Vybrat si střední školu podle svých zájmů a studijních ambicí se v roce 2021 v Česku může zdát jako naprostá samozřejmost, nemusí to tak ale být. Pokud má totiž budoucí student nějaký fyzický handicap, jeho možnosti jsou omezené, a to navzdory všem opatřením na podporu inkluze. Jak se se svým osudem pere Ema z jižní Moravy? A na co naráží na své cestě za vzděláním?

Šestnáctiletá tmavovláska Ema mluví málo a potichu; když už něco řekne, její přízvuk jasně prozrazuje, že žije na jižní Moravě, konkrétně v Hodoníně. Ve svém rodném městě se také hlásí na gymnázium a má velkou šanci, že se tam dostane. Jestli ale nastoupí a začne studovat, to zatím není vůbec jisté. Ema se totiž už od dětství pohybuje pomocí invalidního vozíku a gymnázium v rodném městě sídlí v historické budově s vysokými stropy a mnoha a mnoha schody.

Asistentku nepotřebuji, stačí, když nemusím přes práh a po schodech

„Na základní škole, kam teď chodím, je výtah a bezbariérové toalety. Také tu u tříd nejsou prahy, takže se tam můžu normálně pohybovat,“ říká Ema. „Na prvním stupni jsem měla asistentku, ale na druhém už jsem o ni nežádala, protože jsem zjistila, že ji k ničemu nepotřebuju.“ 

Více o Emě si můžete přečíst na webu sanceproemu.cz

Ema má velké štěstí na spolužáky, kteří se kolem ní semknuli a s mnoha věcmi jí pomáhají, dvě spolužačky ji dokonce doprovázejí každý den do školy i domů, protože to má daleko a sama by to nezvládla. 

„Když jako třída máme jet někam na výlet, všichni se starají, aby tam s námi Ema mohla,“ říká její třídní učitelka Michaela Nešporová. „Na druhou stranu Ema nikdy nežádala o nějaké úlevy. Mohla mít speciální lavici a taky tablet, ale ona všechno odmítla, protože nechce vybočovat. Je ráda součástí kolektivu, nechce se z něj nijak vyčleňovat.“ 

To potvrzuje i Ema, když o sobě říká, že je běžná, normálně zlobivá puberťačka. „Ráda poslouchám hudbu, hraju hry na mobilu, sleduju Netflix, starám se o našeho psa a někdy chodím ven s kámoškami, ale ne, když je zima,“ říká. „Teď se hlavně učím na přijímačky, které budou začátkem května. Dost mě mrzí, že je kvůli covidu o měsíc posunuli, už jsem ty nervy chtěla mít za sebou.“

Ema se narodila se vzácnou genetickou poruchou, která způsobuje, že její kosti jsou nesmírně křehké a lámou se jak sirky, k tomu má i hypermobilní klouby. Stačí, aby se někde uhodila, a může z toho být třeba sádrový krunýř i na několik měsíců.

„Docela často chybí, ale i když leží celá zasádrovaná, přesto si dělá na notebooku úkoly. Během celé školní docházky má vyznamenání. Ne, že by měla vyloženě talent na nějaký předmět, ale je prostě všestranně chytrá. Byla by hrozná škoda, kdyby nemohla studovat, už jen proto, že právě ona se nutně potřebuje živit něčím od počítače, protože kvůli svému zdraví jen těžko může cokoliv dělat manuálně,“ vysvětluje třídní učitelka.

Peníze do školy jdou až tehdy, když je student přijat

Ema samozřejmě není jediné dítě s postižením, které potřebuje a chce získat v České republice vzdělání. Podle údajů ministerstva školství (MŠMT) navštěvuje základní školy 1 051 žáků s nějakým fyzickým handicapem, z toho naprostá většina, konkrétně 1 037, chodí do běžných tříd. Střední školy pak navštěvuje 344 studentů s handicapem, z nichž je v běžných třídách 305.

Podle mluvčí Anety Lednové je inkluze žáků s handicapem jednou z priorit, bohužel však není k dispozici dost prostředků k tomu, aby se paušálně všechny školy staly bezbariérovými. „Novější školní budovy se už stavějí tak, aby je mohli navštěvovat handicapovaní žáci, ale v případě starších se úpravy dělají postupně, a to ve chvíli, kdy takové dítě přijmou,“ vysvětluje Lednová. 

Čtěte také  Není pravda, že děti s postižením jsou v běžné škole nutně nešťastné, říká pedagožka, která se zabývá inkluzí

Ema si podala přihlášku na dvě gymnázia – u sebe doma v Hodoníně a také v sousední Břeclavi. Tam už vše potřebné pro vozíčkáře mají, problémem by ale byla každodenní doprava do školy. „Musela by jezdit vlakem. Nádraží máme sice kousek, ale je to stará budova se schody, takže by potřebovala pomoc. Sehnat práci v administrativě, abych ji mohla v sedm ráno vyprovázet a ve dvě zase vyzvedávat, není tak úplně reálné,“ krčí rameny její matka Hana. 

Ema sní o tom, že by se jednou mohla živit jako architektka a navrhovat budovy, které by sloužily všem, nejen zdravým lidem. Původně proto zvažovala, že by se přihlásila na průmyslovku. „Byla jsem se tam podívat. Pan ředitel mě provedl po škole, která je samozřejmě opět plná schodů, a v podstatě mi slušně vysvětlil, že Ema u nich studovat nemůže. Na gymnáziu to bylo naopak. Hned, když jsem tam přišla, se mnou začali řešit, jak by to šlo udělat,“ říká Hana.

Stavíme se k tomu čelem, slibuje škola i kraj

„My se samozřejmě nezříkáme nikoho, každý bystrý student je u nás vítán. Byla by škoda, aby někdo nemohl rozvinout svůj potenciál jen kvůli fyzickému omezení. Musíme vymyslet, jak to uděláme, ale na rovinu říkám, že to nebude snadné,“ vysvětluje ředitel Gymnázia a Obchodní akademie Hodonín Jiří Hubačka. 

Během čtvrt roku prostě není šance zajistit projekt, sehnat firmu, nechat vyrobit rampy a další věci, a navíc stavbu provést.

Jak už to bývá, ďábel je skrytý v detailu – v tomto případě, jak upozorňuje MŠMT, řeší se bezbariérovost školy až ve chvíli, kdy je uchazeč přijat. I kdyby se přijímací řízení konalo už začátkem dubna jako obvykle, byl by to pořád dost šibeniční termín, ovšem po posunu zkoušek až na květen zbývají do začátku školy zhruba tři měsíce. „Během čtvrt roku prostě není šance zajistit projekt, sehnat firmu, nechat vyrobit rampy a další věci, a navíc stavbu provést,“ říká ředitel Hubačka. Vzhledem k tomu, že stavba výtahu si vyžádá značné zásahy doprovázené hlukem a prašností, nebude ji možné provádět během běžné docházky dětí do školy.

Dalším tématem jsou pochopitelně peníze. Náklady na stavbu odhaduje ředitel minimálně na milion a půl. Žádná škola nemá na účtu tolik volných peněz a zřizovatelé – v případě středních škol kraje – také nemohou rozeslat předem prostředky do všech škol, kam se žáci s handicapem hlásí.

„Možná to zní drsně, ale co kdyby škola dostala peníze, začala s budováním výtahu, a uchazeč pak neuspěl?“ vysvětluje Jiří Hubačka. „Já tedy speciálně u tohoto děvčete očekávám, že se k nám dostane, takže jsem už rozjel jednání s projektantem. Hlavně pokud situaci s Emou nebudu řešit já, bude ji nejspíš řešit jiný ředitel, takže Jihomoravský kraj už počítá s tím, že bude třeba se o ni postarat. Samozřejmě i toto nám komplikuje covid, protože úřady a samosprávy teď musely investovat hodně do testování a očkování, a je vidět, že finance začínají scházet.“

Nejde jen o Emu, úraz může utrpět kdokoliv

Ředitel a kraj ale nejsou v situaci sami. Ema a její maminka mají kolem sebe dost přátel, kteří se jim rozhodli pomoci. „Jednou takhle u vína jsem se svěřila kamarádkám s tím, co teď řešíme. Vyrazily mi dech, protože během pár dnů vytvořily webovou stránku Šance pro Emu a taky transparentní účet, kde vybírají peníze na výtah a další stavební úpravy, aby se dcera mohla bez obav hlásit tam, kam potřebuje,“ říká Hana. 

Na účtu peníze přibývají, ke konci března je tam už přes půl milionu. Jihomoravský kraj podle ředitele Hubačky počítá s tím, že doplatí zbytek. „Nejde jen o tuhle konkrétní dívku. Samozřejmě nechci malovat čerta na zeď, ale úraz může utrpět kdokoliv, takže se nám výtah může do budoucna hodit i pro další studenty nebo pedagogy,“ říká Jiří Hubačka. 

„Občas se na ten účet kouknu. Na jednu stranu mě těší, že na mě někomu tolik záleží, že mi přispěje. Na druhou stranu je to ale zvláštní pocit, že se na mě skládají i úplně cizí lidé. Nejsem ráda středem pozornosti, tak se s tím trochu peru. A taky se bojím, co bude, kdybych neudělala přijímačky,“ říká tichým hlasem šestnáctiletá Ema. 

Čtěte také  Co je to vlastně ta inkluze? Tady se dozvíte základní fakta v kostce

„My už se na ni chystáme. Oslovil jsem kolegy, abychom zkusili vymyslet, jak alespoň v prvním ročníku uspořádat výuku tak, aby první ročník měl třídu v přízemí a nemusel se nikam moc stěhovat. Přinejhorším, pokud se věci budou hodně táhnout, postavíme výtah napřesrok o prázdninách, aby studentka mohla navštěvovat i odborné učebny a laboratoře, které jsou ve vyšších patrech,“ dodává ředitel hodonínského gymnázia Jiří Hubačka. „Věřím, že naši učitelé vymyslí způsob, jak provádět nějaké pokusy i v běžných třídách. A taky věřím, že se nový kolektiv kolem Emy semkne a ulehčí jí přechod na střední školu. Zkrátka jsem optimista a doufám v dobrý konec.“

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let