„Nechci vás nutit mluvit, ale zároveň víme, že kdo víc mluví, víc se učí,“ omlouvá se učitel Alexis Katakalidis svým kolegům, kteří teď budou pětačtyřicet minut v pozici jeho žáků. FOTO: Kateřina Lánská

Jak z lenocha nebo introverta udělat aktivního žáka? Fígle existují

Tenhle obrázek ze školní třídy zná asi každý: pár žáků leží na lavici, Žežulková s Kopřivovou si posílají psaníčka, Bláhová si zatlačuje nehtovou kůžičku. Jediný, kdo pracuje, je učitel. Stojí před tabulí a vykládá, až se mu od pusy kouří. Co si žáci z takové hodiny odnesou? Asi nic moc – jak dokazují výzkumy, pasivita je totiž nepřítel vzdělávání. Pomoc přitom existuje. Říká se jí responsivní výuka a autorka tohoto textu sama na sobě pocítila, že funguje. 

Hodina začíná. Dostáváme první úkol do dvojice: jeden z nás je rodič, druhý dítě – dítě má za úkol přesvědčit mámu nebo tátu, že potřebuje nový mobil nebo šaty. Máme si všímat, jaké argumenty děti používají a jaké emoce to vyvolává v tom, kdo hraje rodiče. V moderní pedagogice se tomu říká evokace a cílem je vtáhnout žáky do tématu přes něco, co jim je blízké, a propojit jejich dosavadní osobní zkušenosti s tématem hodiny. Kdo se nikdy nesnažil rodiče získat na svoji stranu, že?

„Nechci vás nutit mluvit, ale zároveň víme, že kdo víc mluví, víc se učí,“ omlouvá se učitel Alexis Katakalidis svým kolegům, kteří teď budou pětačtyřicet minut v pozici jeho žáků. Je první srpnové úterý, druhý den letní školy finalistů učitelského ocenění Global Teacher Prize CZ. Třicítka skvělých učitelů se sešla na statku nedaleko Prahy, aby sdíleli zkušenosti a sbírali inspiraci. Třeba jak zajistit, aby se v hodině zapojil každý žák. 

Termíny jako responsivní nebo formativní výuka se v českém vzdělávání ještě příliš nezabydlely, přitom se jedná o klíčovou součást moderní pedagogiky. Jednoduše řečeno jde o takový způsob vyučování, které má za cíl maximálně podpořit každého žáka v jeho učení. 

Věnujme si pozornost

Na začátku hodiny je potřeba si ujasnit pravidla. V responzivní výuce totiž nevystačíme s těmi klasickými, jako je třeba tradiční model – kdo ví odpověď, přihlásí se. V každé třídě se obvykle hlásí titíž žáci. Někde jsou to dva, někde víc, ale málokdy víc než čtvrtina třídy. Zbytek pak může vypnout a schrupnout si. To moderní pedagogika nechce, a tak doporučuje oslovovat i ty, kteří by se sami nepřihlásili, nebo vnést do vyvolávání prvek náhody a například losovat. 

Extroverti mají přirozenou tendenci se zapojovat do komunikace, introvertům je třeba pomoci. A tak učitel Alexis přidává ještě jedno pravidlo, spíš prosbu: když někdo z žáků mluví, snažíme se na něj dívat. „Pro někoho je těžké mluvit před ostatními a je to ještě těžší, když vidíte, že ostatní u toho koukají z okna nebo do země,“ vysvětluje „žákům“. 

Jde o nastavení bezpečného prostředí, kdy nikdo nemusí mít strach přihlásit se, vyjádřit svůj názor i udělat chybu. Pomáhá k tomu právě pozornost a respekt ostatních. 

„Pro někoho je těžké mluvit před ostatními a je to ještě těžší, když vidíte, že ostatní u toho koukají z okna nebo do země,“ vysvětluje Alexis Katakalidis.  FOTO: Kateřina Lánská

Děkuju a omlouvám se

Když téma dostatečně probereme ve dvojici, začne skupinová diskuse o tom, na co kdo přišel. „Krásně se koukáte jeden na druhého,“ oceňuje Alexis. Tím zabíjí dvě mouchy jednou ranou: oceňuje ty, kdo to dělají správně, a nenuceně připomíná pravidla i těm, kteří je zatím nectili. 

Když dostaneme pokyn přemýšlet o jedné z otázek a jeden z „žáků“ odpověď řekne nahlas, učitel se mu omluví, že dostatečně nezdůraznil, jak si to představoval. „Děkuju, Tome, žes začal mluvit, to znamená, že už tě k tomu něco napadlo. Dejme teď ale ještě prostor ostatním, aby mohli přemýšlet, potom dostaneš slovo,“ dodá. Jak později zazní v diskusi mezi učiteli – jak často se v českých školách stává, že se učitel omlouvá žákům? 

Dejme teď šanci těm, kteří se nehlásí. Poprosil bych Báru a potom Jendu.

Učitel také neustále zdůrazňuje, že jsou různé možnosti, jak se do výuky zapojit. Je za tím cítit respekt, že ve třídě sedí různé osobnosti a každému vyhovuje něco jiného. „Komu nebylo příjemné na mě odpovědi hulákat, ať si teď vezme slovo,“ nabízí učitel. „I když jsi byl vyvolán nečekaně, zvládl jsi odpovědět,“ stihne rychle ocenit jednoho z účastníků diskuse. Jindy vyvolá dva nebo tři žáky naráz. „Dejme teď šanci těm, kteří se nehlásí. Poprosil bych Báru a potom Jendu.“ Dát žákům chvilku času na přípravu je další způsob, jak nenechat nikoho spát a zároveň děti nestresovat. Protože i stres je nepřítel učení. 

Postupně vyvstává téma hodiny: propaganda. Pouštíme si náborové video americké armády a máme analyzovat, jakými prostředky se nás snaží oslovit, co to s námi dělá a co nám záměrně zamlčují. „Je důležité, abychom uměli čelit tomu, když si někdo hraje s našimi emocemi,“ vysvětluje učitel, proč se tímto tématem zabýváme, a i tím jistě zvyšuje zájem žáků o téma. „Kdo si myslí, že by pro něj sledování takového videa nemuselo být příjemné, nemusí se dívat,“ dává opět na výběr. 

Klidně opisujte

Občas dostaneme otázku a odpověď máme napsat na papír. Tak se musí zamyslet opravdu každý. „Popřemýšlet si, to je smysl dne ve škole,“ vysvětluje Alexis. A pak řekne něco, co zavání opravdovou školní revolucí: „Sdílejte se sousedem, co jste napsali, a když se vám něco z jeho odpovědí líbí, klidně si je připište k sobě,“ vybízí k opisování. Tady totiž nejde o to, jestli je lepší Anička nebo Boženka, ani o to, nachytat někoho na švestkách. Cílem je se toho co nejvíc naučit a je jedno, jestli od učitele nebo spolužáka.

Ve chvíli, kdy se pracuje samostatně nebo ve dvojicích, učitel prochází třídou. Každému pohlédne do očí, pronese poznámku. Pohledem jako by každému říkal: i ty jsi pro mě důležitý. Nikdo se necítí přehlížený. „Co si, Katko, myslíš o tom, co teď řekl Tom?“ obrátí se Alexis na jednu z kolegyň. Později vysvětlí, že jeho otázka byla motivovaná snaha vtáhnout Katku zpátky do dění – všiml si totiž, že si opřela hlavu o sloup vedle své židle. Dobrý učitel je všímavý učitel. 

Příště aktivněji

„Co nám v náborovém videu americké armády zatajili?“ ptá se Alexis. Nebezpečí, riziko, smrt, zranění, volají posluchači workshopu jeden přes druhého. Tak jako karetní mistr musí stíhat sledovat, které karty už padly, učitel zase musí nést v hlavě, kdo ještě nemluvil. Alexis tento těžký úkol splní a mě zamrazí, když se ozve: „Lucko, co bys k tomu ještě dodala?“ „Všechno už zaznělo,“ pípnu a najednou jsem zpátky na základní škole. „Co z toho, co zaznělo, ti připadá nejhorší?“ zkusí to ještě Alexis. Říká tomu „postavit lešení“ a cílem je nenechat žáka v pocitu, že selhal. Řeknu nepřekvapivě „smrt“ a je mi líp, ale stejně si sama pro sebe udělám jasný závěr: je výhodnější se zapojit do diskuse ve chvíli, kdy opravdu mám co říct, a neriskovat, že na mě zbyde otázka, která mi nevoní. 

Je-li cílem responzivní výuky aktivizovat žáky, u mě se to podařilo během jediné hodiny. 

Děti, které chodí do tříd, v nichž se obecně víc mluví, se naučí víc než ty, které jen poslouchají učitele. Takový je závěr loňského výzkumu vědců z Ústavu pedagogických věd Masarykovy univerzity v Brně. Výzkumníci zaznamenávali řečový projev 700 žáků a porovnali jej se školními výsledky. Zjištění bylo jednoznačné: vůbec nejlepší výsledky mají žáci, kteří toho během vyučování namluví nejvíc.

Takový závěr ladí s teoriemi britské pedagogické celebrity Dylana Wiliama (více o něm čtěte ZDE). I ten zdůrazňuje, že by studenti neměli dostávat na výběr, jestli se v hodině zapojí, nebo ne. Někteří žáci se snaží odpovědět na každou otázku, kterou učitel položí. Celou hodinu přemýšlejí a stávají se tak chytřejšími a chytřejšími. A pak jsou studenti, kteří se snaží za každou cenu vyhnout tomu, aby byli vyvolaní. Přijme-li učitel premisu, že kdo víc mluví, víc se učí, neměl by tyto žáky opomíjet, protože je tím připravuje o možnost stát se chytřejšími. Aby se zapojili i introverti nebo děti, které nejsou dost motivované, je potřeba je v tom podpořit a nastavit ve třídě bezpečné prostředí. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Jiří Vlček
Jiří Vlček
1 měsíc před

Oboustranni respekt, uznani a pochopeni.. To vsak vetsinou neni. Navic, jak bylo receno.. Ne kazdeho zajima nejake tema.. Proto je vzdy par znudenich zaku ve tride..

Last edited 1 měsíc před by Jiří Vlček