Proč nemůžeš být jako tvoje sestra? Ta si vždycky všechno do školy připraví včas a neshání pomůcky v devět večer!

Podívej se na Honzíka, ten už umí sám chodit na nočník. A ty pořád nosíš plíny!

Ty jsi ale nemehlo, všechno ti padá z ruky. To Evička nikdy nic nerozbije.

Jak můžeš při čtení tak příšerně koktat. To Robert nosil ze čtení vždycky jedničky a když byl tak starý jako ty, měl už přečteno spousty knížek.

To, co dospělí takovými a podobnými větami sledují, je snaha přimět dítě, aby se chovalo (ve svém vlastním zájmu) lépe. Co snazšího, než poukázat na nějaký pozitivní vzor v okolí dítěte. Vždyť názornost je ve výchově a učení velice uznávaná metoda.

Stačí si však na chvilku představit, že jsme to my sami, kdo ty věty slyší. My jsme zapomněli, že na zítřek ještě potřebujeme do školy nůžky a izolepu a kdoví co ještě. Té protivné ségře se to nestává. Jak ji v té chvíli nenávidíme! A víme, že nikdy nebudeme tak dokonalí jako ona. Však si to s ní zítra vyřídíme. Nikdy nebudeme umět číst tak dobře jako Robert. Jak jsou nám všechny knihy a Robert protivné. Jít si číst? Ani náhodou!

Ano, pocity méněcennosti a přinejmenším nevraživosti, v horším případě až nenávisti – to nám v situaci, kdy nás někdo srovnává s druhými, úspěšnějšími, naskakovalo nejen v dětství, podobným pocitům se neubráníme ani v dospělosti.

Srovnávání, dávání za vzor kazí vztahy. Kolik sourozenců má v dospělosti vlažné vztahy nebo se dokonce ani nestýkají. „Brácha mne dodnes nesnáší. Naši mě neustále dávali za vzor, jak se dobře učím, jaká jsem hodná…“ Někdy si sourozenci vyříkají, že za tuto výchovnou chybu rodičů nemohou, někdy se ale vztahy už do pořádku nedají.

Často děti reagují na pocity nedostatečnosti zcela jinak než jsme si přáli. Když dítě nemůže vyniknout vedle úspěšnějšího sourozence (jiného příbuzného, kamaráda, spolužáka, s kterými je srovnáváno) v něčem žádoucím, může se snažit vyniknout v lumpárnách. Jindy to dítě vzdává a přestane se snažit o jakoukoliv nápravu – raději nedělat nic a být za špatného, než se snažit a být stejně za toho horšího. Jak tedy reagovat na nesprávné chování dítěte? Třeba nějak takto:

Když se příprava na školu nechává až na večer, může se stát, že už se něco nedá dobře zvládnout. Co navrhuješ, aby se to příště už nestalo?

Možná se ti už chce čůrat. Chceš jít na nočník nebo na velkou mísu?

Ty střepy je třeba hned zamést, aby se nikdo neporanil.

Vidím, že to čtení potřebuje trochu víc protrénovat. Zkusíme vybrat nějakou zajímavou knížku. Chceš si číst nejdřív potichu a pak mi vyprávět, co jsi četl, nebo budeš číst nahlas? Budeš číst najednou nebo si to raději rozdělíš na několik kratších čtení?

Všechny uvedené možné reakce se zabývají problémem, nehodnotí nijak vlastnosti či charakter dítěte, kterému se něco nezdařilo a ani do toho nezatahují žádnou další osobu.

Pokud by náhodou srovnávání s druhými zabralo, a dítě se snažilo vyrovnat se předhazovanému vzoru (což bývá opravdu málokdy), stojí za úvahu, co se tím dítě učí. Vlastně mu podsouváme nežádoucí cíle – nikoliv umět něco dobře dělat, ale trumfnout druhé. Získat pocit, že jsem lepší než druzí někdy děti (i dospělí) dosahují shazováním druhých a tam, kde to situace umožňuje, to může snadno vést i k nefér chování. To, co dítě potřebuje, je získat vědomí, že může dělat chyby a také, že se může zlepšovat bez připomínání, že je někdo lepší.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let