"Rodiče měli tendenci učitelům radit, jak by měli hodiny vést, případně jim navrhovali různá vylepšení." FOTO: Nathan Dumlao

Rodič jako technická podpora i nápověda při online výuce. Týká se vás to také?

Velká část rodičů vnímá přechod do školy jako další fázi samostatnosti a zodpovědnosti dítěte. Chceme, aby se naučilo hlídat si pomůcky a myslet na to, že má na zítra domácí úkol. Jenže při online výuce mnozí rodiče náhle cítí potřebu mít všechno pod kontrolou, a to zejména u těch nejmenších. Stávají se z nich „helikoptéroví rodiče“, kteří dětem neustále umetají cestičky a chrání je před selháním. A jak se s tím nutkáním vyrovnat?

První den po uzavření školy byla moje dcera dost nervózní. Už loni viděla u starší sestry, jak online hodiny probíhají, ale přece jen, když je člověku šest let, má nejrůznější obavy. Co když ji paní učitelka neuvidí nebo neuslyší, co když zmáčkne špatné tlačítko? Sedla jsem si vedle ní, otevřela odkaz na Google Meet a společně jsme začaly distanční výuku. 

Na monitoru naskočilo 14 hlaviček a paní učitelka, výuka se s trochou klopýtání rozjela, s trochou klopýtání jede dosud a pojede i dál. Někteří rodiče se ovšem ještě od Google Meet v podstatě nezvedli. Podávají dětem do ruky ty správné pracovní listy, upozorňují je, aby se nevrtěly, pomáhají se zapínáním a vypínáním mikrofonu. A tím to nekončí. Jdu si uvařit kafe a slyším trpělivý hlas paní učitelky: „Toníčku, já tu nápovědu slyším. Když jenom opakuješ po mamince, nic se nenaučíš.“ 

Poradím paní učitelce, jak to má s dětmi dělat

Za běžných okolností dovedeme dítě ke dveřím školy a dál už je to na něm a paní učitelce. Nicméně v momentě, kdy se výuka přesunula k nám domů, náhle tápeme, jak se vlastně chovat a co dělat či nedělat. Všichni chceme pro děti to nejlepší a přejeme si, aby se toho hodně naučily. Problém je, že se ne vždy shodneme na tom, jak to udělat. Zatímco mimo lockdown rozvážíme děti po kroužcích a organizujeme jim volný čas, nyní se naše pozornost upnula k dění na monitorech.  

To potvrzuje i Lucie Wernerová, jejíž devítiletý Samuel chodí do 3. třídy v srdci Beskyd. U jeho výuky kvůli pracovním povinnostem vysedávat nemůže a ani nechce: „Strávila jsem u Sama dva dny, a musím říct, že jsem byla hrozně otrávená. Nedalo se to vydržet. Rodiče nenechali potomky samostatně pracovat a odpovídat. Děti se jich pořád na něco ptaly a rodiče měli tendenci učitelům radit, jak by měli hodiny vést, případně jim navrhovali různá vylepšení. Přijde mi to neuctivé a není divu, že se učitelé brzy ohradili a rozeslali rodičům mail, ve kterém je požádali, aby dopřáli dětem víc samostatnosti,“ popisuje Lucie. 

Na druhou stranu jsou tu ale školy, které od rodičů přítomnost v podstatě očekávají. „Mikrofon si najetím myši na ikonu fakt nezapne. A mikrofony musejí mít vypnuté, protože jinak slyšíme vše, co se u koho doma děje, ale ne učitelku. Takže celou dobu sedíme vedle dětí, a když je učitelka vyvolá, klikáme… Jsem doma na home office, ale nic neudělám,“ říká Andrea Šímová, matka prvňáka z Prahy. 

Nikdo nechce, aby jeho dítě vypadalo hloupě

Většina učitelů vítá, když rodiče svým dětem (zejména těm nejmenším v 1. nebo 2. třídě) pomůžou nastavit připojení, případně jim na stůl připraví pomůcky. U některých dětí, například s poruchou autistického spektra nebo ADHD, může přítomnost rodiče uklidňovat. Jen málokomu z pedagogů je ale příjemné, když jim rodiče během celé výuky „koukají pod ruce“, natož aby do hodin vstupovali.

„Ne že bych si myslela, že to nedělám dobře, ale ten konstantní ‚dohled‘ mě lehce znervózňuje, je to pro mě pak složitější a nejsem tolik uvolněná při komunikaci s dětmi, což nám škodí,“ sdílí svoje pocity Markéta Zelená, která učí prvňáky na ZŠ Eden v Praze. Pouhá tichá přítomnost rodičů ji ale netrápí zdaleka tolik jako napovídání. „Pokouším se vysvětlovat, že ten proces nebo chyby, které u čtení nebo počítání děti dělají, jsou nedílnou součástí učení. Stejně jim to ale nedá a nenechají děti samotné k výsledku dospět, což se děje denně. Pak používám hlášky jako ‚Péťo, zkus to bez nápovědy‘ nebo ‚Aničko, ty tam máš nějakého přítele na telefonu, viď?‘ Říkám to s nadhledem, abychom se tomu společně zasmáli a rodiče se chytli za nos, zatím ale marná snaha.“

Stejnou zkušenost má i Alexandra Matrasová, která učí prvňáky na velké sídlištní škole v Brně. Zejména rodiče, kteří prošli „klasickou“ výukou v 80. a 90. letech, mají v sobě často zakódováno, že chyba je problém, před nímž je dítě nutné chránit. „Jsem také rodič, takže to tak trochu chápu. Nikdo nechceme, aby naše dítě vypadalo hloupě, proto máme tendenci jim pomáhat. Když mi ale jedna holčička tento týden přiznala, že si neví s úkolem rady, velmi jsem to ocenila. Proto přece chodíme do školy, abychom se učili,“ říká Matrasová.

V ZŠ Dubňany už na intervence rodičů reagovali hromadným e-mailem: „Napsali jsme rodičům, že děti jsou ve škole také bez nich. Že jsou moc šikovné a bez pomoci to zvládnou, a online výuka je tu hlavně proto, aby s dětmi nepracovali oni, ale učitel. Čas online výuky je tu pro ně, aby stihli udělat, co sami potřebují. Musím říct, že se situace zlepšuje,“ říká učitelka Pavla Ďuríková.

Přítomnost rodiče je ošemetná disciplína

Je pravdou, že zejména pro nejmladší žáky může být přítomnost rodiče v místnosti do jisté míry přínosná. Takový prvňák se snadno „zasekne“ třeba na vybarvování halloweenské dýně, přeslechne další instrukce, zazmatkuje. Ne každý se v tomto věku dokáže sám za sebe postavit do té míry, že by přerušil učitele a požádal o opakování instrukcí. Pokud není po ruce dospělý, může to skončit zbytečnými slzami – a učitel, který přes monitor nezvládá vidět mimiku dětí, si jich ani nemusí všimnout. Navíc některé děti v momentě, kdy se ztratí, na výuku prostě rezignují a jdou si hrát třeba s legem.

Na druhou stranu ale děti, kterým rodiče nabízejí neustálou asistenci, přicházejí o příležitost učit se samostatnosti. A můžou se na pomoc začít spoléhat. „Ze začátku jsem během výuky seděla poblíž našeho Ríši. Jenže rychle jsem si všimla, že když ho učitelka vyvolala, podvědomě u mě hledal pomoc. Teď jsem ve vedlejším pokoji a přicházím jen když má technické potíže. Myslím, že se soustředí mnohem lépe,“ říká Michala Selingerová ze středních Čech. 

Není pomoc jako pomoc, pomáhá jen některá

Podle učitelů jsou prostě některé rodičovské intervence vhodné a jiné nikoliv. Ideální je, když je rodič v dosahu v případě, že se objeví technické problémy, ale jinak do výuky nezasahuje a pokud možno ani nesedí ve stejné místnosti. K tomu, aby vám nic zásadního neuteklo, ale přitom jste nerušili, se dají využít třeba dětské chůvičky, které možná ještě máte někde v šuplíku. Někteří učitelé cíleně nabízejí prostor pro dotazy rodičů, podobně jako třeba Markéta Zelená ze ZŠ Eden: „Rodiče vědí, že se na mě můžou obrátit kdykoliv. Je pravidlo, že online učím od devíti do jedenácti, ale do dvanácti jsem vždy online, aby se daly řešit věci, které jsou potřeba.“

Vyplatí se také s dětmi natrénovat ovládání počítače a výukových aplikací, abyste minimalizovali situace, s nimiž si malý žáček nebude vědět rady. Generace dnešních dětí vyrůstá obklopená technologiemi a nemá před nimi zdaleka takový respekt jako my rodiče. Ve chvíli, kdy si jsou s ovládáním jistější, může pak už stačit jen občas nenápadně nakouknout do pokoje, abyste si ověřili, že potomek skutečně pracuje. 

A jelikož se dá očekávat, že se děti ještě nějakou dobu budou vzdělávat distančně, s trochou tréninku a nastavenými pravidly je pravděpodobné, že si brzy zvyknou a vaši pozornost budou vyžadovat méně a méně. To potvrzuje Jiřina Tylečková, jejíž syn je teď ve 2. třídě: „Na jaře jsem u něj coby u prvňáka musela sedět. Rychle ztrácel pozornost, lehal si na stůl, nepracoval. Teď o pár měsíců později je to úplně o něčem jiném. Lépe se soustředí, lépe se zapojuje. Jsou už i více sladění s učitelkou a spolužáky, podle mě už jim to připadá v podstatě normální.“

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments