Ačkoliv je rozpad rodiny velmi běžnou záležitostí, přesto se jedná u dětí o jeden z největších životních stresorů. FOTO: Unsplash - Joseph Gonzales

Je možné se „dobře“ rozvést? Boj rodičů ničí děti, na krizi nezůstávejte sami, radí odborníci

Rozvod. Slovo, které vyvolává spoustu nehezkých asociací. Cítíme v něm zánik, bolest, spory, hádky. Zkušenost s rozvodem – a často i opakovanou – má snad každý: někdo osobní, jiný zprostředkovanou. Může vůbec existovat něco jako „dobrý rozvod“, který tolik nebolí? A jak na to, aby rozpad rodiny neodnesly děti?

Osmiletý Matyáš má maminku. Má také tátu, ale ti dva spolu nežijí. Rozvedli se, když byly Matyášovi tři roky. Máma zůstala sama, táta má dvě další děti. Když si Matyáše dvakrát za měsíc vyzvedává, chlapec ho jen pozdraví a nastoupí do auta. Obejme ho, až když vystupují před jeho novým bytem. Nikdy se o tom s maminkou nebavil, ale tak nějak tuší, že by byla máma smutná a naštvaná, kdyby viděla, že se na tátu moc těší. 

Stejně stará Markétka má také rozvedené rodiče. Ti dva se úplně nesnášejí. Když je u táty, musí poslouchat, jaká je máma hysterka. Když je u mámy, slyší pořád jen to, že je její otec bezcharakterní mizera. Ve škole má problémy se soustředěním, bývá často nemocná, občas se cítí smutná a pláče, i když k tomu vlastně nemá žádný důvod. 

Když je rodič živý i mrtvý zároveň, odešel, ale zároveň zůstává, krizová situace může trvat i mnoho let.

Rozvodem v České republice končí polovina manželství. V neúplných rodinách vyrůstá kolem půl milionu dětí. Ačkoliv je rozpad rodiny velmi běžnou záležitostí, přesto se jedná u dětí o jeden z největších životních stresorů. „Možná jde o vůbec největší stresor,“ zamýšlí se terapeut Michal Kniha z pražské organizace Dům tří přání, který ve své praxi pomáhá mimo jiné i dětem, které žijí uprostřed minového pole mezi znesvářenými rodiči. „Když totiž dítěti rodič zemře, je možné si jeho smrt odtruchlit a jít dál. V případě rozpadu rodiny, kdy se rodiče nenávidí, je ale rodič živý i mrtvý zároveň, odešel, ale zároveň zůstává, a krizová situace může trvat i mnoho let.“

Rozvod se často mění v „ozbrojený konflikt“

Případy, kdy se rozvod rodičů změnil v mnohaletou bitvu, do níž se postupně zapojili právníci, soudní znalci, OSPOD, policie, psychologové a v neposlední řadě i široké rodiny obou znesvářených rodičů, znají ze svého okolí mnozí. Z původně celkem racionálně uvažujících dospělých se často během dlouhé rozvodové bitvy stanou nesmiřitelní tvorové, kteří by svého bývalého partnera nejraději vymazali nejen ze svého života, ale možná i z povrchu zemského.

„Bohužel musím říct, že společnost je v případě rozchodu manželů nastavená tak, že jde o boj, kdy je třeba toho druhého porazit a pomstít se mu. Dost často bývalé partnery hecují i jejich rodiče, sourozenci či kamarádi, takže po třech pěti letech soudních tahanic a podpásovek je vůle k nějaké shodě prakticky na bodu mrazu, a to odnášejí samozřejmě nejvíc děti,“ popisuje Kniha častou situaci, s níž se ve své práci setkává. 

Na druhou stranu je ale třeba mít trochu porozumění i pro ty znesvářené dospělé. Měli nějakou představu o svém životě. Svatba, děti, hypotéka, dovolené… a najednou je to všechno pryč. Je těžké se s tím smířit, a ještě těžší je zachovat si v této situaci nadhled, klid a zdravý rozum. Jakmile se roztočí spirála vzájemných naschválů, už je těžké ji zabrzdit. Jak z toho ven?

Advokátka: Právník by měl usilovat o kompromis, ne o vítězství

Advokátka Lucie Martin-Nešporová je ve své pražské praxi svědkem rozpadu rodin každý den. Vidí případy, kdy se expartneři chtějí dohodnout, ale i vyhrocené konflikty. „Oba rodiče mají svého advokáta, tahají se o majetek i o potomstvo. Jeden si vyžádá znalecký posudek, takže děti musejí k psychologovi. Druhý posudek napadne, musejí znovu k jinému psychologovi. Bohužel, pokud se rozjede celá mašinérie rozvodové bitvy, není jak děti ochránit před rozmary dospělých,“ vysvětluje právnička. „Každý z rodičů se zaklíná ,nejlepším zájmem dítěte´, ale často si jen bezohledně prosazují svůj.“

Pokud jste plní zranění a váš právník vám slibuje, že protistranu zničí, spolkněte ego a běžte jinam, nebo během následujících měsíců a let zničíte i sebe a své děti.

Podle Martin-Nešporové se nedá říct, že by rozvodové bitvy častěji přiživovali otcové, nebo naopak matky. Častým problémem podle ní ale je, že si rodiče najdou právníky, kteří víc hledí na vyfakturované hodiny než na dobro rodiny, potažmo dětí. „Snažím se proto své klienty mírnit v jejich představách, pokud mi přijdou nereálné. Často mužům vysvětluji, že v manažerské pozici nemohou platit výživné pár stovek. Ženám zase musím někdy zdůraznit, že je pro děti dobré vídat otce co nejčastěji. Nicméně mnozí advokáti vycítí šanci ukázat, jak tvrdé mají lokty, a ženou klienty do dalších a dalších jednání a stání,“ vysvětluje. 

Rodinný právník by podle Martin-Nešporové měl vždy alespoň zpočátku usilovat o kompromisní řešení. Neměl by slibovat vítězství, ale dohodu. „Pokud jste plní zranění a váš právník vám slibuje, že protistranu zničí, spolkněte ego a běžte jinam, nebo během následujících měsíců a let zničíte i sebe a své děti,“ radí Martin-Nešporová.

Terapeut: Najděte si bezpečný prostor pro svou bolest

Je vůbec možné se „dobře rozvést“ a minimalizovat přitom škody na dětské duši? Podle Michala Knihy je „dobrý rozvod“ možný, stojí to ale hodně sebezapření a tvrdé práce na obou stranách. Velmi pomáhá, když si oba bývalí partneři najdou psychoterapeuta – každý svého – a potom se ještě scházejí ke společným párovým terapiím nebo mediačním setkáním. Může to vypadat jako zbytečně vyhozený čas a peníze, ale bohatě se vrátí. V některých evropských zemích, například v Rakousku či Skandinávii, jsou podobné programy zcela běžné a hrazené státem. 

„Rozpad rodiny je obrovskou krizí. Aby nepřerostla v otevřený boj, je třeba, aby každý z partnerů měl pro sebe prostor, kde se může vztekat, plakat, ventilovat zklamání a zranění. Když se potom oba sejdou na neutrální půdě, mají prostor opravdu řešit další uspořádání rodiny,“ vysvětluje Kniha. 

Samozřejmě i tak se nedá zaručit, že všechna jednání proběhnou v klidu. Manžel například tvrdí, že chce mít děti vždy celý týden u sebe, manželka na to namítá, že je přece neustále v práci. „Zařídím si to,“ řekne muž. Žena na to sykne: „No jasně, nikdy to nešlo, najednou to jde!“ Pokud je u takového jednání přítomen školený terapeut, dokáže vrátit komunikaci na faktickou úroveň.

Mediátorka: Obě strany mají svůj díl pravdy

Dalším člověkem, který může rodině v krizi pomoci, je mediátor. Je to odborník, který se vyzná jak v právu, tak i v mezilidské komunikaci, a je vyškolený, aby dokázal naslouchat oběma stranám a hledal možnou shodu. Mediaci se už několik let věnuje i pražská advokátka Eva Vaňková a chválí si ji zejména v případech, jakými jsou rozvody. „Dokud jsem se věnovala pouze advokacii, bylo mi vždycky líto, že musím hájit zájmy jen svého klienta, přitom v naprosté většině případů mají oba svůj díl pravdy. Raději hledám, na čem se lidé mohou domluvit,“ vysvětluje, co ji k mediaci přivedlo.

Čtěte také:

Traumatizované děti sedí v každé třídě. Často končí s nálepkou ADHD i s léky, říká psycholožka

K mediátorovi mohou znesvářené partnery poslat i soudci, Eva Vaňková ale dává přednost tomu, aby pár přišel dobrovolně. „V případě soudem nařízené schůzky často vidím, že jsou lidé zaťatí a nechtějí udělat ani krok ze svých pozic,“ říká Vaňková. V ideálním případě se jí podaří po několika schůzkách sepsat dohodu, kterou oba klienti ještě projdou se svými právníky a kterou nakonec posvětí i soud. 

„Samozřejmě existuje určité procento klientů, kteří vůli k dohodě jen předstírají, ale v podstatě přijdou jen tvrdě bojovat za sebe. I to je ale pro druhou stranu cenná zpráva a pro mě důvod k ukončení mediace,“ dodává Vaňková. Pokud se ale pár dokáže trochu „hecnout“, může mediace dávat i ekonomický smysl. Namísto toho, aby každý z partnerů platil hodiny svému advokátovi, zaplatí mediátora napůl. Někdo se dohodne na první schůzce. Spory, které se táhnou roky, obvykle zaberou víc času; přesto si ale lidé mohou díky mediaci ušetřit hodně hořkosti a sporů. 

Nenuťte děti tančit na minovém poli

Jak to vypadá, když se rodiče dohodnout nedokážou? Michal Kniha vzpomíná na osmiletou dívku, která k němu přišla na terapii ve vkusně sladěném oblečení, což jí na začátku sezení pochválil. „Tričko je mámy, sukně je tátova,“ odvětila holčička. Dítě, které takto žije, se cítí jako na minovém poli. Odmalička se učí kličkovat mezi mámou a tátou, instinktivně cítí, co si kde může dovolit říct. Když máma mluví ošklivě o svém bývalém partnerovi, je to pro dítě znejišťující a zraňující: jsem napůl máma a napůl táta, dělá ta jeho polovina ze mě také špatného člověka? Dlouhodobý stres, který tyto děti zažívají, se projevuje různě: školním neúspěchem, chabým soustředěním, sebepoškozováním, poruchami příjmu potravy, častými nemocemi.

Věříme, že do budoucna systém přestane dávat od rodin v krizi ruce pryč a nabídne jim včas podporu, kterou potřebují.

„Vidíme ale i dospělé, kteří dokážou vzít rozum do hrsti, spolknou svoje raněné ego a fungují,“ říká Kniha. Takový rodič dítěti u sebe doma pověsí fotku druhého rodiče, po návratu třeba z výletu do zoo se zdrží ironických poznámek ohledně hranolek k obědu a upřímně se zajímá o to, jestli ty opice zase smrděly, nebo ne. „Měli jsme tu rodinu, kde otec musel do vězení. Matka ale dokázala za ním děti vozit na návštěvy, protože byl sice potrestaný za zpronevěru, to z něj ale nedělá špatného otce – pouze muže, se kterým už ona sama nechtěla žít,“ vypráví Kniha.

Zařízení pro rodiny v krizi, jako je pražský Dům tří přání, není v Česku dostatek. „Snažíme se, aby k nám soudy posílaly páry už ve chvíli, kdy podávají žádost o rozvod. Věříme, že do budoucna systém přestane dávat od rodin v krizi ruce pryč a nabídne jim včas podporu, kterou potřebují. Zejména kvůli dětem, které jsou v nepříjemné situaci úplně nevinně,“ dodává Michal Kniha. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments