V letošním ročníku soutěže Global Teacher Prize bodovali severomoravští učitelé. Vítěz Tomáš Chrobák a stříbrná Monika Olšáková učí na školách vzdálených jen pět kilometrů od sebe. Jaké fígly by poradili svým méně zkušeným kolegům a co by změnili v českých školách? „Všem by se dýchalo lépe, kdyby se povedlo vymýtit z lavic, sboroven či ředitelen strach. V takovém prostředí se nedá svobodně tvořit,“ říká učitel matematiky Tomáš Chrobák.
Kdo vás nominoval do Global Teacher Prize?
Tomáš Chrobák (TCh), učitel matematiky a tělocviku, ZŠ Baška u Frýdku-Místku:
Nominací jsem měl několik a byly dosti různorodé. Napsala matka mé současné žačky, která je zároveň mou kolegyní, nebo rodiče, kteří mi posílají děti na letní tábory. Velmi příjemně mě také překvapily nominace od lidí, kteří mě vedou po odborné stránce, například vedoucí katedry didaktiky matematiky na UK.
Monika Olšáková (MO), učitelka chemie, přírodopisu, angličtiny a environmentální výchovy na ZŠ Janovice: Nominace jsem dostala napříč republikou a bylo jich tuším přes dvacet. Potěšilo mě, že byly od rodičů mých žáků, od kolegů z práce, od radních z obce Janovice, z iniciativy Pomáháme školám k úspěchu, a nesmím zapomenout na svoji maminku a přátele. Udělalo mi to radost a dodalo odvahu přihlásit se.
Co podle vás oslovilo porotu, že vám udělila ocenění? Neboli: Jaká je vaše silná stránka?
TCh: Čím déle učím či vedu různé tábory a lyžáky, tím větší prostor se snažím dávat samotným žákům. Dal jsem si cíl, že se budu snažit vytvářet vhodné podmínky pro jejich růst a pak ideálně co nejméně zasahovat, spíše jen podporovat. Kdybych měl říct druhou silnou stránku, lidé na mně oceňují jistou autentičnost, uvěřitelnost. Jsem opravdu přesvědčen, že naše práce má hluboký význam nejen pro děti, ale pro celou společnost, a věřím, že moje přesvědčení může být i nakažlivé.
MO: Myslím si, že jsem porotu oslovila nejspíš tím, že se s dětmi učíme vzájemně, s chutí a naplno. A možná také šíří svých aktivit, vedoucích od lektorování přes mentoring a vypisování grantů až po spolupráci s rodiči a s různými organizacemi.
Global Teacher Prize je mezinárodní soutěž pro inspirující pedagogy základních a středních škol. Českou národní verzi už potřetí uspořádala společnost EDUin. Dobrého pedagoga může nominovat každý, záleží na učiteli, jestli nominaci přijme. Letos se přihlásilo 124 pedagogů, deset finalistů porotci navštívili ve škole a pozorovali je při výuce. Mezi kritéria patří podpora žáků, inovativní výuka, spolupráce s různými organizacemi a podpora ostatních učitelů.
Nominovat kandidáty do nového ročníku bude možné od 1. ledna 2020.
Jak na vaši výhru reagovali kolegové ve sborovně?
TCh: Někteří mi pogratulovali, jiní prohodili nějaký vtípek. Sám výhru nepřeceňuji. Porovnávání v profesi učitele je věc velmi ošidná. Na druhou stranu kritéria jsou velmi dobře nastavena a mají velkou vypovídací hodnotu. Výhra ze mě lepšího učitele neudělá, ale pomohla mi k ujištění, že jsem na správné cestě.
MO: Věřím, že vnímali ocenění jako ohodnocení nás všech. Jako příležitost pro zviditelnění Janovic. Všechny činnosti, které dělám, by těžko šly vykonávat bez kolegiální podpory, opory ředitele školy, potažmo zástupců obce.
Jaký pedagogický fígl byste poradili méně zkušeným kolegům?
TCh: Asi by to bylo právě maximální přenechání aktivity a práce žákům. Spoustu práce si přiděláváme sami a je to pro děti spíše na škodu. Jako důležité téma pro začínající učitele vidím nastavení hranic a pravidel ve třídě. Nesmějí být pro mě ani pro žáky příliš tvrdá ani měkká. Následně je třeba být důsledný při jejich dodržování. Opět jak na žáky, tak na sebe. Všichni jsme si rovni, nikdo se nepovyšuje – jak tuto naši filozofii žáci vycítí, práce se výrazně zjednoduší.
Také bych rád zmínil téma psychohygieny. Když jsem jako mladík nastoupil, tak jsem měl pocit, že můžu lámat skály a odpočinku není třeba. Byl to velký omyl, za který jsem zaplatil jistou daň. Začínajícím učitelům bych určitě také rád poradil, ať stále hledají možnosti svého růstu. I přes potenciální zklamání ze špatných školení.
MO: Aby učení brali jako nikdy nekončící proces. A aby si uvědomili, že v dnešní informační době jsme spíš prostředníky v předávání a kritickém zvažování informací. A že máme velkou moc ovlivnit děti tak, aby považovaly vzdělávání za důležité.
Kdybyste měli kouzelnou hůlku, co byste změnili v českých školách?
TCh: Školy jsou prodchnuty strachem a nedůvěrou. Je velmi náročné v tomto prostředí něco svobodně tvořit, ať už pro žáky, či učitele. Mnoho lidí se bojí udělat něco navíc, něco nového. Často je tento strach neopodstatněný. Kdyby se povedlo vymýtit strach z lavic, sboroven či ředitelen, všem by se dýchalo lépe. Úkol to je převeliký, ale dá se prolomit jedině těmi několika prvními, kteří najdou sílu a odvahu udělat něco navíc.
MO: Těšilo by mě, kdyby se více mluvilo o kompetencích, které dětem předáváme, než o množství učiva, které je třeba nabiflovat do přijímaček. Kdybychom se více bavili o tom, co je smyslem vzdělávání a co se vydařilo, než o tom, co špatně funguje nebo co koho štve. Taky by se mi líbilo, kdyby co nejvíc žáků zažívalo radost z poznání. Aby viděli smysl toho, co se učí a proč. Aby se více učili o souvislostech, z vlastní zkušenosti a aby si budovali ve škole svůj charakter.
Co byste chtěli, aby si děti odnesly ze školy?
TCh: Chuť dozvídat se nové věci, učit se novým činnostem. Dovednost komunikovat s ostatními, argumentovat, kreativně tvořit. Rád bych, aby moji žáci dokázali kriticky přemýšlet (raději používám slovo přemýšlivost). Když ve škole dokážou najít své silné stránky, nebo zjistí, čemu se chtějí dále věnovat, tak jsem svůj úkol splnil.
MO: Jsem ráda, když děti, které odcházejí ze základní školy na střední, mají přehled o světě kolem sebe. Měly by také umět kriticky posuzovat informace a komunikovat. Líbí se mi, že z devítky také často odcházejí už dospívající s hodnotami, jako je citlivost k prostředí kolem nebo respekt k názorům druhých. To si pak říkám, když to vidím, že jim člověk předal to nejdůležitější, co mohl.
Co děláte proti vyhoření?
TCh: To je pro mě velké téma. Často je pro mě po práci náročné nemyslet na to, co se ve třídě odehrávalo. Buď přemýšlím, co budu dělat příště, nebo hodnotím, co jsem měl udělat jinak. Přitom vím, že bych měl hlavu vypnout. V tom mi velmi pomáhá sport a čas s mými dětmi. Jako zásadní vnímám mít ve své práci stále nové výzvy. Kdo je nemá, tak buď už vyhořel, či brzo vyhoří.
MO: Ráda se směji a obklopuji se lidmi, kteří mě inspirují. Když jsem s dětmi (ať už ve škole, nebo doma), nejsem „vedle nich“, ale jsem s nimi. Ráda s nimi prožívám kouzlo přítomného okamžiku. V neposlední řadě střídám myšlenkové aktivity (četbu, diskuse o životě) s fyzickými činnostmi (sport, zahrada).
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Školy se velmi změnily. Dnes rodiče určují, co mají děti dělat a pokud se učitelka nepřízpůsobí, tak jí zlikvidují. Jako například ve škole na Ostravici. V této škole matky, které nechtěly s dětma pracovat a kontrolovat jejich úkoly, nechtěly se s dětma doma připravovat na hodiny, ( 2. tř.), za pomocí jedné psycholožky, která má postižené dítě a odmítla spolupráci se školou, udělaly lynč na paní učitelku.
Stačilo říci, že se děti ve škole bojí. Ředitelka, která se bojí o místo, nebohé paní učitelce dala podmínečnou výpověď. Učitelský sbor se postavil za paní učitelku a obává se, co bude v dalších letech. Ano, ve školách vládne strach z rodičů a z dětí, učitel si nemůže být jistý ničím.
Když bude třeba, udělají z učitele i pedofila. A nic se jim nestane.
Pane Vladimíre, nešiřte prosím polopravdy a neočerňujte člověka, který s tím nemá nic společného. Ostravice je malá obec, takže tam žije zcela jistě jen jedna psycholožka s postiženým synem. Jenže ten chodí na střední školu a jeho sestra do sedmé třídy, těžko se mohou angažovat v případu učitelky druhé třídy, s níž byli v dobách, kdy je učila, velmi velmi spokojeni. Sám děláte to, co odsuzujete – napadáte zcela nevinného člověka. Nestačí, že má starosti s nemocným synem? Ještě bude kvůli Vašim popleteným informacím, pokud je ještě někde šíříte, čelit nevraživosti spoluobčanů. Ověřte si napřed, jak to bylo a KDO v tom doopravdy figuroval.
To je problém všeobecně. Učitelé nemají pravomoce, žáci si dělají co chtějí a kdyby učitel chtěl cokoliv vyřešit, všechno bude špatně, protože vylízaní rodiče to chtějí jinak a ještě udělají problém učitelce ! Ředitel je podělaný strachy, protože to jsou prachatý rodiče-podnikatelé a to je problém. Na druhou stranu učitelé mají téměř všechno na háku ! Kdyby Vám dítě přišlo s hlavou v podpaží, tak je vlastně všechno v pořádku. Školy nechtějí řešit nic. Všechno se schovává pod koberec a když má někdo něco řešit, nikdo nic neviděl a neslyšel atd.. To jsem kolikrát myslel, že to dám do televize a zavolám policii, jenom abych to medializoval, co je škola schopná si odůvodnit, jakýkoliv nesmysl vymykající se zdravému myšlení !!! To mám zkušenosti z vécero školama. Nechci psát sprostě, ale to co se ve školách děje z řad školy, tak to je opravdu anarchie a diletantství. Na druhou stranu vím, že ani oni to nemají lehké.
Vážení Eduíni,
dnes ráno jsem potkal kolegyni. Učí úplně jiný předmět na úplně jiné škole, ale vím, kolik práce vkládá do příprav, a že se ve volném čase vzdělává, aby načerpala novou inspiraci k výuce. Rovněž vím, že svou práci miluje a že se snaží dát dětem na sídlištní základce to nejlepší.
Normálně se usmívá, ale dnes byla otrávená. Sotva jsme se viděli, vysypala ze sebe, že prý (asi ráno) otevřela internet, a že tam „nějaký učitel, co dostal nějakou prestižní cenu…“ atd.
Rychle jsem zjistil, o co jde – indicie byly jasné. Vysvětlil jsem jí, co je EDUin, kdo je pan Chrobák a jak prestižní je ta cena. Přesto odcházela znechucená.
Takové jsou plody vaší práce.
Její otrávenost způsobil sprostý a nespravedlivý titulek, který jste tam dali vy. Kopli jste si do kvalitní a zapálené učitelky, jen pro svou zášť a potřebu pomstít se učitelům.
Doufám, že jste šťastní.