Vysokoškolský pedagog a lektor kritického myšlení Ondřej Hausenblas předsedal v 90. letech první a na dlouho jediné reformně orientované iniciativě českých učitelů. Jak si v té době představoval české školy za třicet let? „Naivně jsem si myslel, že demokratický režim bude lidem vyhovovat. Jenže většina chce být řízena a nenést zodpovědnost. K tomu, aby chtěly být svobodné, se ale děti mohou vychovat.“ Za svůj dlouhodobý přínos vzdělávání byl na jaře uveden do Auly sály v rámci ceny Eduína.
Od 90. let se snažíte o reformu českého školství, momentálně působíte jako lektor programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení– znamená to, že jste právě tuto oblast vyhodnotil jako tu nejzásadnější?
To určitě ano, ale já se čtením a myšlením obírám odjakživa. Než jsem přišel v roce 1987 na Filosofickou fakultu – tehdy se pod Gorbačovem trochu uvolnily poměry – tak jsem byl léta redaktorem starší literatury v nakladatelství Československý spisovatel. Po převratu se mi ale zdálo, že hlavní, co stojí za to, je starat se, aby se ve školách děti chtěly učit a stávaly se chytřejšími. Standa Červenka a Markéta Dvořáková tehdy vymysleli PAU – Přátelé angažovaného učení. To byla velká příležitost dostat do školství demokratického ducha, protože ti učitelé, kteří se tam scházeli – a v některých letech jich bylo i 500 – spolu jednali jako rovní s rovnými a když se poučovali, tak tím, co skutečně dělají se žáky. To byla nevídaná změna.
Po převratu se mi zdálo, že hlavní, co stojí za to, je starat se, aby se ve školách děti chtěly učit a stávaly se chytřejšími.
Jak se to projevilo v realitě?
Systémově skoro nijak. Ministerstvo školství nás víceméně ignorovalo, občas jsme dostali dotaci třeba 12 tisíc korun na setkání pěti set učitelů. Jsem si ale jist, že PAU bylo významné pro duši těch učitelů a pro celé myšlení o školství. Na konci 90. let pak přišel pan Soros s programem RWCT – Čtením a psaním ke kritickému myšlení, který připravili přední světoví odborníci na psychologii učení. Skrze tento program (i skrze Začít spolu a další takzvaně alternativní směry) se spousta učitelů naučila dívat na děti a na učení jinak než dřív. Rozpoznali, že i předměty potřebují nové poslání. Ale to se dosud bohužel docela nepodařilo. Hlavní chyba byla, že veřejnost ani školy nebyly dost připravené na Rámcový vzdělávací program. Ve Finsku trvalo 14 let, než se v parlamentu usnesli, že chtějí změnit školství. Dalších minimálně deset let proškolovali učitele a teprve na konci 80. let provedli formální změnu. V PAU se lidé taky připravovali na porozumění a přijetí změny. Bylo jich na tu dobu vlastně hodně, kteří byli ochotni opustit svou představu o češtině, o zeměpise nebo biologii v tom strohém paměťovém smyslu. Ale semlely je jejich školy, kde seděli ředitelé a učitelé, kteří říkali „to nejde, to se nikdy nedělalo.“ A vůbec neviděli, že dosavadní výuka dětem nesvědčí, že jim mnoho nedává nebo je dokonce odpuzuje.
Ve Finsku trvalo 14 let, než se v parlamentu usnesli, že chtějí změnit školství. Dalších minimálně deset let proškolovali učitele. U nás přišel Rámcový vzdělávací program zcela bez přípravy.
Co by jim svědčilo?
Ještě před válkou stačilo hodně si ve škole pamatovat, a byla jste vzdělaná. Dnes tady máme nové a nové poznatky vědy i technologie, úplně jinou komunikaci, všechno je strašně rychlé. Za starých časů šel sedlák orat a za celý den nepromluvil, tak si zpíval a trochu se modlil. Nemusel na nic rychle reagovat, rychle se rozhodovat. Dnešní děti potřebují být vzdělané úplně jinak. Samozřejmě škola má odjakživa také funkci brzdit příliš překotný vývoj společnosti, proto obsahuje některé starobylosti – třeba číst starou literaturu pomáhá lidem, aby přemýšleli o sobě a slepě nepolykali nedomyšlené změny. Tou brzdou proti chaosu už ale dnes nemá být přísnost a drcení faktů. Mohla by tak fungovat kultura školy – má to být místo jiné, než je ostatní svět, ale náročné a přitom milé a příjemné. Hodně lidí u nás si však myslí, že děti máme ve škole „zpucovat“, a jinak že zdivočejí. Když však třída díky moudrému vedení a dobrému klimatu drží pohromadě a vzájemně si pomáhá, to je radost, kterou bych přál zažít všem dětem. Zatím je to dopřáno jen některým.
Jak jste si v 90. letech představoval, že budou české školy vypadat za třicet let?
Naivně jsem si myslel, že první, kdo se změní, budou pedagogické fakulty. Vůbec mě nenapadlo, že tam byli lidé sice nejvzdělanější, ale také nejuzavřenější, ve smyslu největšího odporu vůči změnám. Taky jsem si naivně představoval, že demokratický režim bude lidem vyhovovat. Jenže většina lidí asi chce být řízena a nenést zodpovědnost. K tomu, aby chtěly být svobodné, se ale děti mohou vychovat. Vzdělaní rodiče se hodně pozdě domákli, že se musí postarat dětem o školství. Ale většina se ještě nedobrala k tomu, že řešením není založit si vlastní soukromou školu. Protože zanedbané veřejné školství naplodí málo uvažující spoluobčany pro jejich děti – totiž voliče, kteří v budoucnu svěří vládu politikům, jimž vzdělanost vadí. Anebo nezaměstnatelné spoluobčany, kteří spotřebují jejich daně. Moc jsme se nestarali o to, aby nedošlo k tomuhle rozdvojení národa. Je to podobné jako ve třicátých letech, kdy bohatí nechali v krizi až do krajnosti zbídačit chudé, a ty pak komunisté snadno zneužili falešnými sliby.
Vzdělaní rodiče se hodně pozdě domákli, že se musí postarat dětem o školství. Ale většina se ještě nedobrala k tomu, že řešením není založit si vlastní soukromou školu.
Školky se reformovaly jako první, na prvních stupních už se taky dějí pěkné věci, myslíte, že dojde i na druhý stupeň?
Na předškolních a prvostupňových dětech vidí učitel úplně jasně důsledky svého chování i výuky. Dáte jim nesrozumitelnou instrukci a zřetelně to pokazí. Řeknete něco křivě a oni se rozbrečí. Učitelé tak dostávají okamžitou a účinnou zpětnou vazbu. Ve školce navíc nejsou žádné zkoušky, neplní se tam nedomyšlené cíle. Učitelé na druhém stupni se však cítí odpovědní za to, aby děti vyhověly zastaralým požadavkům v pojetí předmětů, nebo u přijímaček. Někoho dokonce rozčiluje, že žáci přicházejí z páté třídy zvyklí klást otázky a navzájem si poradit. Ještě pomaleji se mění střední školy a učitelské fakulty, i když i tam už přibývá lidí, kteří vědí, že je potřeba vyučovat tak, aby se nejlépe, jak to jde, vzdělávala celá populace, a ne jen skupinka vybraných.
Velké mezinárodní výzkumy říkají, že největší motivací učitelů je, když mají odezvu u dětí. Pro tenhle pocit uspokojení, že to jde, jsou mnozí ochotni přebudovat své přesvědčení, jak se má učit a jak se mají chovat k dětem. Děti se učí nejlépe, jen když mají opravdový zájem. U nás se bohužel často nahrazuje slovo zájem slovem zábava. Dnes už od neurovědců víme mnoho o tom, jak funguje lidský mozek, ale tomu neodpovídá, když si učitel stoupne proti třídě třeba s mechanickými větnými rozbory. Je přece jasné, že 95 procent dětí to nemůže zajímat. Ale mohlo by je zajímat, že se potřebují s někým domluvit, něco účinně vyjádřit, a k tomu potřebují dobře rozumět, co ve větě k čemu patří. Jenže rozbory a testy k tomu pomáhají jen u zlomku žactva.
Děti se učí nejlépe, jen když mají opravdový zájem. U nás se bohužel často nahrazuje slovo zájem slovem zábava.
Je to tedy s českými školami ztracené?
Naopak, mně se zdá, že se to výrazně zlepšuje. Je dnes snadnější potkat dobrého učitele, moudrou ředitelku, fungující třídu, školu… Prozatím ne vždy v blízkém okolí. Ale společenské „nastavení mysli“ se změnilo. Stále víc učitelů i rodičů ví, že školství nemusí být jednotné, když děti jsou tak různé. Víc učitelů se chce naučit, čím se dá pomáhat žákům, aby se jejich hlava opravdu učila. Víc rodičů hledá školu, kde se žáky se jedná náročně, ale upřímně a lidsky. Nepromyšlené akce centrálních úřadů se propírají v médiích. Snahy o testování pro formální statistiku se vyvažují snahami o získání dat pro pomoc školám a pro zlepšení výsledků učení. Je sice stále dost škol hodně konzervativních, ale ono je také hodně rodičů, kteří netouží po demokratické škole. Změna k lepšímu ovšem závisí hodně na dobře informované veřejnosti a poučeném řízení resortu.
Ondřej Hausenblas vystudoval češtinu a angličtinu na Filosofické fakultě UK. Od konce 80. let učil postupně na třech katedrách Univerzity Karlovy – českého jazyka, pedagogiky a české literatury. Je mezinárodně uznávaným lektorem programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Pracuje pro projekt Pomáháme školám k úspěchu. V 90. letech po několik let předsedal první a dlouho jediné reformně orientované aktivitě českých učitelů, sdružení Přátelé angažovaného učení. Byl v týmu autorů Zelené i Bílé knihy, tj. programu jak rozvíjet vzdělávání v Česku. Za dlouholetý přínos českému vzdělávání získal na jaře ocenění Eduína.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Takže další z opravdu dlouhé řady článků, které jsou v zásadě jen o tom, že v minulosti se prý jen memorovalo (což je nesmysl už z principu), a že kritici dnešních novátorských přístupů jsou vlastně hlupáci, kteří vůbec nechápou situaci, souvislosti, a vlastně ani realitu kolem sebe. To, že ocenění dostávají především lidé s těmito názory, také o něčem svědčí.
Zajímavější ale je, kolik se tu kolem těchto rádoby racionálních názorů a pseudodiskuzí vyrojilo různých programů, soutěží a cen, nadačních fondů, seznamů apod. Z tohoto článku – Eduína. Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Přátelé angažovaného umění. Pomáháme školám k úspěchu. Bílá kniha. Zelená kniha. Z minulých článků – Eduzměna. Zážitková pedagogika. Egredior. Česko mluví o vzdělávání. Ashoka. Global Teacher Prize. Sobotní škola hrou. Nadace České spořitelny. Ředitel naživo. A mnoho dalších, na které si z hlavy ani nevzpomenu. Tolik penězovodů, tolik filosofů a „novinářů“, a tolik velkých firem, které jsou ochotné to financovat jen proto, aby si mohly zlepšovat vlastní image poukazováním na to, kolik peněz do toho už nalily, aniž by se skutečně zajímaly o výsledek…
Ale ono se minulosti opravdu hodně memorovalo. Učitelky si tím zjednodušovaly práci, protože memorování se snadno zkouší – metrika je jasná a bezesporná. Moc dobře si to pamatuju ze školy 🙂 Jestli se tolik memoruje i dnes, to nevím, my jsme dali děti na školu kde se spíš upřednostňovaly dovednosti a objem memorování byl snesitelný, takže v mé sociální bublině už se nememoruje 🙂
Naše děti se taky neučí zpaměti učivo, kterému nerozumí, což je pro mně memorování.
Pro odlehčení báseň co mě napadla
Memoroval myslitel, memoroval měsíce.
Měl mít mysl mudrců, mozek mimořádný….
Leč sepsal o memorování memorandum.
A tak užitek z toho nebyl žádný.
:-)))
🙂
No, nejsem si vědom toho, že bych před lety na základní škole coby žák tupě memoroval, ale dnes je jiná doba a někdo jiný to za mě (a na mě) ví lépe, což můj spánek činí klidnějším, dýchání hlubším a bazální metabolismus vůbec pravidelnějším. Co víc si může obyčejný smrtelník přát… 🙂
Za minulého režimu, kdy jsem byl žákem ZŠ (pozor, beru to jako časový údaj, nikoliv jako propagaci komunismu), jsme v chemii dělali pokusy v jednom kuse a laboratorní práce byly co měsíc. Klidně se zeptám nějakého kantora, řečnícího o tupém memorování, kde dnes na základní škole v rámci laboratorních prací žáci sami provádějí destilaci nebo přípravu vodíku reakcí zinku s kyselinou chlorovodíkovou a jeho důkaz… tohle bylo to, co nás jako kluky k tomuto oboru táhlo… memorování, to jistě…
Teorie zájmu dětí o větný rozbor je úžasná 🙂
„Je přece jasné, že 95 procent dětí to nemůže zajímat. Ale mohlo by je zajímat, že se potřebují s někým domluvit, něco účinně vyjádřit, a k tomu potřebují dobře rozumět, co ve větě k čemu patří. Jenže rozbory a testy k tomu pomáhají jen u zlomku žactva.“
Jak tedy prakticky děti větný rozbor naučit?
Pokud by děti vše co se probírá mělo zajímat, tak by i ten sebelepší učitel musel být kouzelníkem,
Jsem evidentmě osoba konzervativní, demokratická škola je pro mě tak trochu protimluv. Osobně jsem přesvědčena, že naše dvě děti na ZŠ nijak nestrádají a to i přesto, že synovu paní učitelku rádi vyměníme za učitelky a učitele na 2. stupni. 🙂
A co třeba větný rozbor prostě neučit? Mně samotnému doteď není jasné, k čemu to vlastně bylo.
Vždyť je to jasně napsané 🙂
„Ale mohlo by je zajímat, že se potřebují s někým domluvit, něco účinně vyjádřit, a k tomu potřebují dobře rozumět, co ve větě k čemu patří.“
Co ve větě k čemu patří- to je větný rozbor.
Myslím, že spoustu znalostí ze školy člověk používá aniž ví, že je používá,určitě i Vy.
Což o to, je to napsané jasně, já s tím pouze nesouhlasím 🙂 Hlavně s tím, jak se to učilo (a pořád učí, pokud vím). Místo aby se hodnotilo, jestli děcko umí napsat smysluplný text a vyjádřit svou myšlenku, tak se kontrolovalo, jestli pozná nominativ od přístavku a podobné nesmysly. Pak má sice jedničku ze syntaktických stromů, ale vyjadřuje se jak blb 🙂
Přiměl jste mě sáhnout do zaprášené piksly s mými věcmi ze základní školy a současně mě pobavil – vyjadřuji se tedy jako blb, protože mě třeba svého času větný rozbor docela bavil a dokonce jsem i nějakou tu jedničku obdržel (s odvoláním na vlastní žákovskou knížku).
No, beru to sportovně, mohlo to dopadnout i hůř :-))
Mě by zajímalo, kam až zajde seškrtávání učiva, a to nejen z češtiny.
Nevypadá to na písemný projev blba. Přesto pochybuji, že byste si před napsáním každé věty dělal její větný rozbor, abyste se náhodou nedopustil chyby 🙂
K tomu seškrtávání učiva – asi jsem byl špatně pochopen. Nenavrhuji zmenšovat objem učiva, ale výběr toho co se učí průběžně upravovat podle současných potřeb (geniální učitelé mohou též podle budoucích potřeb), diferencovat tak, aby se pokud možno každé dítě naučilo „co se do něj vejde“ a nikoliv všechny stejně bez ohledu na individuální dispozice a nakonec posunovat způsob výuky od znalostí směrem k dovednostem.
Připouštím, že nedělal – domnívám se ale, že teď po těch letech už je to psaní tak nějak automatické. Ve svém věku se, řekl bych, dopouštím spíše překlepů zapříčiněných občasně nenasazenými brýlemi, i když… po stránce gramatické se stále považuji za „lopatu“ 🙂
Prvopočátek seškrtávání učiva (bylo to spíš takové nadhození, neměl jsem v úmyslu jím cílit na Vás) spatřuji především v zavedení devátého ročníku na základních školách; nic nového nepřibylo a látka druhého stupně se – alespoň podle mého mínění – jaksi „rozplizla“. Pravda, nejde o seškrtávání jako takové, to přišlo až se zrušením centrálních „osnov“, přičemž mám dojem, že si každá základní škola vyškrtla „někde něco“; jde to dál a dál a přesto se neustále hovoří o „vyšší náročnosti učiva“.
Proto jsem zvědav, kdy a kde se to zastaví, pokud vůbec, protože pro drtivou většinu populace má po praktické stránce kupříkladu existence planet Soustavy asi stejnou váhu jako existence tetraammimměďnatého kationtu 🙂
*tetraamminměďnatého“ – vidíte, před chvílí jsem o tom psal 😀
Větný rozbor je základ všeho, co potřebujete k přesnému vyjádření svých myšlenek. Jak chcete mít správně shodu podmětu s přísudkem, když nebudete vědět, co je ve větě podmět a co přísudek? Jak chcete správně psát čárky, když nebudete vědět co je třeba vsuvka a jaký je poměr mezi větami? A jak chcete správně skloňovat zájmena, když nebudete vědět, který větný člen zastupují nebo v jakém pádě jsou?
Podle mě tu narážíme na poměrně běžný jev. Pod pojmem „větný rozbor“ si totiž spousta lidí představí to poněkud neohrabané rozebírání souvětí ve škole, a na to zákonitě řeknou, že tohle nikdy nepotřebovali, protože nejsou jazykozpytci. Jenže už si často neuvědomují, že větný rozbor dělají v psaném projevu vlastně pořád, jen o dost více intuitivně. Zvláště pak ti, kteří hodně čtou, protože těm do takzvaně „přejde do krve“ (proto je potřeba děti nejen naučit číst, ale také je na to navyknout). Ale k tomu, abychom něco mohli v dospělosti dělat intuitivně, se to nejdříve musíme naučit touto kostrbatou cestou, která je takto kostrbatá schválně, aby byla pro malé děti co nejnázornější a dostatečně návodná.
A věřte mi, že člověka, který větný rozbor neovládá, nebo se jím prostě neřídí, poznáte velmi snadno.
Právě, že to bylo kostrbaté – zcela bez návaznosti na realitu. Tumáš větu a rozeber ji. Hotovo, konec, jde se k dalšímu tématu. Nějak si nedovedu představit, že bych si ty zdlouhavé analýzy vědomě či podvědomě dělal když něco píšu. Spíš to vidím tak, že z původní, užitečné pomůcky se jakousi podivnou evolucí stalo jen učení pro učení, přetížené spoustou teoretického, byť formálně správného, balastu.
P.S. kdybyste mě chtěl sarkasticky upozornit, že jsem v tom textu výše zapomněl jednu čárku ve větě, tak ano, zapomněl. Schválně jestli byste na to uměl přijít pomocí větného rozboru 😀
Ano, bylo to kostrbaté. Děti se ten větný rozbor naučí nejdříve dělat nahlas a pomocí různých značek, aby si takto osvojily pravidla, která pak (s dostatečným tréninkem) v dospělosti budou dělat automaticky, bez nutnosti nějakého velkého přemýšlení a koncentrace na postup. Vy (ani já) si již nemusíte dělat značky ani nic říkat nahlas, protože díky tréninku a zkušenostem již tyto úkoly nevyžadují Vaši plnou koncentraci, ale postup sledujete úplně stejný. Když si chcete zkontrolovat, že máte ve větě správně shodu, také nejdříve zjistíte, kde máte podmět a přísudek, pak si ujasníte rody a podle toho i/y. Na tom, jak se to ty děti učí, není nic odtrženého od reality. My dospělí to děláme úplně stejně, jen už to díky tréninku nevyžaduje tolik soustředění a pomůcek. U dětí je ta kostrbatost vynucená tím, že to ještě nemají v krvi, tak jako my.
Je to stejné jako ve sportu. Tam si také nejdříve názorně, pomalu a možná poněkud „kostrbatě“ osvojíte a natrénujete různé výpady, údery a krytí a jejich sekvence, k tomu máte nějaký kondiční a pohybový trénink, a teprve pak vás pustí do ringu. A na toho, kdo by o tom řekl, že je to „odtržené od reality“, protože skutečný boj není o nekonečném opakování jednoho výpadu, byste se díval jako na naprostého magora. Nemám pravdu?
Pro pana Václava o kostrbatém, ale nezbytném větném rozboru:
Mezi učiteli i lidmi vzdělanými je opravdu rozšířena představa, kterou tu myslím podáváte – že je syntaktický rozbor sice obtížný, ale naučit se tomu musejí, aby pak dobře mluvili a psali. Problém vidím v tom, že tihle lidé mluví za sebe: jim to šlo, oni se vynasnažili a podařilo se! A asi si myslí, že to tak může jít každému dítěti, když se bude snažit jako oni kdysi. Jenomže to patrně tak nefunguje, u lidí je ta snaha různě založená, někdo si ji vyvolá rozumem, jiný jen zážitkem, jiný třeba nápodobou vzoru atd. – a proto tolik dětí zůstává víceméně funkčně negramotných, protože škola probírá syntax a dorozumívání způsobem, který zabere jen u menšiny žáků. Tenhle typ výuky ty ostatní prostě neposune kupředu, protože jsou jiní než my, kterým to šlo hladce nebo kteří jsme to vydřeli. A pro tyhle děti je potřebná výuka, která propojí to, co jsou schopny i ve svém malém (nebo vyšším) věku přijmout, s tím, co je potřebné pro dobré dorozumívání. Návrh toho, jak ji uchopit, jsme sepsal v knížce Čeština doopravdy. Je to jen pro 1.stupeň, ale principy jsou myslím obecné. Nejde o to, vyhovět rozmarům nezvedenců a lenochů, ale naučit pokud jen možno všechny děti mít zájem, vědět jak se učit, chtít se zlepšovat. A o tohle se škola musí snažit od samého počátku, tedy nepředpokládat, že dítě už zájem má, že se snaží, že mu to pálí samo od sebe. Kdo učí nejmenší žáky, tohle vidí každý den: jsou na samém startu, a většinu dobrých věcí v nich musí učitel (a rodina) teprve vypěstovat. Kdo dostává děti už zpracované školou předchozí, asi vídá hodně různé výsledky, a už nemůže dost pohotově a účinně zpětně jejich cestu napravit. Dítě školou už otrávené se v pubertě dokáže velmi účinně ubránit vzdělání.
A k jinému dotazu, asi od někoho jiného? Opravdu jsem myslil na nepřipravenost vyučujících na pedagogických fakultách, nikoli na studenty. Já vyučuji student(k)y, co mají dobrou vůli a chuť vzdělávat děti. Jenomže jen malé procento z nich chodilo do škol, které opravdu vzdělávaly. Jsou na tom vlastně dost stejně jako ti prvňáčci – k tomu, co od nich profesní vzdělávání žádá, jsou pramálo připravení. Jenže fakulty se pořád nehodlají snížit k tomu, aby jim pomohly dohnat, co bylo předtím po 13 let zanedbáváno. Chápu to, taková výuka by byla pramálo akademická, k získávání titulů by neposloužila, a tak se do ní nikdo nepohrne. A tak budoucím učitelům i jejich žákům zůstane ten dluh.
Omlouvám se, že odpovídám až teď, Vaší odpovědi jsem si dříve nevšiml.
Zaprvné bych chtěl vyjasnit několik věcí, aby nedošlo k nedorozumění. Já nejsem učitel a nešířím tady žádné představy o něčem, co bych si myslel jen proto, že mi něco ve škole přirozeně šlo. Já sám jsem byl ze začátku na větný rozbor úplně levý. Situace se obrátila až poté, kdy jsem si uvědomil důsledky toho, že se jej nenaučím. A stačila mi k tomu prostá píle – nebyl jsem ani „jiný než ostatní“ a ani jsem nepotřeboval žádný jiný způsob podání. Bylo to skutečně o prosté píli, kterou jsem zezačátku neměl, což nemám problém přiznat. Byl bych rád, kdybyste příště nebagatelizoval mé zkušenosti a argumenty na pouhé „představy“. Takovýto způsob argumentace Vám možná stačí při komunikaci s funkčně negramotnými lidmi, ale na mě Vám stačit nebude.
Zadruhé – možná existují děti, které skutečně potřebují odlišný způsob podání učiva. To v žádném případě nerozporuji. Pokles funkční gramotnosti je však o celé generace mladší jev, než způsob výuky, který považujete za jeho příčinu. Logicky tedy není možné, aby sám o sobě byl jeho příčinou, pokud s tím tedy má vůbec co dělat. A tady má Vaše vysvětlení trhlinu, kterou lze vyplnit právě Vámi zmíněnými rozmary nezvedenců a lenochů.
Nakonec otázka. Opravdu věříte, že nejde o to, vyhovět rozmarům nezvedenců a lenochů? Pak se podívejte na to, v jakém stavu je dnes novinářská profese. Dříve byli novináři, pokud jde o úroveň pravopisu, na absolutní špičce mezi profesemi. Pamatuji, že nám rodiče i učitelé říkávali, že když nebudeme v budoucnu něco vědět, máme se podívat do novin! A dnes? Když se dnes toleruje takový pokles i novinářům, proč myslíte, že jiným se v tomto nestupuje?
Systém tvoří lidé. Měl jsem na základní škole koncem sedmdesátých let štěstí ma třídního, který nás učil matiku a fyziku – vše podal tak, že jsme vůbec neměi pocit memorování a učení nesmyslů. Kromě toho nám stihnul, jaksi mimochodem, dát i základy praktického kulturně – sportovního života – ukázal nám krásu horských tůr, divadelního představení…Na podobné učitele jsem měl pak štěstí ještě mnohkrát, a samozřejmě i smůlu na učitele, kteřá dokázali „zabít“ i zdánlivě zajímavý předmět. Co tím chci říct? Že je samozřejmě základem zvolit dobrý systém, ale základem jakéhokoliv systému jsou lidé.
A jen takový drobný příklad – moje děti se na středních školách před cca 5 lety naučili o počítačích daleko méně, než já kdysi, před více než 30ti lety. V dobách, kdy počítače byly vzácností a my byli sevřeni totalitním systémem školních osnov. To, ale není chyba systému, nebo možná? Dnes neexistují jednotné osnovy, ale proč nezařadí školy do svých vzdělávacích programů např. plné ovládnutí základních programů windows – office? Vždyť v dnešní době je to snad základ gramotnosti.
Jinak mne pobavil názor pana učitele, že očekával změnu od pedagogických fakult, protože tam jsou nejvzdělanější lidé. Nechci se nikoho dotknout, ale to je značně sebevědomý, až arogantně pohrdlivý názor. A především naivní. Momentální krizi školství přičítám mimo jiné faktu, kterého jsem si dávno všiml – spolužačky, které na konci základní školy nevěděly, co by tak asi dělaly se životem, šly na gympl. Ten tak nějak zvládly, ale na jeho konci pořád nevěděly, co. Takže následoval pedák. Protože to pro ně nebyla žádná změna – zůstaly celý život ve škole – tu dobře znaly, změn se obávaly. Mluvím o těch, které nijak netoužily stát se učitelkami. (znám samozřejmě plno vynikajícíh učitelek – i učitelů). Dodnes tyto spolužačky učí, a nemám valné mínění o jejich přínosu ke kvalitě vzdělávání.
Myslim, ze myslel nejvzdelanejsi v pedagogice, a nikoli studenty, ale vyucujici. To, co popisujete, je celkem zname: pedaky jsou pro podstatnnou cast studenty volba jaksi bez nadseni, a taky jich hodne po studiu nejde ucit. I tohle se lidi jako OH snazi menit, aby ucit sli ti, co to chteji a umeji nebo budou umět. Pak budou ucit jen dobri ucitele, kteri jsou samozrejme tim, kdo dela skolu dobrou skolou, v kazde dobe.