„Vědci jsou dvojího typu: sportovci a estéti. Zatímco sportovci soutěží rádi, u estétů to tak být nemusí.“ FOTO: Jakub Stadler

Olympiády jsou pro soutěživé děti a to já jsem nebyl, říká matematik Anton Tyutin

Před dvaceti lety se jako mladý vědec-matematik vypravil z Uralu do Prahy, aby si zde vyměnil zkušenosti se svým českým kolegou. Oproti původnímu plánu v Česku nakonec zůstal, vědu odložil a věnuje se byznysu a podpoře přemýšlivých dětí. „Postupně jsme přišli na to, že rozvoj talentů musí cílit na celou osobnost nadaného dítěte. Začali jsme si všímat případů, že některé matematicky i jinak velmi schopné děti se potýkají s psychickými problémy, s nevyváženým rozvojem,“ říká předseda správní rady Nadace RSJ Anton Tyutin.

Tíhl jste k matematice odmalička?

Bavily mě skoro všechny předměty, takže ne úplně jednoznačně. Mám o šest let starší sestru a když jsem šel do první třídy, začínala s chemií a strhla mě vyprávěním o atomech. Při pracovním vyučování ostatní vyšívali květinové vzory, a já chemické vzorce (směje se). Zajímala mě i fyzika, biologie, ale i zmíněná pracovní výchova. Od šesté třídy jsme měli na tenhle předmět výborného učitele a dobře vybavenou dílnu. V dalších ročnících jsme pracovali na poměrně složitých obráběcích strojích. Docela mi to šlo.

Kdy jste se nakonec rozhodl pro královnu věd?

Sovětská škola, do které jsem ještě chodil, trvala od základního až po střední stupeň deset let, nyní je škola v Rusku jedenáctiletá. Poslední dva roky, které završují střední vzdělání, odpovídají gymnaziálnímu studiu a já jsem v nich chodil do matematické třídy. Byla v ní silná sestava žáků a vedla ji zkušená a zodpovědná učitelka. To byl pak asi jeden z důvodů, proč jsem pokračoval ve studiu matematiky i na vysoké škole. Matematicko-mechanická fakulta Uralské státní univerzity měla navíc velmi dobrou pověst, vynikající profesory i studenty. A matematiku naše rodina i lidé kolem nás vnímali jako nejuniverzálnější obor. Když se můj otec zmínil rodinnému známému a svému váženému učiteli profesoru Strelovi, že váhám, co dále studovat, on mi odpověděl: „Nevíš, co studovat? Studuj matematiku.“

Pocházíte z Jekatěrinburgu. Jak je velký?

Asi jako Praha, je to důležité vědecké a kulturní centrum uralské oblasti. Ruská akademie věd zde má svou uralskou větev. Po studiích jsem tam pak zakotvil. 

Jaká je profese vašich rodičů a jak vás ovlivnili?

Oba jsou techničtí inženýři. Jako dítě jsem si myslel, že se jednou stanu někým jako oni. Otec mě učil dívat se na věci inženýrským pohledem. Dělal rád a dobře rukama, vyráběl pro nás děti hračky a byl velice vynalézavý. Pamatuji si, jak mě okouzlil, když nám jednou udělal koloběžku – celou ze dřeva, včetně kol. Často jsme spolu něco kutili na chatě. Já jsem si všímal vnějších znaků věcí, on mě naopak učil vidět, že princip té dané věci je „schovaný“. Díky tatínkovým modelům jsem si uvědomoval, že aby něco fungovalo, nestačí jen napodobit, jak to vypadá, je třeba porozumět principu, na kterém to funguje. Výborně mě také učil aplikovat teorii v praxi. Jednou jsme například dělali dřevěný rám – základnu pro budoucí domek – a on se mě zeptal: „Víš, jak ověřit, zda máme skutečně obdélník?” A ukázal mi, že nejjednodušší je provázkem změřit a porovnat diagonály. Učil mě zkrátka přemýšlet o struktuře věcí. 

Nadání je velmi široký pojem, a tak Nadace RSJ razí v souvislosti s intelektovým nadáním pojem „přemýšlivé děti“: „Nadání v tomto kontextu je intelektově tvůrčí, přemýšlivé založení člověka v časté kombinaci s velkou emoční citlivostí,“ říká ředitelka nadace Lenka Eckertová.

Vzdělané rodiny v Rusku mají většinou i kulturní zájmy a děti vodí po muzeích. Bylo to tak i u vás? 

Ano, tady bych rád zmínil vliv maminky. Ze zdravotních důvodů moc nepracovala, ale hodně času věnovala nám dětem. Díky ní jsme byli několikrát v Moskvě nebo Petrohradu a navštívili tamní proslulá muzea a galerie. V rodině se tomu věnovalo hodně pozornosti. Také jsem v dětství, a hlavně pak v dospívání hodně četl. Zajímala mě filozofie i dějiny. Byla to taková zvláštní doba, konec osmdesátých a začátek devadesátých let. Hodně se zkoumaly hodnoty a společenské vize.

V dnešní době je trendem spíše specializace. Jít za tím, co člověka baví, vybírat si. Když dítě baví počítače, studuje vše o počítačích a nic jiného.

Osobně jsem zastáncem širokého záběru vzdělávání, což říkám i svým dětem. Specializace je správná, ale nesmí být předčasná. Jsou dva druhy vzdělání a oba potřebujeme. Jeden je naučit se nějaké řemeslo, a řemeslem myslím třeba i sofistikovanou, složitou vědu. A pak je všeobecné vzdělání, díky němuž se člověk dobře může rozvinout po všech stránkách. Tento aspekt vzdělání se poněkud odsunul do pozadí. Být dobrým hospodářem, umět vést tým, uvědomovat si odpovědnost za zaměstnance, spolupracovníky, společnost, to je otázka kultury, ne specializace. Znalost dějin, literatury, filozofie mi v tomto směru obrovsky pomáhá. I umění a naše schopnost vnímat krásu nám může leccos napovědět. 

V akademii věd jste se zabýval „čistou“ matematikou?

Na univerzitě jsem si zpočátku jako specializaci zvolil algebru, což je velmi abstraktní disciplína. Ale v akademii jsem se začal zabývat i matematickou optimalizací a rozpoznáváním obrazu. V RSJ se věnuji statistické analýze, a to je již plně aplikovaná matematika. Jako studenta mě tolik nebavila, viděl jsem v ní mnoho dlouhých rutinních výpočtů, které jsem neměl rád. Preferoval jsem něco elegantnějšího, abstraktnějšího. Až časem a s přibývajícím věkem jsem začal vnímat půvab toho, když člověk dokáže něco matematicky modelovat. K tomu jsem poprvé přičichl během doktorandského studia v pražském CERGE-EI. 

Na CERGE-EI vás vyslalo vaše pracoviště na akademii věd?

Nevyslalo, takové finanční možnosti jsme neměli. Ale v Praze na katedře aplikované matematiky MFF UK působil profesor Karel Zimmermann, kterého jsme znali, a idea byla taková, že bych si s ním při pobytu v Praze mohl vyměňovat badatelské zkušenosti. Problém byl s financováním. Napadlo nás, že bych v Praze mohl nastoupit na doktorandské studium na CERGE-EI, získat stipendium. Tím bych byl soběstačný, něco se přiučil a ve volném čase se mohl věnovat spolupráci s oním matematikem. Ale takto to nakonec nedopadlo. Podcenili jsme náročnost studia na CERGE-EI. Začínal jsem magisterským programem se spoustou průběžných zadání. Na nic jiného mi nezbýval čas a původní hlavní cíl mé cesty šel stranou. Obrovským přínosem ale bylo, že jsem se naučil spolupráci s ekonomy i s lidmi jiných specializací. V matematických kruzích je běžné určité snobství, matematici někdy těžko nacházejí společnou řeč s lidmi z jiných oborů. Na CERGE-EI to pro nás byla nutnost. 

Být dobrým hospodářem, umět vést tým, uvědomovat si odpovědnost za zaměstnance, spolupracovníky, společnost, to je otázka kultury, ne specializace. I umění a naše schopnost vnímat krásu nám může leccos napovědět. 

A co bylo dál, po dokončení studia? 

Disertaci jsem nakonec nedopsal. Vypršel mi nárok na stipendium a neměl jsem placenou práci, takže jsem studia opustil. Nějakou dobu jsem byl bez příjmů, živila nás má žena. Původně jsem nepočítal s tím, že tu zůstanu natrvalo, chtěl jsem nasbírat zkušenosti a vrátit se. Ale na koleji jsem se seznámil se svou životní partnerkou, Natalie v Praze studovala fyziku. A mým domovem se stalo Česko.

Jak jste vybředl z finanční tísně?

Opět díky své ženě. Sledovali jsme spolu inzeráty na Jobs.cz, ale firmy hledaly lidi s nižší kvalifikací, než jsem měl. Až jednou se tam objevilo oznámení, že finanční skupina hledá analytika s matematickým vzděláním na úrovni Ph.D. A to bylo RSJ. Šel jsem na pohovor a hned nastoupil. 

Ve vašem prvním zaměstnání jste dosud.

Ano, už skoro patnáct let. Tenkrát to byla malá firma s dvacítkou zaměstnanců, teď je nás v core byznysu více než šedesát. 

Dá se vysvětlit jednoduše i laikovi, co je váš core byznys?

Děláme prostředníka na burze, takzvaného tvůrce trhu. Jinak se tomu říká poskytovatel likvidity. Názorně to lze vysvětlit na příkladu běžné tržnice. Někdo chce nakoupit zboží, třeba brambory. Ten, kdo se stará, aby brambory byly k mání za všech okolností, i když je zima, nebo naopak horko, prodává tam místo farmáře, to je tvůrce trhu. Poskytovat likviditu v tomto kontextu znamená usnadnit prodej i nákup.

A co jsou ty brambory, s čím přesně obchodujete?

Převážně s deriváty cenných papírů, konkrétně s takzvanými „futures“, což je specifický druh kontraktů.

Do firmy jste byl přijat z ulice, teď jste akcionářem, členem představenstva a předsedou správní rady firemní nadace. 

Podobným růstem prošli i jiní akcionáři. Tento přístup k lidem je prvkem firemní kultury a odráží vůli a filozofii jejích zakladatelů. Zvlášť bych zmínil vliv Libora Winklera, který v současnosti řídí skupinu RSJ. Považujeme ho všichni za „moudrého stařešinu”. Já jsem se ale stal akcionářem i díky podpoře Karla Janečka, který mě přijímal do analytického oddělení. Velmi dobře jsme si pracovně rozuměli. Když jsem měl nějaký dobrý nápad, můj šéf měl většinou okamžité porozumění, nikoho jsem nemusel složitě přesvědčovat. 

Kdy a jak jste začal působit v Nadaci RSJ?

Zvolna, nejdříve spíš organizačně. Nadační činnost je i jistá dovednost, musí se to umět. Tak jsem se to učil. Asi rok před jejím založením jsem dostal s kolegou Jakubem Petráskem za úkol, abychom lépe uspořádali naše dobročinné projekty. Tehdy jsme jako RSJ podporovali hlavně matematické olympiády a Matematicko-fyzikální fakultu UK. Později jsme naši podporu matfyzu zorganizovali systematičtěji, a to i díky konzultacím s profesorem Zdeňkem Strakošem z katedry numerické matematiky. 

Čtěte také: Dívky s mimořádným intelektem se bojí, že jim jejich nadání zkomplikuje vztahy. A učitelé je nevidí

Nadace podporuje různé programy zaměřené na nadané děti, ale věnuje pozornost i duševnímu zdraví všech školáků. Jak jste k tomu došli?

Od začátku jsme chtěli podpořit excelentnost ve společnosti. Ale postupně jsme šli cestou takříkajíc organického doplnění. Komplexnost a organičnost považuji za zásadní faktory udržitelnosti a efektivity projektů. A toto uvažování nás zavedlo k tomu, že jsme se začali věnovat podpoře dětí ze základních škol i soutěží trochu jiných, než jsou klasické olympiády, jako je například Matematický klokan a Bobřík informatiky. Zároveň se začalo víc a víc rýsovat poznání, že rozvoj talentů musí být vyvážený, cílit na celou osobnost nadaného dítěte, podpořit jeho bio-psycho-sociální vývoj. Což předpokládá i pomoc těmto dětem v oblastech, kde můžou mít problém, kde třeba i zaostávají. Začali jsme si všímat případů, že některé matematicky i jinak velmi schopné děti se potýkají s psychickými problémy, s nevyváženým rozvojem.

Současná pedagogika zdůrazňuje podmínku duševní pohody dětí – wellbeingu – pro učení. Tlak na výkon a podporu soutěživosti mnoho expertů nepovažuje za příliš dobrou cestu. A některé nadané děti soutěže vyloženě nemají rády. Vy jste soutěžil rád?

Podporou olympiád a matfyzu vyjadřujeme vděčnost naší alma mater neboli akademickému studiu a rozvoji matematiky. Hodně našich zaměstnanců tou školou prošlo. Ale soutěže by určitě neměly být jediným nástrojem, jak rozpoznat a podpořit nadání. Také si myslím, že nemusí být pro každého prospěšné. Když jsem ještě pracoval v akademii věd v Rusku, s kolegy jsme si říkali, že vědci jsou dvojího typu. Nazývali jsme je sportovci a estéti. Zatímco sportovci soutěží rádi, estéti nemusí. Jsem celkem dobrý matematik, ale olympiády mě nikdy nebavily. Nejsem soutěživý typ (směje se). Ale třeba Karel Janeček měl jako dítě olympiády rád. Soutěže jsou pro mnohé pozitivní svou otevřeností a jasnými pravidly. Úspěch na olympiádě ale vůbec nemusí předpovídat úspěch studenta na vysoké škole a ani při bádání. 

Může podle vás soutěžení přinášet nezdravou psychickou zátěž?

Vývoj člověka potřebuje výzvy a experimenty. S tím se asi vždy pojí určitá míra stresu a zátěže. Ale laboratoř, kde se to odehrává, abych se vyjádřil obrazně, by měla být bezpečná. Člověk musí mít dobré emoční i materiální podmínky. Pokud je má, může se v laboratoři pouštět i do „nebezpečných“ experimentů, může pracovat pod tlakem. Ale tlak se musí dobře dávkovat. 

Máte dvě děti. Kolik jim je let?

Synu Pavlovi je dvanáct, dceři Jaroslavě deset let. 

Jsem celkem dobrý matematik, ale olympiády mě nikdy nebavily. Nejsem soutěživý typ.

Zdědily po vás matematický talent?

Syna spíš přitahuje umění, miluje hudbu a výtvarno, ale nedávno si vybral poměrně náročný kurz programování online, který organizuje Centrum pro talentovanou mládež. Dcera má více vědecký způsob myšlení. Je ale také schopná lépe procítit lidi. Občas působí jako přísná paní učitelka (směje se) – když se jí něco nelíbí, velmi upřímně ji to trápí. Chce se stát lékařkou. Zatím je to ale takové dětské přemýšlení.

Jak jste spokojený se školou svých dětí? 

Syn letos nastoupil na Gymnázium Duhovka, předtím chodil na Základní školu Duhovka, kde se učí i moje dcera. Duhovka není v českém prostředí standardní škola. Založil ji můj bývalý kolega Tomáš Janeček a jeho žena Ivana. Věděl jsem, že tam lze očekávat stabilitu. Líbí se nám také, že to je škola, kde se naslouchá rodičům i dětem. Ne tak, že vás vyslechnou a pustí to druhým uchem ven. Pokud to jde, vyjdou vstříc. Což ale neznamená, že běží splnit, co vám na očích vidí, aby potěšili své klienty. Nedělají věci na odiv. Děti se tam učí respektu k učitelům a sobě navzájem. A když vznikne problém, řeší se. O tom jsme se párkrát sami přesvědčili. Na druhou stranu nezasahují zbytečně a podporují děti, aby problémy co nejvíc řešily vlastními silami.

Cítíte se v Česku doma? 

Ano, jsem tu doma. Když jsem se poprvé po letních prázdninách vracel do Prahy a šel jsem městem, najednou jsem si uvědomil, že se tu dokonce cítím lépe než v Rusku. Možná díky otevřenosti lidí. I když samozřejmě Pražáci nejsou nejotevřenější z Čechů (směje se). Také mi bylo sympatické, že tady nebyla taková sociální nerovnost, i když to se už bohužel mění. Je mi líto, že se prohlubují i rozdíly mezi školami. Líbí se mi, že české rodiny spolu tráví dost času a jezdí s dětmi na výlety. A k výletům tahle země opravdu vybízí. Na malé ploše je koncentrovaných tolik pozoruhodností, kulturních památek i rozmanité přírody. Ta mi něčím připomíná středouralskou oblast, odkud pocházím. Je tam chladněji, ale jsou tam taky lesy a nevysoké hory.

Jak jste se naučil česky?

Na kurzy češtiny jsem začal chodit spíše ze zvědavosti a abych lépe zapadl. Naším velkým koníčkem, mým a manželčiným, byly od samého začátku výlety po Česku. Ale když jsem na nádraží nebo na malém zámečku začal s někým mluvit anglicky, moc mi lidé nerozuměli. V práci bych si býval s angličtinou vystačil, ale znalost češtiny mě sbližuje s lidmi, a to je nejen praktické, ale i příjemné. A musím říct, že Češi jsou k mému přízvuku dost tolerantní. 

Někteří ale možná mají a vyjadřují vůči Rusům předsudky. Je to samozřejmě dané i komplikovanými vztahy a okupací v roce 1968. Zažil jste někdy osobně nějaké ústrky?

Takovou nepřízeň jsem zažil vzácně. Můj syn se s tím potkal ve škole. Když se probíral rok 68, necítil se při tom úplně dobře, vyvolalo to určité osobní negativní reakce. Ale učitelé to uměli vyřešit. 

Čeho si ceníte na svých spolupracovnících? Podle jakých kvalit vybíráte nové lidi do firmy?

Oceňujeme především analytické myšlení. Nejde o znalosti konkrétních matematických vět nebo důkazů, ale o způsob myšlení. To nás ve firmě spojuje napříč různými odděleními. Ve školách se teď klade důraz na kompetence a právě analytické myšlení je jedna z důležitých kompetencí. Měl jsem štěstí, že ve školách, kam jsem chodil, se rozvíjely, i když se ještě tak neoznačovaly. Děkan fakulty, kde jsem studoval, říkal: student se musí naučit tři věci – číst, psát a mluvit. A v matematice, když je správně vedená, se člověk učí správně myslet. Nejde o vzorečky. 

A jaký je vztah mezi znalostmi a kompetencemi? Může být člověk kompetentní bez znalostí? 

Kompetence se samozřejmě musí odpracovat, vyzkoušet při konkrétních úkonech. Na něčem se musí trénovat. Znalosti jsou důležitým stavebním materiálem. Nejsou to jen informace, jsou to nějak strukturované informace, které člověk umí chápat v souvislostech.

Proč podle vás tolik dětí nemá rádo matematiku?

Zčásti to jistě záleží na učitelích. Když se oni sami v matematice necítí jistě nebo se jako děti báli udělat chybu, pak se to přenáší i na jejich žáky. Další věc je náročnost samotné učební látky, možná i její neadekvátnost věku. Vzpomínám si, že když jsme ve škole v šesté třídě začínali s „tvrdou“ geometrií, geometrickými větami a důkazy, bylo to pro některé děti extrémně složité. Možná je na zvážení, kdy tuto látku dětem předložit a zda vůbec. Na druhou stranu díky geometrii člověk opravdu může pochopit krásu matematiky založenou na pevné logice a elegantní abstrakci.

Co je pro vás největší hodnota, obecně, nejen ve vzdělávání?

Řekl bych, že svoboda. Svoboda mysli, slova, rozvoje. Jsem založením hlavně liberál. V nadaci hodně investujeme do lidí, do toho, s čím přijdou. Někde jinde se stává, že aby byl projekt podpořen, musí třeba pozměnit původní plán. Já rád dávám lidem příležitost, aby uskutečnili svou vizi. Když nad tím přemýšlím, nejvíc mě baví pomáhat někomu v tom, aby se stal samostatným. Někdy silní pomáhají slabým, aby se sami cítili ještě silnější. Tak to bych nechtěl.

Anton Tyutin vystudoval matematiku na Uralské státní univerzitě v Jekatěrinburgu. Od roku 2006 působí v RSJ Securities, nejprve jako finanční analytik, posléze jako vedoucí oddělení a člen představenstva. V roce 2014 vznikla Nadace RSJ, ve které je v současnosti předsedou správní rady. Nadace dosud podpořila projekty v celkové hodnotě více než 93 milionů korun.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments