Podle psycholožky Ilony Špaňhelové by se ve škole o smrti mluvit mělo, a to ideálně už na 1. stupni v prvouce nebo přírodovědě, kdy se probírají jednotlivé etapy v životě člověka. FOTO: Pixabay

O smrti se ve škole mluví teprve, když se „něco“ stane. Pandemie takové situace přinesla

Když se děti začnou vyptávat na smrt, nebo když jim dokonce zasáhne přímo do života, mají dospělí knedlík v krku a nevědí, co říct. Letos přitom téma umírání bylo všude kolem nás a i ti nejmenší si uvědomovali, co se děje. Existuje nějaký návod, jak s dětmi o smrti mluvit?

Mladá učitelka Andrea z Prahy, momentálně na rodičovské dovolené, si zkušeností se smrtí blízkého člověka prošla dřív než většina jejích vrstevníků: „Když jsem byla v osmé třídě, zemřela náhle a neočekávaně moje máma. Bylo to v prosinci, takže jsme zůstali doma do Vánoc a do školy šli až v lednu. Nebyla jsem připravená na to, že to ve škole budou vědět, že se na mě budou ustaraně dívat, že mě budou kamarádky zničehonic objímat. Bylo mi to nepříjemné a nevěděla jsem, jak mám reagovat.“

Andree je dnes přes třicet a sama je mámou ročního syna, přesto si pamatuje detaily onoho lednového dne, kdy přišla po matčině smrti poprvé do školy: „Třídní si mě pozvala do kabinetu, ptala se mě, jak to zvládám a nabízela pomoc. Bylo vidět, jak je rozpačitá a neví, co říct. Celé to bylo nepříjemné, ačkoliv třídní byla bezvadná ženská a měla jsem ji moc ráda.“ Pro Andreu bylo zvláštní i to, že zatímco první dny kolem ní všichni chodili po špičkách, o půl roku později se jí už nikdo nezeptal, jak se má. „Přitom na začátku mi to moc nedocházelo a byla jsem víceméně v pohodě, ale s přibývajícími týdny a měsíci bolest začala přicházet k sobě,“ vzpomíná.

Podobnými situacemi – jako před více než patnácti lety Andrea – procházejí každoročně mnohé děti, ale letos jich je kvůli pandemii covidu ještě víc než jindy. Učitelé tomu mnohdy čelí s prázdnýma rukama. Na pedagogických fakultách je nikdo na vedení rozhovorů s dětmi v krizových situacích cíleně nepřipravuje a musejí se spolehnout pouze na svou empatii a umění komunikace. Jak bychom tedy měli s dětmi mluvit o smrti, umírání a truchlení?

Když je smrt všude kolem

Podle psychoterapeutky Terezy Berkové z Poradny VIGVAM, která se zabývá pomocí dětem v roli pozůstalých, si děti konečnost života na rozumové úrovni uvědomují zhruba na prvním stupni základní školy, avšak na emocionální úrovni jsou toto téma schopné vnímat již od nejranějších let. Navíc během uplynulého roku vinou covidové pandemie byla smrt v debatách mezi lidmi i v médiích daleko přítomnější, než je v Česku zvykem, a atmosféra každodenního života se změnila. Tuto změnu v emocionálním naladění dokážou vnímat děti v jakémkoliv věku. Je tedy důležité nespoléhat se na to, že ty nejmenší smrt neřeší a nevnímají.

 

Se svými žáky často mluví o smrti a zdůrazňuje jim význam truchlení. Učitelka na Lauderových školách Tereza Gafna Váňová…

Zveřejnil(a) EDUzín dne Středa 2. června 2021

 

Děti nemohly zprávám o úmrtích uniknout, a to ani v případě, že je samotné a jejich okolí přímo nezasáhla. „Ony mají ale v přemýšlení o smrti jednu velkou výhodu. Jejich psychika si sama reguluje, kolik toho unesou, takže se tématu dotknou a pak se od něj zase vzdálí, zatímco my dospělí máme tendenci do něj zabřednout,“ popisuje Tereza Berková. Když dospělí dětem oznamují, že někdo zemřel, děti často reagují překvapivě klidně a řeknou něco jako: Dobře, a můžu si teď jít hrát? Není to důkaz nedostatku citu, ale zákonitost vývojové psychologie. „Proto, když mluvíme o smrti s malými dětmi, bychom měli říct jen to nejzákladnější. Děti se pak doptají, jak budou potřebovat,“ říká Berková.

Podle psycholožky Ilony Špaňhelové by se ve škole o smrti mluvit mělo, a to ideálně už na 1. stupni v prvouce nebo přírodovědě, kdy se probírají jednotlivé etapy v životě člověka. Doporučuje však předem kontaktovat rodiče a s tímto plánem je seznámit, aby se učitel nevědomky nedotkl něčeho citlivého v životě rodiny.

Respektovat přání dítěte

S tématem smrti se ve své třídě setkala i prvostupňová učitelka Kamila z jižních Čech. Převzala se čtvrťáky i žáka, kterému před dvěma lety zemřela matka. Letos v lednu ale náhle odešel i jeho otec, a chlapec tak zůstal v péči starší sestry. „Bylo mi úplně špatně. Řekla jsem, ať teď školu určitě neřeší a ozvou se, až na to budou mít sílu,“ vypráví Kamila. K jejímu překvapení začal chlapec doma pracovat ještě před pohřbem a k on-line výuce se připojil po dvou týdnech. „Řekla jsem spolužákům, jak na tom je, a požádala je, aby mu pomáhali, když bude potřebovat. Pomoc jsem samozřejmě nabídla i já. Když jsme se vrátili do školy, bylo vidět, že o smrti hodně přemýšlí – když jsme se bavili o srdci, přihlásil se a řekl, že srdce bije, dokud člověk žije, a po smrti odpočívá. Co se mu děje v hlavě, to nevím, a nechci se příliš vyptávat.“

Mám to třídě říct já, nebo to řekneš ty? Je něco, co by sis přál, nebo co naopak nechceš? Tyto otázky by mělo zodpovědět samotné dítě.  FOTO: Shutterstock

Jak by vlastně měla komunikace takové události ve školství vypadat? Podle Terezy Berkové je základem prevence. Aby téma smrti nebylo ve škole tabu, je třeba ve třídě dlouhodobě budovat ovzduší důvěry, kde se často a přirozeně mluví o nejrůznějších tématech a kde je například v komunitním kruhu možné sdílet všechny svoje pocity, tedy nejen radost nebo hněv, ale i smutek. Ve chvíli, kdy je třída zvyklá řešit společně všechno možné, není problém nakousnout ani situaci, kdy třeba zemře dítěti rybička, pes, nebo dokonce příbuzný. Pro situace, kdy se „něco“ stane, by pak škola měla mít vypracované krizové scénáře stejně, jako je má například pro šikanu nebo výskyt drog v kolektivu. „Dokonce si myslím, že by bylo vhodné mít zpracované tři stupně plánu: pro případ, že zemře příbuzný žáka, pro případ, že zemře žák nebo učitel, a pro případ, že se takové úmrtí dokonce odehraje na školní akci,“ vysvětluje psychoterapeutka.

Jak si tedy poradit se situací, kdy do školy zavolá příbuzný, že dítě postihla ztráta v rodině? „Nemějme v danou chvíli ambici vyřešit a naplánovat celou situaci. Nabídněme podporu a pochopení dospělým a zároveň si domluvme s dítětem schůzku, kde si budeme moci sdělit, co je třeba; jak by si ono samo přálo, aby to ve škole proběhlo,“ říká Tereza Berková a doplňuje: „Mám to třídě říct já, nebo to řekneš ty? Je něco, co by sis přál, nebo co naopak nechceš? Tyto otázky by mělo zodpovědět samotné dítě.“ Možností, jak třídě vysvětlit, co se děje, je mnoho a pozůstalé dítě by se mělo samo rozhodnout. I pro učitele je dobré mít co nejkonkrétnější představu, aby neohrozil vztahy ve třídě. „Stejně tak by mělo mít dítě možnost projevit přání, zda se se spolužáky chce na téma úmrtí v rodině nadále bavit, nebo ne. Ale pozor, toto přání by mělo mít možnost revidovat, protože po nějaké době třeba zjistí, že mu původní volba nevyhovuje a i to je v pořádku,“ zdůrazňuje Berková a vzpomíná na holčičku z první třídy, které zemřela maminka: „Její paní učitelka řekla dětem ze třídy, že se k ní mají chovat stejně jako doposud. Že jestli se s ní moc nekamarádily doteď, nemusí se s ní začít kamarádit ani teď, až se po pohřbu vrátí do školy. Myslím, že to byla skvělá reakce, protože ze spolužáků sejmula jakousi povinnost náhle začít tu dívku milovat a i pro ni samotnou jistě bylo jednodušší, když se k ní ostatní chovali normálně, jak byla zvyklá.“

Spolužáci v rolích pozůstalých

Jedna věc je, když zemře člen rodiny žákovi a pozůstalým se tak stane jedno dítě. Úplně jiný příběh ale je, když smrt zasáhne celý kolektiv. „Před několika lety zemřel chlapec ze třídy, kde jsem dělala třídní. Bylo to na prvního máje, autonehoda. Třída byla úplně zdrcená a já taky,“ vypráví Michaela, učitelka z Prahy. „Chlapcova rodina si nepřála, aby se spolužáci zúčastnili pohřbu, ale měli jsme potřebu se s ním nějak rozloučit. Jeho místo zůstalo prázdné, každý den až do konce školního roku na něj někdo položil květiny. Od té doby pořád říkám, že umírání se ve školách obecně věnuje strašně málo prostoru a potom jsme tváří v tvář smrti úplně bezradní.“

I pro učitele je podobná situace nesmírně náročná a měl by myslet i na své duševní zdraví.

S tím, že úmrtí spolužáka je pro ostatní děti velmi náročné, souhlasí i psychoterapeutka Tereza Berková. Podle ní je vhodné si k práci s pozůstalou třídou někoho přizvat, ať už to bude někdo z pedagogicko-psychologické poradny, z církve nebo například z paliativního týmu blízké nemocnice. Učitel se může obrátit i na Poradnu VIGVAM či pro základní orientaci zavolat na Rodičovskou linku, která navzdory svému názvu slouží i učitelům. „Výhodou odborných pracovišť je i to, že se jich tam nějaký profesionál zeptá – a jak to, paní učitelko nebo pane učiteli, vlastně zvládáte vy? Protože i pro učitele je podobná situace nesmírně náročná a měl by myslet i na své duševní zdraví,“ dodává Berková.

Ve chvíli, kdy dětem zemře spolužák, je vhodné myslet i na pietu a rozloučení. Třída by si – podle věku a možností – měla navrhnout svůj způsob. Někdy je možné zesnulému třeba napsat pár slov na papír, z něj složit lodičku a poslat ji po vodě. „Zažila jsem, že třída nafoukla balónky, namalovala a napsala na ně vzkazy pro mrtvého spolužáka a společně je vypustili. Pokud se děti nemohou zúčastnit pohřbu, je podobný rituál vhodným rozloučením,“ říká psycholožka Ilona Špaňhelová. A Tereza Berková dodává: „Pietní místo, kam děti nosí květiny, fotky nebo plyšáky, je určitě moc dobrý nápad. Mělo by se ale nacházet na místě, kterému je možné se vyhnout. Je třeba myslet na to, že pro některé děti může být neustálé připomínání smrti spolužáka traumatizující.“

Kvalitní vztahy jsou základ

Jak ošetřit citlivá témata v další výuce a nesypat sůl do zjitřených ran, to už je jakási „vysoká škola komunikace“. A nejde jen o děti, kterým někdo zemřel, ve třídě mohou být i komplikované rozvody, rozhádané rodiny, zkrátka různé náročné a bolestivé konstelace. „Obecně si myslím, že bychom se měli naučit vyjadřovat poněkud neutrálněji než dosud, klást otevřené otázky. Namísto: Pečete s maminkou cukroví? se můžeme ptát: Jaké tradice máte doma v předvánočním období? Právě období, jako jsou Vánoce, mohou být v některých rodinách náročná a je dobré na to myslet,“ vysvětluje psychoterapeutka. „Ale to nás obloukem vrací k prevenci a budování vztahů. Když spolu ve třídě normálně mluvíme, tak je možné se dopustit i nějakého toho přešlapu, protože to vztah unese a dítě řekne: Já vím, že jste to tak nemyslela, paní učitelko. S budováním kvalitních a otevřených vztahů je ale třeba začít předtím, než se něco stane, zpětně už to nedoženeme.“

 

Text vyšel v Akademii Lidových novin. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments