. V tomto roce se program Dětství bez násilí rozšíří do dalších třech krajů – vytipované a proškolené organizace tam začnou nabízet službu pro děti a jejich rodiny ohrožené domácím násilím.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
