Pozorujete, že dospívající:

•              má chmurné depresivní nálady nebo se mu nálady nepochopitelně střídají
•              má strach o budoucnost, vidí ji přespříliš černě
•              často se bojí, že selže nebo že se ztrapní před druhými
•              vyhýbá se náročnějším situacím, je častěji nemocný
•              lidé kolem mu říkají, že se změnil nebo mu dávají najevo, že k nim nepatří
•              vyhýbá se lidem, je přehnaně samotářský nebo naopak přespříli excentrický a riskuje
•              je agresivní ke spolužákům nebo s nimi různě manipuluje
•              sebepoškozuje se jakýmkoliv způsobem
•              zhoršil se mu prospěch

V takovém případě je pravděpodobné, že se s žákem něco děje a je žádoucí, aby na své trápení nebyl sám a mohl se někomu svěřit. Je možné, že se jedná o náročnější průběh dospívání, mohou to být ale také projevy počínajícího duševního onemocnění, se kterými je třeba co nejdříve odborně pracovat.

—

U příležitosti Týdnů duševního zdraví publikujeme rozhovor Boba Kartouse s Lindou Růžičkovou, koordinátorkou projektu „Blázníš? No a!“, který upozorňuje na závažnost psychických onemocnění u dětí a vysoce důležitou roli školy a učitelů při jejich řešení. Většina psychických onemocnění se projeví právě v dětském věku, jejich včasnému rozpoznání však často brání předsudky a strach z reakce okolí. Škola je vedle rodiny součástí blízkého okruhu, v němž by dítě mělo mít šanci najít oporu. Dosavadní průběh projektu v Německu zaznamenal významné úspěchy.

„Každá škola by měla mít fungující poradenské pracoviště, které by se mělo skládat z metodika prevence, výchovného poradce, speciálního pedagoga, školního psychologa a v ideálním případě sociálního pedagoga či etopeda. Zároveň učitel je ten, kdo může žáku v psychické nepohodě pomoci jako první – všimnutím si, otevřeným přijetím a prostým lidským vyslechnutím, “ říká Linda Růžičková, koordinátorka projektu „Blázníš? No a!“, který je zaměřen na prevenci a včasné odhalení psychických onemocnění u dětí ve školním věku. Jeho velkou předností je zapojení lidí s osobní zkušeností s psychiatrií a jejich ochota otevřeně o ní mluvit. Prevence a osvěta v této oblasti je o to důležitější, když uvážíme, že místo skutečné léčby psychických onemocnění dochází ve většině případů k pouhé aplikaci léků, jako třeba antidepresiv.

Podle některých statistik se většina psychických onemocnění projeví už během věku, kdy dítě navštěvuje základní nebo střední školu. To je velmi pádný důvod se touto skutečností zabývat. Co se s tím dá dělat?

Ano, výzkumy hovoří o tom, že 50 % všech psychických nemocí, které propuknou v průběhu celého života, se poprvé projeví do 14. roku života, 80 % do 17. roku života. Mnozí mladiství již mají zkušenost s tím, jaké to je dostat se z duševní rovnováhy. Dospívání je bouřlivé období – vyvstávají tlaky na úspěšnost ve škole s ohledem na budoucí kariéru, těžkosti v prvních partnerských vztazích, náročné vztahy s rodinou, proměna identity dítěte v dospělého, experimenty s drogami a útěk od problémů k závislostem – to vše jsou témata s potenciálem vzniku psychické krize.

Řada dospívajících má také bezprostřední zkušenost s duševní nemocí ve svém blízkém okolí. Např. v Německu, odkud náš projekt pochází, žije více než 1,5 miliónu dětí s rodiči, kteří trpí těžkým duševním onemocněním.

Hovořit o duševním onemocnění je však přesto ve společnosti stále tabu, děti mají strach, že budou označeny za „ty divné“ a vyčleněny z kolektivu. Často ani nemají informace, kam se mohou se svými problémy obrátit. Neinformovanost a předsudky jsou hlavní příčinou toho, proč lidé obecně nevyhledají včas odbornou pomoc.

V prvé řadě je proto důležité nebát se otevřeně hovořit o svých pocitech, obavách, potížích a pomáhat utvořit prostor pro dialog, nebát se zabývat duševními poruchami právě tak otevřeně, jako to již dávno děláme s tělesnými onemocněními.

Osvěta o duševním zdraví, o tom, jak o sebe a o své blízké vztahy pečovat, by měla být samozřejmostí. Naším cílem by však nemělo být jen informovat, ale utvářet otevřený a bezpečný prostor pro sdílení zkušeností. Hledat pomoc a hovořit o tom, jak se máme, není v žádném případě znakem slabosti, ale naopak síly.

Když je řeč o psychických onemocněních, co to vlastně je? Jak se kupříkladu liší od psychických problémů jiné povahy?

Psychický rovná se duševní, ale co je to vlastně duše? I na to se ptáme studentů v rámci školského dne a jedná se spíše o filozofickou otázku, která má však velmi konkrétní a reálný výraz, jež se týká každého z nás. Duševní, nebo-li psychickou rovinu života zakoušíme všichni bez rozdílu, jen pouhým faktem, že žijeme. Psychika zahrnuje pod sebe vnímání, myšlení, pociťování, emoce, tedy vše, co dělá člověka člověkem.

Otázka, co je psychické onemocnění, psychický problém a co psychické zdraví se dá vidět jako kontinuum. Rozdíl mezi psychickým problémem a nemocí se tedy projevuje spíše v intenzitě většinou negativních pocitů a míře, jak naše psychika zvládá fungování v životě.

I pokud jsme plně psychicky zdrávi, zažíváme občas psychickou nepohodu, například když se zlobíme na to, co se nám nepovedlo, nestíháme vlak, kterým chceme jet, máme strach před testem apod. Pak jsou životní situace a okolnosti, kdy se nakupí řada takovýchto prožitků a máme pocit zahlcení, zmatenosti, chaosu, neřešitelného problému. Tyto přechodné stavy psychické nerovnováhy mohou vyústit v psychickou krizi, intenzivní stav, kdy nejsme schopni používat běžné a zdravé zvládací mechanismy (třeba jít si zaběhat) a potřebujeme pomoc zvenčí, ať už laickou nebo odbornou.

Pokud je psychická krize dlouhodobého rázu a významně mění naše fungování v životě, je potřeba pomoc psychologa či psychoterapeuta, který s námi tento stav probere a pomůže nalézt opět duševní rovnováhu, nebo podpora medikací, kterou předepisuje psychiatr. Změn v psychice si často sami ani nemusíme všimnout, ale vidí je druzí, kteří mohou pomoci zprostředkovat pochopení situace a podpořit ve změně. Takovéto stavy psychiatrie označuje jako psychickou poruchu či onemocnění, které jsou spojeny s označeními souboru příznaků – diagnózami. Ke zvládnutí takto intenzivních stavů bývá zapotřebí propojit léčbu medicínskou s některou formou terapie. Propojení zážitku nemoci s běžným životem pak bývá náročnější, ale právě proto má sdílení a udržení dobrého kontaktu s blízkými v rodině a v běžném prostředí – s kamarády, spolužáky a učiteli ve škole, kolegy v práci – svůj nenahraditelný význam.

Jak lze nejčastější psychická onemocnění rozpoznávat? Mohou si učitelé alespoň základy takové dovednosti osvojit?

Učitelé si možná ani sami neuvědomují, jak důležitou postavou pro žáky i v tomto ohledu jsou. Nejsou jen vyučujícími pedagogy, ale především osobnostmi, vzory, důvěryhodnými osobami a těmi, kdo zásadně ovlivňují atmosféru ve třídě.

Základem je všímat si jakýchkoliv nápadnějších změn u svých žáků (samotářství, nezvyklé nápadné chování, zhoršení prospěchu, pozornosti…) a ty je vhodné konzultovat s kolegy učiteli a poradenskými pracovníky (výchovný poradce, školní psycholog, školní metodik prevence), nejlépe v rámci pravidelných zavedených rozhovorů. Učitel, který je žákovi nejblíže, se pak může pokusit s ním promluvit.

Učitel nemá suplovat profesionály, naprosto dostačující je lidský, autentický přístup a v případě potřeby vědět, kam žáka nasměrovat k další péči. Velmi často je to výchovný poradce nebo školní psycholog. Důležité je také dobře odhadnout, jaký vztah má žák ke svým zákonným zástupcům a podle toho pak přistoupit k rozhovoru s nimi. Ty je nutné informovat tak jako tak, žák by to ale měl vědět předem a mělo by to být součástí domluvy s ním. Učitel také může jít za spolužáky či kamarády daného žáka a promluvit s nimi – často vědí více než kdokoliv jiný. Může je případně povzbudit, aby dotyčného podpořili. Zkrátka řečeno, pravidelný dialog se třídou, kolegy a poradenským týmem je klíčový.

Určování konkrétní diagnózy je pak samo o sobě složitý proces, který se odehrává v dalších zařízeních mimo školu. Dětská diagnostika se od dospělé v mnohém liší. V některých případech by se neměly dávat diagnózy jako finální nálepky, protože psychika u dospívajících se stále vyvíjí a může se s potížemi vyrovnat překvapujícím způsobem.

Nejdůležitější je pak proces léčby – terapie. Zdánlivě nejjednodušším a bohužel také nejčastěji využívaným řešením je nasazení medikace – „zázračná pilulka dítě opraví“. Medikace ale často jen potlačuje symptomy, neřeší problém sám. Základem by proto měla být psychoterapie nebo poradenství, v případě nevyhnutelnosti doplněná o medikaci.

Pokud by učitelé sami měli zájem dozvědět se více o jednotlivých diagnózách a možnostech léčby, je možné se v rámci svého dalšího vzdělávání zúčastnit např. vzdělávacích modulů „psychiatrické minimum“.

Jak často se lze u českých dětí setkat s tím, že jejich psychické onemocnění prostě není léčeno, protože jednoduše není rozpoznáno? A jaké může mít takové zanedbání důsledky?

Ze zahraničních statistik víme, že léčba dětí a adolescentů je využívána v 5 až 20 % případů, což je méně než u dospělých. Podobně bývá jejich léčba odkládána déle než u dospělých osob. Nezávisle na konkrétní poruše existuje inverzní vztah mezi dlouhým odkládáním léčby a špatnou multimodulární dlouhodobou prognózou. I když obecně myslím, že se systém screeningu a včasné diagnostiky ze strany školských poradenských pracovišť a zařízení postupně zlepšuje, rozhodně není dostačující. Proto je klíčové nebát se včas vyhledat pomoc odborníka. Čím dříve tak učiníme, tím lépe se uchráníme před jednostrannou zátěží a tím déle si udržíme svoje zdraví.

Tomuto procesu však předchází to, co jsme zmínili již dříve – nutnost všimnout si, že se s mladým člověkem děje něco, čemu je potřeba věnovat společnou pozornost.  V otevření tohoto dialogu hrají učitelé, školní prostředí jako takové a rodiče zásadní roli.

Dá se říct, že jsou některé děti více ohrožené tím, že jejich nemoc nebude brána vážně a nebude tedy adekvátně léčena?

Určitě jsou to děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí, z rodin sociálně slabších či dysfunkčních, kde se zákonní zástupci o duševní blaho dítěte příliš nestarají, mají-li co dělat s materiálnem. To potvrzují výzkumy i praxe. Pak jsou to děti rodičů, kteří například nějaké psychické či jiné onemocnění mají a rodina není dostatečně zachycena v systému zdravotní a sociální péče.

Podobně to ale může být i v rodinách byť třeba velmi majetných, kde se rodiče svým dětem nevěnují, jsou přespříliš ambiciózní a odmítají si připustit, že by právě jejich dítě mohlo mít nějaké duševní potíže.

Jejich strach je ale pochopitelný, nikdo s nimi o duševních onemocněních otevřeně nikdy nemluvil a informace z masmédií dlouhodobě nepřispívají k pozitivnímu obrazu lidí s duševním onemocněním. Rodiče také, stejně jako děti, často neví, kam se obrátit pro pomoc či jak se k dítěti chovat, a tak je pro ně jednodušší problém přehlížet nebo podhodnocovat.

Zákonní zástupci jsou ti, kteří rozhodují o tom, jestli a jakou péči dítě dostane, proto je ze strany odborníků a školy nesmírně důležitý způsob komunikace s nimi.

Problémem je tedy i tabuizace tohoto tématu a neochota o něm mluvit, natož přiznat si vlastní problém. Co může škola udělat, aby se to zlepšilo?

Jako školní psycholog se čím dál častěji setkávám s tím, že má-li dítě nějaké závažnější psychické obtíže, často má také potřebu to časem s třídním kolektivem sdílet. Je to, jako když máte zlomenou nohu, ostatní se o vás zajímají, píší vám vzkazy na sádru, pomáhají vám s taškou. To ale často potřebují i děti s duševními problémy a říkají si takto o podporu.

Vidím to jako znak toho, že samy děti cítí, že sdílení problémů jim může pomoci a že témata spojená s duševním zdravím jsou pro ně důležitá. Velmi často jsou pak také překvapené, že v tom nejsou samy a podobné záležitosti řeší i někdo jiný. Samozřejmě ne všechny děti mají odvahu se s ostatními podělit, ty, co ji v sobě ale najdou, mohou své spolužáky zásadním způsobem obohatit a ovlivnit tak atmosféru v celém třídním kolektivu. Platí, že čím dříve a čím více ve svém každodenním životě dovolíme, aby nám pomohli rodiče, partneři, přátelé nebo učitelé, tím méně budeme potřebovat pomoc profesionálů.

Klíčový je v tomto postoj a osobnost třídního učitele; je-li žákovi oporou, nebo též tápe a neví, jak se k celé situaci postavit. V každém případě je zde na místě součinnost se školním poradenským týmem, nejlépe se školním psychologem. Každá škola by měla mít fungující poradenské pracoviště, které by se mělo skládat z metodika prevence, výchovného poradce, speciálního pedagoga, školního psychologa a v ideálním případě sociálního pedagoga či etopeda. Učitel je ale často tím, kdo může žáku v psychické nepohodě pomoci jako první – všimnutím si, otevřeným přijetím a prostým lidským vyslechnutím.

Dobré prostředí v rodině a ve škole jsou nejdůležitější faktory pro ochranu duševního zdraví dětí a adolescentů, proto je úkolem dobré, zdravé školy udržení a rozvoj duševního zdraví a prevence duševních onemocnění.

Co může udělat každá škola? Dlouhodobě a komplexně podporovat duševní kondici žáků a vytvořit prostor, ve kterém je normální se o duševním zdraví a nemoci bavit. Může uskutečnit projekty podporující duševní zdraví a informovanost o něm, např. v rámci projektových dnů mohou děti absolvovat exkurze či debaty s lidmi z oblasti péče o duševní zdraví či s těmi, kteří sami prošli zkušeností s duševním onemocněním, psát články do školních novin, vypracovat přehled, kde mohou děti a mladiství najít pomoc a oporu v případě duševních krizí atp. Dále by se škola neměla bát komunikovat s rodiči, vytvořit širší komunitu, napomoci vytvořit fungující síť kolem dítěte a být její aktivní součástí. Použiji zde citaci našich německých kolegů, že nejen v Africe platí: „K výchově dítěte je třeba celé vesnice.“

Co pomáhá v prevenci duševních onemocnění? Disponujete například příběhy lidí, kteří se dokázali vyrovnat se svou nemocí?

Experti na vlastní zkušenost, jak v našem projektu označujeme kolegy, kteří prošli psychickou krizí a kontaktem s psychiatrickou péčí, jsou základními kameny našeho projektu. Náš projekt je unikátní v tom, že v poslední části školského dne se experti „odkryjí“ a otevřeně hovoří o vlastní zkušenosti s psychickým onemocněním. Předávají zásadní poselství, že krize k životu patří, ale lze je překonat a často nás také posílí. Cílem setkání není předat maximum informací o duševní nemoci, ale zažít normálnost u člověka označeného jako duševně nemocný a potvrdit naději, že lze s onemocněním spokojeně žít nebo i se vyléčit.

Německá evaluace projektu „Blázníš? No a!“ z roku 2007 ukázala, že setkání s tzv. expertem dodalo 84,6 % žákům odvahu pro jejich vlastní život. 73,7 % vyjádřilo názor, že nyní lépe ví, co si počít s psychickou krizí. Naopak žáci z kontrolní skupiny, kteří neprošli projektem, by v případě duševní krize sotva požádali o pomoc učitele.

Postoje se nejsnáze mění při vzájemném setkávání, které činí zdánlivě nepochopitelné pochopitelnějším, odbourává strach a předsudky, posiluje sociální cítění žáků. Tak se nám daří vést mladé lidi k tomu, aby se zabývali svým vlastním životem a přemýšleli o tom, co mohou udělat pro své duševní zdraví.

Váš projekt „Blázníš? No a!“ se zaměřuje právě na prevenci na školách. Můžete popsat jeho cíl, obsah a aktuální stav?

Realizátorem projektu „Blázníš? No a!“ je Fokus Praha jako nevládní nezisková organizace, která vytváří komunitní zdravotní a sociální služby pomáhající lidem s duševním onemocněním překonávat jejich problémy. V ČR projekt běží ještě v Táboře a Mladé Boleslavi, chystáme rozšíření do Mělníka, v případě zájmu i do dalších regionů.

Cílem projektu „Blázníš? No a!“ je preventivně působit na vznik duševních onemocnění u dospívajících pomocí interaktivního zážitkového workshopu a zároveň v nich probudit porozumění vůči lidem s psychickým onemocněním. Jedná se tedy o preventivní a destigmatizační projekt, který je založen na otevřeném dialogu studentů s moderátorem (odborníkem z řad psychoterapeutů) a „experty ve vlastní věci“.

Projekt „Blázníš? No a!“ se obrací na 15 až 20 leté mladistvé, tedy lidi, kteří jsou v jednom z nejrizikovějších období ve vztahu k možnosti onemocnět psychickou chorobou.

Projektový školský den má 3 části. V první uvádíme žáky pomocí otevřených otázek do tématu, zcitlivujeme problematiku duševního zdraví a nemoci, ovšem bez jakéhokoliv hodnocení. Hledáme stereotypní názory a mýty, které pak studenti porovnávají s vlastní zkušeností. Druhá fáze je více kreativní, studenti pracují skupinově na dílčích projektech týkajících se duševního zdraví a v závěru je prezentují. Ve třetí, již zmiňované části, mají studenti možnost otevřeně hovořit s člověkem, který přináší vlastní zkušenost s nemocí a klást mu otázky. Původně abstraktní cíle se tak během rozhovoru ozřejmí pomocí konkrétních příkladů z každodenního života.

V Praze realizujeme přibližně 10 takovýchto školských dní za rok. Rádi bychom ale tento počet zvýšili, proto v současné době rozšiřujeme tým o experty i moderátory. V minulém školním roce jsme také poprvé kromě gymnázií uskutečnili školský den na středním odborném učilišti, byli jsme mile překvapeni reakcemi žáků i učitelů a rozhodně plánujeme rozšířit projekt i na další typy škol. Současně také hledáme nové možnosti financování, ale i propagace, aby se projekt dostal do povědomí škol a širší veřejnosti. S příchodem nového školního se tak vracíme „Zpátky do škol!“ i my a na studenty už se těšíme v rámci nových školských dní!

Více o projektu se můžete dozvědět ZDE a ZDE.

Víte o Týdnech duševního zdraví, které právě začínají ZDE.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let