Je jim třináct nebo patnáct let a světu moc nevěří. A lidi nemají důvěru v ně. Obvykle pocházejí z problematického rodinného prostředí a šance, že budou mít lepší život než jejich rodiče, není moc velká. Řeč je o dětech ve výchovných ústavech. „Když jsem mezi ně přišel poprvé, byl jsem hodně direktivní, protože jsem se bál, že se mi to rozjede. Dnes už na to jdu jinak,” říká divadelní režisér Jiří Ondra, který se více než dekádu věnuje dramaterapii dětí s výchovnými problémy. 

Jaké jsou nejčastější důvody toho, proč jsou vaši dramaterapeutičtí svěřenci v dětském domově? 

Když se řekne dětský domov, představíme si děti bez rodičů. V tomhle případě se ale jedná převážně o děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, které se do dětského domova dostaly buď z nařízení soudu, který je odebral rodičům, nebo kvůli diagnostikovaným poruchám chování. Útěky z domova, záškoláctví, drobné či větší krádeže nebo rvačky. Obecně se ale dá říct, že pobyt těchto dětí v dětském domově je většinou pokračováním problémů, které mají jejich rodiče. 

Jací jsou? Liší se na první pohled nějak od běžných dětí?

Na první pohled vypadají jako běžní puberťáci. Teprve když je člověk více pozná, zjistí, co všechno mají za sebou. Někteří mají krom výchovných problémů vyplývajících z rodinné situace třeba ještě nějakou psychiatrickou diagnózu. Nejčastěji jsou to různě rozvinuté problémy s agresivitou. 

Pamatujete si, jaké to bylo, když jste mezi ně přišel poprvé? To asi není jako stoupnout si před ukázněný divadelní soubor. 

Moje první „angažmá“ byl diagnostický ústav v Dobřichovicích, zhruba před dvanácti lety. Neměl jsem žádné zkušenosti, dostal jsem skupinu asi sedmnácti dětí a měl jsem s ní pracovat hodinu a půl. Byl jsem tehdy hodně direktivní, protože jsem se bál, že se mi to celé rozjede. 

A rozjelo? 

Nějak jsem to ustál, ale bylo to brutální. Je to těžké doteď, když dostanu novou skupinu. Přijdete tam a oni na vás koukají jako na blázna, co po nich chcete. Často slyšíte „to neumím“, nebo „to mě nebaví“. Hodiny dramaterapie mají vybrané děti povinně v rámci programu a myslím, že to je dobře. Protože tyhle děti, když si mají něco vybrat, tak si většinou nevyberou nic. Dost často mají problém se otevírat, protože kdykoli se zatím v životě něčemu otevřeli, tak to dopadlo blbě. Takže je to přitahuje, ale zároveň říkají, že to nechtějí dělat. A já se je snažím dostat do bodu, kdy se ta zeď, kterou před sebou mají, zboří a přestanou si hrát na to, že tam nejsou. To se v nich bije třeba první dva měsíce, a když se to povede prolomit, tak je to super. 

Jak se bourají zdi u takových dětí? V České televizi teď běží seriál Ochránce, druhý díl se odehrává právě ve výchovném ústavu. Ty zdi mezi chovanci a vychovateli jsou naprosto hmatatelné.  

Čtěte také  Nechtěl bych být v kůži učitele, kterému se utopí žák na výletě, říká herec Lukáš Vaculík

Zdi se bourají upřímností. Člověk tam musí dát něco ze sebe a musí umět přiznat chybu, a když něco neví, tak říct nevím. Oni tyhle věci strašně dobře vnímají. Na hodiny dramaterapie s nimi chodí i vychovatelé. Některý se zapojí, jiný si sedne do křesla opodál. Hádejte, kterého z nich děcka víc berou. Samozřejmě toho, u nějž vidí, že si dokáže hrát nebo se chvíli chovat jako magor. Ti vychovatelé, kteří tohle pochopí a využijí ten program i pro sebe, na tom strašně získají. Úplně přirozeně stoupne jejich autorita. 

Jak tedy vypadá taková hodina dramaterapie ve chvíli, kdy už jsou zdi aspoň nakřáplé? 

Dělám si přípravu, ale většinou se stane něco úplně jiného. Obvykle během první minuty poznám, co si můžu ten den dovolit. Když je třeba někdo na někoho naštvaný, nemůžu po něm chtít, aby s tím člověkem dělal cvičení ve dvojici. 

Dobře, představme si tedy, že vejdete dovnitř a cítíte dusno. Co uděláte? 

Nejlepší je vyjít přímo z té situace a rozehrát nějakou hru. Hra je rychlá cesta. Takže třeba vyhlásím soutěž, kdo řekne nejvíc naštvaných slov za minutu. Někdy se podaří, že stačí chvilka a nálada se změní. To, že nemají náladu, protože se třeba před tím něco stalo, se stává často. Ono se vždycky něco stane. Někdo má průser ve škole, jinému strhli body za to, že se nechoval dobře. Tam člověk vždycky vstupuje v trochu krizové situaci. 

Takže si zanadávají… A co se děje dál?

Základ naší práce jsou různé improvizace. Řeknu třeba větu „Dlužíš mi prachy“ a oni kolem toho ve dvojicích vystaví nějakou scénku. Volím témata, která jsou jim blízká, ale zas to nesmí být moc dokumentární, aby to bylo ještě dobrodružství. Do dramaterapie ale patří i různé relaxační aktivity. Třeba posledně si děcka moc užila hru, kdy si jeden zaváže oči a druhý ho má navigovat odněkud někam. Ostatní členové skupiny hrají překážky nebo lidi, kteří chodí okolo. Je to zábava, ale je v tom i poselství, že se jeden neobejde bez druhého a dá se do toho nenuceně propašovat i osvěta na téma, jak pomoci na ulici nevidomému člověku. Když jsem měl ve skupině mladé lidi, kterým se blížila osmnáctka, trénovali jsme tímhle způsobem třeba i pracovní pohovory. 

Co je vlastně cílem dramaterapie? 

Pro mě je to primárně asi odreagování od každodenních problémů. Ale může se stát, že vyplavou na povrch i zasutější traumata. Jednou jsme třeba hráli hru na telefonování – doprostřed místnosti položím telefon a vyzvu děcka, pokud je někdo rozčiluje nebo se s někým pohádali, že mu mohou zavolat a říct mu narovinu, co si o něm myslí. Osmiletý chlapec zavolal svému strejdovi a říká: tohle už mi nedělej, a začal popisovat různé sexuální praktiky. Ukázalo se, že ho strýc sexuálně zneužíval, na což se ho mnohokrát někdo ptal, ale řekl to až při té hře. Hra je opravdu rychlá cesta k lecčemu. I proto se hodin dramaterapie účastní i psycholožka, všechno společně konzultujeme a ona zaznamenává, jaký efekt má terapie na jednotlivé děti. 

Máte nějaký příklad, s čím třeba dramaterapie pomohla? 

Poměrně časté je, že přijde někdo, kdo je naprosto uzavřený do sebe, vůbec s nikým nemluví, a díky dramaterapii se rozmluví. Někdy se podaří, že outsider skupiny získá díky scénkám lepší pozici v kolektivu. A vzpomínám na jeden případ z doby, kdy jsme s jednou skupinou dětí dokonce založili divadelní soubor a zkoušeli autorské představení. Stalo se, že jeden chlapec byl za napadení druhého kluka přesunut do zařízení na druhém konci Prahy. Byl z toho smutný a řekl, že za námi bude dojíždět. Moc jsme tomu nevěřili, ale on opravdu další dva roky dojížděl každý čtvrtek hodinu z Prahy do Dobřichovic na zkoušky. A myslím, že díky tomu neskončil úplně blbě. Začal účinkovat v nějaké taneční skupině a dokázal se postavit na vlastní nohy. To je u těchto dětí velký úspěch a podaří se to stěží u poloviny z nich. Ostatní se vrátí do prostředí, z nějž přišli, a pokračují v linii nastavené jejich rodiči. 

Skoro každé dítě má v sobě skrytou agresi, koneckonců my dospělí taky.

Už jsem zmiňovala seriál Ochránce, jehož druhý díl vychází z reálného případu, kdy ve výchovném ústavu v Chrastavě chovanec zavraždil vychovatelku. Zažil jste někdy násilí?  

Jednou. Shodou okolností to byl případ toho kluka, co potom dojížděl do divadelního souboru. Strašně fajn kluk, ale s agresivitou měl problémy. Jednou během dramaterapie rozmlátil židli. Chtěl trefit jiného kluka, ten naštěstí stihl uskočit. Agrese v jemnějším provedení je ale dost běžná a probíhá nenápadně a průběžně. Skoro každé dítě má v sobě skrytou agresi, koneckonců my dospělí taky. Víc se to projevuje u těch, kteří nemají dost lásky nebo kterým rodiče dávají celý život špatný příklad tím, že je nechávají být účastníky rvaček a hádek. Třeba ty děti, které mám na dramaterapii teď, jsou na sebe dost ostré. Když mají pocit, že to nevidím, tak třeba jeden druhého shodí z lavičky. Mají to hodně v sobě. Kluci i holky, to se vůbec neliší. 

A umí si dramaterapie s agresí poradit? V seriálu si vychovatelky pomáhají tak, že zamykají kluky do pokojů a nenechají je jít ani na záchod. 

Během dramaterapie se dá agrese bezpečně vybít. Anebo se dá pomocí ní ukázat, jak je agrese vlastně směšná. Dám třeba úkol: ukažte, jak to vypadá, když jste naštvaní. Ostatní koukají a vidí, že vztekat se nepůsobí tak hrdinsky, jak si mysleli. V rámci svého sebevzdělávání jsem absolvoval kurzy práce s agresivitou, lektorem byl vychovatel z jednoho drsného domova na Ostravsku. Ten nám vyprávěl právě o tom, jak princip zavřených dveří funguje kontraproduktivně. Tlak vyvolá vždycky protitlak a pak už není kam ustupovat – vychovatel nemůže klienta zabít. Bude to znít krutě, ale když dojde k takovému napadení, je to většinou chyba vychovatele, že nevyhodnotil správně situaci. Protože kdo jiný by ji měl vyhodnotit. Strašně důležité je nebrat si případné výpady – teď myslím třeba slovní – osobně. Dát si deset vteřin, úplně se vyresetovat a zahodit vlastní ego. Uvědomit si, že důvodem toho, co se děje, je něco úplně jiného, než v tu chvíli vnímáme. Je dobré rozklíčovat pravý důvod situace, jen tak se dá přijít na řešení. Když to vyhrotíš, tak už na to nepřijdeš. Jsou různé fígle. Velký rozdíl dělá už to, jestli si při rozhovoru s tím, kdo něco provedl, sednete proti němu nebo vedle něj. 

Zmínil jste, že častým důvodem problémového chování je nedostatek lásky a pozornosti. Možná je vůbec bláhové myslet si, že se někdo „polepší“ v prostředí, kde se na něj řve a někdo ho zamyká. 

Nemám moc rád takové to klišovité zobrazení děcáků jako míst s oprýskanými zdmi a rozbitým nábytkem, kde parta egoistických maniaků buzeruje děti. Zažil jsem několik zařízení, kde to tak vyloženě nebylo. Opačné případy budou samozřejmě taky existovat a bude jich třeba dost, ale nedá se to zobecnit. Jednoduché to fakt není. Řešením totiž není se s těmi děcky kamarádit a dovolit jim všechno – tím jim nic nedáš a oni tě rozsekají na maděru. Zažil jsem vychovatele, kteří šli dětem na ruku, a děti to otočily proti nim. Ze života to moc dobře znají a umějí v tom chodit – než tam přišly, neměly žádný řád, protože neměly fungující rodiče, kteří by ho vytvořili. Děcka řád chtějí a podvědomě ho vyhledávají. Jde o to nastolit pevná pravidla a zároveň být férový. Oni chtějí něco dělat a potřebují za to být buď pochváleni, když to dělají dobře, nebo potřebují vědět, když to dělají blbě. Když jim někdo nastaví tenhle hodnotový řád, aniž by se k nim choval záludně, tak je to to nejlepší, co pro ně může udělat.

Jiří Ondra je divadelní režisér, dramaturg a scenárista. Vystudoval režii alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU, byl uměleckým šéfem Divadla D21 v Praze, nyní působí jako dramaturg v pražském A studiu Rubín. Od roku 2009 pracuje jako dramaterapeut v různých středočeských dětských domovech a diagnostických ústavech. Od února letošního roku vede dvě dramaterapeutické skupinky v Dětském domově se školou v Dobřichovicích u Prahy. Absolvoval kurz krizové intervence a kurz zaměřený na práci s agresivitou. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let